22 Cdo 885/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: A) O. Ch. a B) Z. Ch. proti žalovanému Ing. J. Z., zastoupenému
advokátem, za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného: 1) JUDr. L. Z.
a 2) M. Z., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 132/97, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října
2000, č.j. 22 Co 27/2000-305, takto:
I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 26. října 2000, č. j. 22 Co 27/2000-305, pokud jím bylo žalobcům
uloženo, aby žalovanému zaplatili na vypořádání podíl o 80. 000 Kč méně oproti
rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. září 1999, č. j. 18 C
132/97-259 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. října 1999, č. j.
18 C 132/97-264, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku I. a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 26. října 2000, č. j. 22 Co 27/2000-305, ve zbývající části se
odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 29. září 1999, č. j. 18 C 132/97-259, ve znění opravného usnesení ze dne
11. října 1999, č. j. 18 C 132/97-264, a opravného usnesení ze dne 22. ledna
2001, č. j. 18 C 132/97-332, pod bodem III. výroku zrušil podílové
spoluvlastnictví žalobců a žalovaného k domu č. p. 783 na stavební parcele č.
3047, ke stavební parcele č. 3047, k pozemku č. st. 9670, st. 9671 a pozemku
parc. č. 863/8, zapsaným u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 1720 pro obec a
kat. úz. P. Pod bodem IV. výroku přikázal označené nemovitosti do společného
jmění žalobců a pod bodem V. výroku žalobcům uložil, aby společně a nerozdílně
zaplatili žalovanému na vypořádací podíl za tyto nemovitosti částku 1 320 000,-
do šedesáti dnů od právní moci rozsudku. Pod body I., II., VI., VII. a VIII.
rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky označených nemovitostí, a to žalobci při jejich společném jmění
v rozsahu jedné poloviny a žalovaný v rozsahu druhé poloviny. V domě jsou dva
byty, z nichž byt v 1. poschodí užívají žalobci se synem a byt v přízemí o
víkendech žalovaný a jeho starší syn, který je v domě hlášen k trvalému pobytu.
Na pozemcích č. st. 9670 a 9671 jsou umístěné stavby (dřevník a garáž) ve
výlučném vlastnictví žalobců. Nemovitosti nelze reálně rozdělit. K dohodě o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo.
Protože soud prvního stupně neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro
zamítnutí návrhu, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k označeným
nemovitostem a protože je nelze reálně rozdělit, přikázal je do vlastnictví
žalobců. Zohlednil, že žalobci úpravou 1. poschodí nemovitost zhodnotili,
nemají jinou možnost bydlení, nemovitost od roku 1969 trvale užívají, jsou
vlastníky dvou staveb na pozemcích a mají potřebu fyzické pomoci svému
invalidnímu synovi, zatímco žalovaný bydlí v P., kde spolu s manželkou mají
stálá zaměstnání. Při stanovení přiměřené náhrady vycházel z obecné ceny,
obvyklé v místě a čase, stanovené znalcem Ing. J. N., CSc., ve výši 2 750 000,-
Kč. Přihlédl k částce 110 000,- Kč, o níž žalobci úpravami nemovitosti
zhodnotili. Žalobci prokázali, že jsou schopni vypořádací podíl žalovanému
zaplatit.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 26. října 2000, č. j. 22 Co 27/2000-305, pod bodem I. rozsudek
soudu prvního stupně pod body III. a IV. Jeho výroku potvrdil, ve výroku pod
bodem V. změnil tak, že žalobcům uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili
žalovanému vypořádací podíl v částce 1 240 000,- Kč do třiceti pěti dnů od
právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Návrh na
připuštění dovolání zamítl. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem znalce
Ing. J. N., CSc. a notářským zápisem ze 17. 10. 2000. Zjistil, že v době, kdy
rozhoduje, činí tržní cena 2 590 000,- Kč a že J. V. a žalobci mají spolu
nejdéle do padesáti dnů poté, co se žalobci stanou vlastníky označených
nemovitostí, uzavřít smlouvu o půjčce a zástavním právu, podle níž J. V. půjčí
žalobcům 1 300 000,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního
stupně pokud jde o zrušení podílového spoluvlastnictví i přikázání nemovitostí
do vlastnictví žalobců. Podle názoru odvolacího soudu bytová potřeba žalobců je
převažující a v jejich prospěch svědčí i hledisko údržby a opravy domu, neboť
to byli oni, kteří věnovali údržbě domu větší pozornost. Skutečnost, že syn
žalovaného s ohledem na studium v H. K. má trvalé bydliště v P., nemůže mít
podstatný vliv na posouzení věci. Podle odvolacího soudu žalobci prokázali, že
zajistí peníze k zaplacení vypořádacího podílu. S ohledem na to, že ke dni
rozhodování odvolacím soudem došlo ke změně tržní ceny nemovitostí, činila
přiměřená náhrada za spoluvlastnický podíl žalovaného 1 295 000,- Kč. Od této
částky odvolací soud odečetl 55 000,- Kč, představující polovinu investic
vložených do nemovitostí žalobci, kteří je požadovali vypořádat v rámci tzv.
širšího vypořádání a které byly mezi účastníky nesporné. Návrhu na připuštění
dovolání nevyhověl z důvodu, že „zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví vychází ze zákonné úpravy a zjištění, zda má spoluvlastník
finanční prostředky na zaplacení průměrné náhrady, je otázkou skutkovou.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. III.
ÚS 102/94, ze kterého vyplývá povinnost zaplacení přiměřené náhrady, nikoli
průměrné, tomu ze spoluvlastníků, který přichází o svůj spoluvlastnický podíl.
Tato náhrada musí být zajištěna. Smlouva o příslibu půjčky žalobcům na částku
představující celý vypořádací podíl oproti zastavení nemovitostí pod sankcí 50
000,- Kč, pokud by ze strany žalobců nebyly dodrženy podmínky půjčky, je podle
názoru žalovaného účelová a nese rysy obejití předkupního práva žalovaného. Je
vyloučené, aby žalobci v důchodovém věku s minimálním příjmem bez žádných
jiných legálních prostředků, byli schopni splatit půjčku a řádně užívat a
opravovat nemovitosti. Naproti tomu žalobce by byl schopen bez problému
zaplatit žalobcům i vyšší vypořádací podíl. Podle žalovaného je cena
nemovitostí více jak dvojnásobná. Znalecký posudek Ing. J. N. je zpracován
chybně a je v rozporu s § 127 OSŘ. Úkolem znalce mělo být v souladu s uvedeným
nálezem Ústavního soudu zjištění přiměřené náhrady, představující „hodnotový
ekvivalent vyjádřený v penězích, ekvivalent umožňující podle místních podmínek
obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž
byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům“. Je vyloučeno, aby za částky stanovené
znalcem mohl žalovaný obstarat nemovitosti takové velikosti, architektonické
hodnoty a takého umístění jako sporné nemovitosti. Ke svým tvrzením předložil
znalecký posudek znaleckého ústavu K., spol. s r. o. v P. z 28. 12. 2000. Za
nejzávažnější pochybení považuje, že soudy obou stupňů neprovedly důkaz
nabývacím titulem žalobců a spokojily se jen s výpisem z listu vlastnictví z
katastru nemovitostí. Žalovaný se domnívá, že kupní smlouva ze 30. 1. 1969 je
neplatná podle § 37 odst. 1 ObčZ pro neurčitost a nesrozumitelnost tohoto
právního úkonu. Ze smlouvy nevyplývá, že by předmětem této smlouvy byla i
zastavěná plocha a zahrada. V doplňku k dovolání uvedl, že se naplnily jeho
obavy vyslovené v dovolání. Žalobci spornou nemovitost prodali manželům V. a J.
R. v rozsahu dvou třetin a V. R. ml. v rozsahu jedné třetiny kupní smlouvou z
23. 5. 2001. Poté, co žalobci obdrželi kupní cenu, zaplatili žalovanému na jeho
účet část vypořádacího podílu ve výši 1 188 495,- Kč. Posléze žalovaný zjistil,
že žalobci předmětný dům vyklidili. Dovolání doplnil znaleckým posudkem
znaleckého ústavu K., spol. s r. o. v P. z 10. 3. 2001, podle kterého Ing. J.
N. zpracoval znalecký posudek chybně, neboť obvyklá cena sporných nemovitostí
činí minimálně 5 000 000,- Kč. Domnívá se, že § 142 odst. 1 věta třetí ObčZ je
v rozporu s čl. 11 a § 243d odst. 2 OSŘ s čl. 36 Listiny základních práv a
svobod. Dal dovolacímu soudu v úvahu, zda by v tomto případě nepřicházel postup
podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Na rozdíl od žalovaného, který
nepředložil soudu žádný doklad o tom, že má peníze k zaplacení vypořádacího
podílu, soudu doložili, že peníze mají zajištěny. Z blíže uvedených rodinných a
zdravotních důvodů byli nuceni nemovitosti prodat. Dopisem z 19. 3. 2001
žalobce žalovanému nemovitost nabídnul a navrhl řešení přijatelné pro obě
strany, žalovaný ale na tento dopis neodpověděl. Žalovanému vyplatili plnou
náhradu po odpočtu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s
výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení). V dovolání se
žalovaný takových vad sám výslovně nedovolává a ani z obsahu spisu nevyplývá,
že by k některé z vad uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ došlo.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o částce,
kterou jsou žalobci povinni zaplatit žalovanému na náhradě za jeho
spoluvlastnický podíl, který získali žalobci přikázáním do jejich vlastnictví.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132
uvedl, že „Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem
měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou
č. 30/2000, není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé,
ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného
právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil
oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen
takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v
právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v rozhodnutích
publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ve svazku 1 pod C 12,
v němž dále dovodil, že „uložil-li odvolací soud spoluvlastníku, jemuž byla věc
po zrušení podílového spoluvlastnictví přikázána do vlastnictví, aby druhému
spoluvlastníku zaplatil přiměřenou náhradu za jemu odňatý spoluvlastnický podíl
v částce nižší, než stanovil soud prvního stupně, jde v tomto rozsahu o
potvrzující rozsudek“ a dále že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat
věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání
přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před
novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky vyplývá z právního předpisu.“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v
rozhodnutí uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž
není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ
jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z
právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání
přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o
dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného
výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymazuje
ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ.“.
Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené
posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku
odvolacího soudu. Z důvodu změny napadeného rozsudku [§ 238 odst. 1 písm. a)
OSŘ] je dovolání přípustné jen ve vztahu k výroku rozsudku pod bodem II., neboť
odvolací soud k odvolání žalovaného a v jeho neprospěch snížil částku, kterou
měli žalobci vyplatit žalovanému na vypořádání za jeho podíl, z 1 320 000 Kč na
1 240 000,- Kč, a to s ohledem na výše uvedené v rozsahu částky 80 000,- Kč,
tj. ohledně částky, o kterou odvolací soud snížil vypořádací podíl, přičemž
toto snížení bylo odvolacím soudem odůvodněno jen změnou obecné ceny
nemovitostí k době rozhodování tohoto soudu. Přípustnost dovolání rozsudku
odvolacího soudu, a to proti výroku I. a výroku II. ohledně částky 1 240 000,-
Kč, popř. potud, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nepřiznal
žalovanému na vyrovnání částku vyšší než 1 320 000 Kč, je pak třeba zkoumat z
pohledu § 239 odst. 2 OSŘ. Jejich správnost by dovolací soud mohl posoudit jen
v případě, že by dovolání ve vztahu k nim shledal přípustným. Pro úplnost lze
poznamenat, že v případě důvodnosti dovolání proti výroku odvolacího soudu pod
bodem II., by samozřejmě byl zrušen rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není opodstatněné.
Námitky vznesené žalovaným v dovolání, týkající se neprovedení důkazu
nabývacím titulem žalobců, který by osvědčoval jejich vlastnické právo k
předmětným nemovitostem, jsou uplatněním dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3
písm. b) OSŘ, podle kterého lze dovolání podat, je-li řízení postiženo jinou
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V občanském
soudním řízení soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl
povinen provést všechny nabízené důkazy, nýbrž sám je oprávněn posoudit důkazní
návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. Žalobci prokazovali
své vlastnické právo k předmětným nemovitostem výpisem z katastru nemovitostí.
Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně při jednání 17. 9. 1999 provedl
mimo jiné důkaz výpisem z katastru nemovitostí ohledně sporných nemovitostí z
24. 5. 1999 a účastníci výslovně prohlásili, že ke čteným listinám, tedy i k
výpisu z katastru nemovitostí, nemají námitek, čímž bylo v dané situaci
dostatečným způsobem prokázáno vlastnické právo žalobců k označeným
nemovitostem. Pokud s pochybnostmi o vlastnickém právu žalobců přichází
žalovaný poprvé teprve v dovolání, jde o tzv. novou skutečnost. K novým
skutečnostem nastalým či objeveným v době po rozhodnutí odvolacího soudu
dovolací soud nemůže přihlížet, ani nemůže provádět další dokazování, vyjma
dokazování k prokázání důvodů dovolání (§ 243a odst. 2 OSŘ), neboť to vylučuje
charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu. V tomto směru se odkazuje také
na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Souboru, svazku 4, pod C 333,
podle kterého „správnost a úplnost skutkových zjištění soudu prvního stupně
nebo soudu odvolacího nelze posuzovat na základě skutkových tvrzení uplatněných
až v dovolacím řízení“. Dovolací soud nezjistil, že by řízení bylo postiženo
nějakou jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ nebyl uplatněn, neboť
žalovaný nenamítal, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
K otázce přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl Nejvyšší soud již v
rozhodnutí uveřejněném v Souboru, svazku 2, pod C 110 uvedl, že „přiměřenou
náhradu ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent,
vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné
věci, jakou představoval podíl spoluvlastníka, přisouzený ostatním
spoluvlastníkům. Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu, závislou nejen na
konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase.“ K
tomu, lze dodat, že obstarání obdobné věci nemusí znamenat jen její vybudování,
ale také její koupení. Nemusí tedy jít o cenu reprodukční, zvláště když kvality
nové stavby jsou jiné než stavby s již sníženou životností. Proto při stanovení
přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaného je třeba přihlížet
především k cenám, za něž by byly v daném místě a čase v souladu s nabídkou a
poptávkou prodány nemovitosti obdobných kvalit. Náhradě za ideální polovinu
určitého domu přirozeně odpovídá polovina obvyklé ceny tohoto domu.
Odvolací soud pokud jde o přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl
žalovaného vycházel z ceny 2 590 000,- Kč, stanovené znalcem Ing. J. N., CSc.,
při jednání před odvolacím soudem 19. 10. 2000, jejíž výši znalec zdůvodnil
způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti. Z přípisu jmenovaného znalce ze 16.
9. 2000 se podává, že cena nemovitostí se podle vyhlášky č. 173/2000 Sb.
zvýšila přibližně na 2 363 000,- Kč. Cena ve výši 2 590 000,- Kč tedy vyjadřuje
nejen cenu stanovenou podle cenového předpisu závislou na konstrukci a vybavení
nemovitosti, ale i cenu odvislou od nabídky a poptávky v daném místě a čase,
kdy oproti ocenění nemovitostí v roce 1999 došlo v roce 2000 k poklesu
obvyklých cen nemovitostí do 10%, jak vyplývá z přípisu znalce ze 16. 9. 2000,
a ke dni rozhodování odvolacího soudu opět k jejich částečnému nárůstu.
Odvolací soud nepochybil, jestliže z takto stanovené obvyklé ceny vycházel při
rozhodování náhradě za spoluvlastnický podíl. I v této souvislosti lze opět
poznamenat, že nelze přihlížet k novým skutkovým tvrzením a nově nabízeným
důkazům dovolatele o ceně sporné nemovitosti, jestliže nebyly uplatněny již v
nalézacím řízení
Protože z hlediska žalovaným uplatněných dovolacích důvodů podle § 241
odst. 3 písm. b) a d) OSŘ je rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku
správný, bylo dovolání podle § 243b odst. 1 OSŘ v tomto rozsahu zamítnuto.
Přípustnost dovolání směřujícího do potvrzujících výroků rozsudku
odvolacího soudu bylo možno zkoumat jen z hlediska § 239 odst. 2 OSŘ, když
předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v tomto
rozsahu, uvedené v § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 OSŘ, nebyly
naplněny.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud
návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru, pod C 23, svazek 1, dovodil,
že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně
mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla
tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů
nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil,
nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena
v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v
rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního
právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném
rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 239 odst. 2 OSŘ ve znění před
novelou č. 30/2000 Sb. jsou hranice možného dovolacího přezkumu objektivně
určeny toliko zněním právní otázky, ve vztahu k níž bylo u odvolacího soudu
navrženo, aby dovolání bylo připuštěno. Dovolání podané z důvodu nesprávného
posouzení jiné právní otázky je nepřípustné. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu publikovaná v Souboru, svazek 2, pod C 212 a svazek 3, pod C 253.
Žalovaný v odvolacím řízení vznesl návrh na připuštění dovolání k
řešení otázek, zda „lze nutit vlastníka zbaveného spoluvlastnického práva k
vynakládání dalších nákladů spojených s dobýváním náhrady (pohledávky) v
exekučním řízení s nejistým výsledkem“, zda „není toto porušováním práv
„vyvlastněného“ na náhradu podle čl. 11 Listiny lidských práv a svobod“ a zda
„lze vůbec připustit, aby soud přikázal nemovitost tomu, kdo vzbuzuje
pochybnost o tom, že je schopen náhradu skutečně vyplatit“. Zda rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, bylo s ohledem na uvedené
v předchozím odstavci odvislé jen od posouzení těchto otázek, které žalovaný
považoval za otázky zásadního právního významu.
Žalovaným formulované otázky jsou spojené s jedinečným skutkovým
základem, týkajícím se solventnosti žalobců k zaplacení přiměřené náhrady za
spoluvlastnický podíl žalovaného, jehož správnost dovolacímu soudu v tomto
případě nepřísluší přezkoumávat, a jako takové nejsou otázkami, které by měly
mít zobecňující význam pro rozhodovací činnost soudů. Tyto otázky nejsou z
obecného hlediska významné a nepřesahují konkrétní jedinečné zájmy účastníků
řízení. K tomu srov. rozhodnutí publikované v Souboru, svazku 3, pod C 297.
Jestliže zákon výslovně upravuje postup v případě, že povinný dobrovolně
nesplní povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, nelze považovat za nic
mimořádného, domáhá-li se oprávněný v řízení o výkon rozhodnutí uspokojení
svých nároků. V projednávané věci tedy nejde o rozhodnutí zásadního právního
významu.
Dovolání žalovaného směřující do potvrzujících výroků rozsudku
odvolacího soudu bylo proto za použití § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c)
OSŘ odmítnuto jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaný
nebyl úspěšný a úspěšným žalobcům náklady řízení nevznikly (§ 243b odst. 4, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu