22 Cdo 871/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve
věci žalobce P. P., zastoupeného advokátem, proti žalované G., s. r. o.,
zastoupené advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení
vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 9/98, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince
1999, č. j. 21 Co 444/99-120, t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 575,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl rozsudkem ze dne 24. června 1999, č. j.
20 C 9/98-90, žalobu „na určení, že kupní smlouva o převodu domu čp. 353 se
stavební parcelou č. 562, vše zapsáno u Katastrálního úřadu Praha - město, na
listu vlastnictví č. 1399 pro obec P., M. č. P. 4, katastrální území M.,
uzavřená mezi společností G., v. o. s., a žalovaným dne 12. května 1997 je
neplatná a že vlastníkem domu čp. 353 se stavební parcelou č. 562, zapsaného u
Katastrálního úřadu Praha - město na listu vlastnictví č. 1399 pro obec P., M.
č. P. 4, katastrální území M., je nadále společnost G., v. o. s.\". Současně
rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, shora označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, týkající se určení neplatnosti
kupní smlouvy z 12. 5. 1997. Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že vlastníkem sporných nemovitostí je společnost G., v. o. s., v
likvidaci. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že
společnost G., v. o. s., byla založena třemi společníky (K. M., P. B. a
žalobcem P. P.) za účelem podnikání na určitou dobu. Po uplynutí doby existence
společnosti měla být provedena její likvidace a rozdělení likvidačního zůstatku
(případných aktiv). Doba trvání společnosti byla prodloužena do 31. prosince
1997 a vzhledem k tomu, že v době rozhodování odvolacím soudem dosud nebyla
vymazána z obchodního rejstříku, jako právní subjekt v likvidaci existovala. Do
obchodního rejstříku u Krajského soudu v Praze pak byla dne 28. dubna 1997
zapsána společnost pod obchodním jménem G., s. r. o., jejímiž jednateli jsou P. B. a K. M. Dne 12. května 1997 byla uzavřena kupní smlouva mezi společností
G., v. o. s. jako prodávajícím a společností G., s. r. o. jako kupujícím,
kterou na ni byly převedeny shora specifikované nemovitosti za kupní cenu
200.000,- Kč. Příslušný katastrální úřad povolil vklad vlastnického práva pro
nově zřízenou společnost G., s. r. o., dnem 3. června 1997 s účinky k 14. květnu 1997. Prodej nemovitostí byl schválen valnou hromadou společnosti G., v. o. s. za uvedenou kupní cenu dne 30. dubna 1997 za přítomnosti K. M. a P. B. Ke
kupní smlouvě byl dne 13. srpna 1997 připojen dodatek, kterým byla stanovena
kupní cena částkou 2,093.160,- Kč s tím, že kupní cena 200.000,- Kč byla
zaplacena před podpisem kupní smlouvy, zbývající část bude zaplacena nejpozději
do skončení likvidace „prodávajícího\". Tento dodatek kupní smlouvy podepsal
za prodávající společnost G., v. o. s., P. B., za kupující společnost G., s. r. o., K. M. Odvolací soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že kupní
smlouva z 12. 5. 1997 ohledně sporných nemovitostí je neplatná. Smlouva
směřovala k převedení majetku společnosti, která měla na konci daného roku
vstoupit do likvidace, na společnost novou, a to za cenu nejméně desetinásobně
nižší. Takto by byl zkrácen likvidační zůstatek prodávající společnosti o
částku nejméně 1,893.160,- Kč, poškozeni by byli všichni tři společníci, ovšem
dvěma by vzrostla o tuto částku aktiva ve společnosti nově vzniklé, zatímco
třetí společník - žalobce - by „vyšel naprázdno\". Jde tedy o právní úkon
učiněný v příkrém rozporu s dobrými mravy, který směřuje k majetkovému
poškození třetího společníka - žalobce a ke zvýhodnění společníků žalované
společnosti. Na tomto závěru nic nemění ani „dodatek\" kupní smlouvy, vedený
zřejmou snahou alespoň dodatečně upravit nápadně nízkou kupní cenu. Dohoda o
ceně je nedílnou a zásadní obsahovou náležitostí kupní smlouvy (§ 588 obč.
zák.) a jestliže kupní smlouva s kupní cenou 200.000,- Kč byla předložena
katastrálnímu úřadu a byl proveden vklad vlastnického práva pro kupující
společnost, nelze poté platně takovou dohodu o ceně ani dohodou smluvních stran
měnit. V této souvislosti nutno brát v potaz i souvislosti daňové. Prodej
sporných nemovitostí je proto od počátku absolutně neplatným právním úkonem ve
smyslu § 39 obč. zák. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, týkajícím se žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy, neboť shledal,
že na takovém určení nemá žalobce naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c)
o.s.ř., když bylo možno žalovat (jak také žalobce učinil) přímo na určení
vlastnictví ke sporným nemovitostem. Kromě toho žalobce nebyl aktivně
legitimován, neboť nebyl účastníkem předmětné smlouvy. Výrok rozsudku soudu
prvního stupně ohledně určovací žaloby týkající se vlastnictví sporných
nemovitostí změnil tak, jak je uvedeno shora, když dovodil, že žalobce má na
takovém určení naléhavý právní zájem. Je zřejmé, že naléhavý právní zájem na
určení by měla mít společnost G., v. o. s., v likvidaci, která však žalobu
nepodá, neboť je ovládána společníky žalované společnosti. Žalobce je jedním ze
společníků G., v. o. s., a je zainteresován na aktivním likvidačním zůstatku. Je tedy v jeho zájmu, aby prodej sporných nemovitostí nebyl proveden pod cenou. Podmínky pro podání určovací žaloby ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. jsou tedy
dány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Napadá
„nesprávné zhodnocení důkazů a z toho plynoucí nesprávný právní závěr\"
odvolacího soudu a uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Namítá, že odvolací soud se nezabýval otázkami, významnými pro
posouzení věci, a to výší kupní ceny ve vztahu k platnosti kupní smlouvy,
úmyslem smluvních účastníků ve vztahu k sjednání kupní ceny a výší již skutečně
uhrazené kupní ceny, a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva
byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti konstatuje, že ze
závěrů jednání valné hromady společníků ještě před uzavřením kupní smlouvy je
zřejmý úmysl zaplatit přiměřenou (odhadní) cenu, a ta také byla postupně
zaplacena. Odvolací soud se otázkou „porušení dobrých mravů\" blíže nezabýval a
svoje závěry postavil pouze na názoru, že zkrácením likvidačního zůstatku by
třetí společník - žalobce - vyšel s prázdnou. Jde o názor důkazně nepodložený
a nesprávný. Otázka „porušení dobrých mravů\" měla být posuzována v širších
souvislostech, a to i s přihlédnutím k obsahu smlouvy o založení G., v. o. s.,
a k plnění povinností jednotlivými společníky, zvláště pak žalobce, který „do
firmy\" jistou dobu nedocházel, poškozoval její zájmy a „nemá nárok na jednu
třetinu likvidačního zůstatku\". V souvislosti s přiměřeností výše kupní ceny
upozorňuje na to, že jde o 100 let starou budovu, vyžadující nákladné opravy,
přičemž G., v. o. s., již dva roky nepodniká, je v likvidaci a nemůže vytvářet
rezervní fond na opravy. Závěr odvolacího soudu, že jmenovaná společnost je
vlastníkem předmětné nemovitosti, je za této situace problematický. Navrhuje,
aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
K dovolání se vyjadřuje žalobce. Tvrzení žalované uvedené v dovolání pokládá za
účelové a upozorňuje na trestněprávní aspekty věci. Závěry odvolacího soudu
považuje za správné jak z hlediska úplnosti skutkových zjištění a hodnocení
provedených důkazů, tak z hlediska právního posouzení. Navrhuje, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst.
1 písm. a/ o. s. ř., že jsou uplatněny způsobilé
dovolací důvody, upravené v § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., a že jsou
splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §
240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil,
že dovolání není důvodné.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních
vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných
a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Spočívá-li výkon práva, který je
objektivně v rozporu s dobrými mravy, v konání právního úkonu, je tento právní
úkon též neplatný pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), a to i v
případě, že samotný obsah tohoto úkonu v rozporu s dobrými mravy není; jde -li
o právní úkon dvoustranný, je právní úkon neplatný v případě, že v rozporu s
dobrými mravy je jednání obou stran.
V dané věci odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního
stupně, že žalobce, K. M. a P. B. byli společníky veřejné obchodní společnosti
G., doba trvání společnosti byla omezena do 31. 12. 1997. K. M. a P. B. pak dne
30. 4. 1997 rozhodli o prodeji předmětných nemovitostí společnosti G. s. r. o.,
jejímiž jsou jednateli a společníky a jejímž společníkem naopak není žalobce, a
to za kupní cenu 200.000,- Kč. Mezi účastníky pak byla sporná obecná (účastníci
uvádějí „odhadní\") cena nemovitostí, když žalobce uváděl cenu podstatně vyšší
než žalovaná; proto odvolací soud vyšel z ceny, kterou sama žalovaná v dodatku
ke smlouvě uvedla jako cenu stanovenou znaleckým posudkem, tedy 2,093.160,- Kč.
Vzhledem ke tvrzení žalobce, které žalovaná nepopřela, je třeba vycházet z
toho, že společnost G. v. o. s., zakoupila nemovitost 17. 6. 2000 za kupní cenu
200.000,- Kč; sama žalovaná pak ve vyjádření na čl. 61 uváděla, že cena, za
kterou by bylo možno nemovitosti prodat, je asi 2,000.000,- Kč. Za této situace
závěr odvolacího soudu, že předmětnou kupní smlouvou měly být nemovitosti
prodány za cenu přibližně desetkrát nižší, než za jakou je bylo možno prodat,
má oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud vyšel z § 92 obchodního zákoníku, podle kterého při
zrušení společnosti s likvidací mají společníci nárok na podíl na likvidačním
zůstatku. Likvidační zůstatek se rozdělí mezi společníky nejprve do výše
hodnoty jejich splacených vkladů. Zbytek likvidačního zůstatku se rozdělí
mezi společníky rovným dílem. Žalovaná pak neuvedla právně významné
skutečnosti, pro které by žalobce neměl nárok na podíl na likvidačním zůstatku;
pokud, jak dovolatelka tvrdí, způsobil svým jednáním společnosti škodu, lze za
splnění zákonných podmínek provést započtení vzájemných pohledávek, není to
však zákonný důvod pro zánik jeho nároku na podíl na likvidačním zůstatku.
Ze znění § 3 odst. 1 obč. zák. se podává, že výkon práv a povinností
nesmí být objektivně v rozporu s dobrými mravy; není rozhodující, zda si
jednající tento rozpor uvědomoval (viz též Knapp, V., Knappová, M., Švestka,
J., Dvořák, J., Macková, A., Mikeš, J., Radvanová, S.: Občanské právo hmotné.
Codex Praha 1995, svazek I, s. 153). Pokud dva ze tří společníků veřejné
obchodní společnosti bez souhlasu třetího účastníka prodají nemovitost, která
je ve vlastnictví této společnosti jiné společnosti, jejímiž společníky jsou, a
to za cenu podstatně nižší, než za jakou by ji bylo možno v daném čase a místě
prodat a tak objektivně zmenší majetek společnosti, jakož i podíl třetího
společníka na likvidačním zůstatku, jde o jednání, které je v rozporu ze
zásadami poctivého obchodního styku (§ 295 obchodního zákoníku), a tudíž i
odporuje dobrým mravům, a kupní smlouva je proto neplatná podle § 39 obč. zák.
Tvrzení dovolatelky, že uvedení společníci v dané věci sledovali jiné cíle, než
poškození jedné společnosti a obohacení jiné společnosti, jejímiž jsou
společníky, je tak za situace, kdy uvedené důsledky objektivně nastaly,
nevýznamné.
Na uvedených závěrech nic nemění skutečnost, že účastníci předmětné
kupní smlouvy sjednali 13. 8. 1997 dodatek ke kupní smlouvě, ve kterém byla
kupní cena zvýšena. Tento dodatek byl sjednán až poté, co na základě kupní
smlouvy bylo do katastru nemovitostí vloženo pro žalovanou vlastnické právo.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že smlouvu o
převodu nemovitosti nelze poté, co bylo na jejím základě vloženo do katastru
nemovitostí vlastnické právo, měnit (tzv. kumulativní novace). Platnost smlouvy
je třeba posuzovat ke dni jejího uzavření; dodatečně nastálé okolnosti nemají
na její platnost vliv. Navíc podle konstantní judikatury dovolacího soudu je
vzhledem k tomu, že smlouvy o převodu nemovitostí jsou smlouvami obligatorně
písemnými, právně významná jen vůle účastníků, vyjádřená v písemné formě. Proto
případné záměry jednatelů žalované, nevyjádřené ve smlouvě, ani skutečnost, že
snad byla zaplacena na kupní cenu jiná než sjednaná částka, nemají na posouzení
platnosti smlouvy vliv.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod, upravený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy v posuzované věci není
dán. Vady řízení, uvedené v § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř., k nimž
dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím
soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l o. s.
ř., věta před středníkem).
Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný a přísluší mu proto podle § 243b
odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst. l a § 142 odst. l o. s. ř. náhrada nákladů
řízení ve výši 575,- Kč kterou tvoří odměna advokáta za jeden úkon právní
služby ve výši 500,- Kč (§ 7, § 9 odst. l, § 11 odst. l písm. k/ vyhl. č.
177/1996 Sb. - advokátní tarif) a paušální částka náhrady hotových výdajů 75,-
Kč (§ 13 odst. l, 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2000
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová