22 Cdo 892/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobkyně S. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. M.,
zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 22/93, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2005, č. j.
21 Co 313/2004-622, ve znění opravného usnesení ze dne 7. června 2005, č. j. 21
Co 313/2004-626, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení
částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobkyně se žalobou podanou proti spoluvlastnici, kterou byla původně její
sestra L. M., domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k dále
specifikovaným nemovitostem. Restitucí v roce 1992 nabyla každá z účastnic
spoluvlastnický podíl k nemovitostem v rozsahu ideální 1/3 a téhož roku daroval
žalobkyni ideální 1/3 nemovitostí otec účastnic J. O. V průběhu řízení L. M.
darovala svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem Ing. J. M., který vstoupil
do řízení na její místo. Zatímco žalobkyně navrhovala, aby nemovitosti byly
přikázány do jejího výlučného vlastnictví, žalovaný požadoval, aby vypořádání
bylo provedeno jejich reálným rozdělením.
Okresní soud v Prostějově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
září 2004, č. j. 6 C 22/93-598, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků „k
domu čp. se stav. plochou parc. č. 8, zaps. v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu v P. na LV č. pro obec a k. ú. M.“, nemovitosti přikázal
do výlučného vlastnictví žalobkyně a uložil jí, aby zaplatila žalovanému z
titulu vypořádání spoluvlastnictví částku 316 666,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku. Dále rozhodl o znalečném, soudních poplatcích a nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
7. června 2005, č. j. 21 Co 313/2004-622, ve znění opravného usnesení ze dne 7.
června 2005, č. j. 21 Co 313/2004-626, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
„ve výroku ve věci samé, výroku o povinnosti žalovaného nahradit náklady státu,
výroku o soudním poplatku a výroku o přiznání znalečného“, změnil ve výrocích,
kterými bylo uloženo žalobkyni nahradit náklady státu a žalovanému náklady
řízení žalobkyni, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně správně aplikoval § 142 odst. l
občanského zákona (dále „ObčZ“), pokud k návrhu jednoho ze spoluvlastníků
podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem (žalobkyně v rozsahu
ideálních 2/3 a žalovaného ideální 1/3) zrušil a vypořádal přikázáním
nemovitostí do vlastnictví žalobkyně jako většinové spoluvlastnice, které
uložil zaplatit žalovanému přiměřenou náhradu za jeho podíl (částku 316 666 Kč
přestavující jednu třetinu z obecné ceny nemovitostí 950 000 Kč). Odvolací
soud konstatoval, že vypořádání nebylo možné provést v pořadí prvým v zákoně
uvedeným způsobem, tj. reálným rozdělením nemovitostí, neboť nebyl naplněn
předpoklad, že takové rozdělení je dobře možné. Jak už zjistil soud prvního
stupně ze znaleckého posudku ústavu S. s. r. o., z hlediska stavebně
technického připadalo v úvahu rozdělení nemovitostí ve třech variantách. Variantu č. 1, navrženou přímo tímto ústavem, vyloučil revizní znalec Ing. P. K. jako nepřípustnou, neboť počítala nejen se svislým, ale i vodorovným
rozdělením domu. Varianta č. 2, navržená znalcem Ing. J. A., předpokládala
rozdělení nemovitostí na západní část, obsahující obytnou část budovy s
přiměřeným podílem pozemku a zbývající východní část sloužící pro provoz
restaurace s možností využití druhého nadzemního podlaží pro vestavbu bytu. Podle varianty č. 3, navržené Ing. I. H., s projektem zpracovaným firmou A. D.,
se západní část sestávala z dvoupodlažního domu (s bytem) a příslušenství
domu - hospodářské budovy a kolny na dvoře a východní část z provozovny
restaurace s možností vestavby bytu ve druhém nadzemním podlaží. Znaleckým
posudkem Ing. F. D. byly vyčísleny náklady na rozdělení nemovitostí v cenových
relacích prvního pololetí roku 2003 u varianty č. 2 částkou 440 000,- Kč a u
varianty č. 3 částkou 343 000,- Kč. Celkové náklady na uvedení obou rozdělených
částí do stavu odpovídajícího stavebním předpisům by zřejmě převýšily současnou
hodnotu stavby samotné (nemovitosti nejsou od roku 1992 udržovány a
pohostinství není provozováno). Finančně výhodnější by v objektu bylo
provozování restaurace, nejlépe v původním rozsahu. Žalovaný požadoval, aby
rozdělení bylo provedeno podle varianty č. 3, původně navržené Ing. I. H., a
jemu přikázána východní část sloužící k podnikatelským účelům, žalobkyni
přikázána západní část, ve které se nachází bytová jednotka. Takové rozdělení
domu by však podle odvolacího soudu neodpovídalo velikosti spoluvlastnických
podílů účastníků a větší podíl žalobkyně by musel být dorovnán vedlejšími
hospodářskými budovami. Také hledisko účelného využití svědčí proti reálnému
rozdělení. Vznikla by restaurace bez odpovídajícího zázemí, neboť její
provozovatel by nemohl v objektu bydlet, a byt v části domu, která by měla
připadnout žalobkyni, je nízkého standardu. Z ekonomického hlediska proti
reálnému rozdělení svědčí nepřiměřeně vysoké náklady na rozdělení nemovitostí
vzhledem k jejich celkové ceně 950 000,- Kč a další vysoké náklady na uvedení
rozdělených nemovitostí do stavu schopného kolaudace. Při variantě č.
3, podle
které by jí připadla západní část, by žalobkyně neměla zajištěn příjezd do
dvora a k hospodářským objektům, takže by bylo třeba zřídit právo průjezdu přes
východní část připadající žalovanému nebo přes pozemek náležející cizí osobě. Odvolací soud také zdůraznil, že reálné rozdělení nemovitostí, včetně zřízení
práva průjezdu, by znamenalo úzké kontakty mezi účastníky a při vzájemně
vypjatých vztazích účastníků, které se vytvořily během soudních řízení, by
vedlo ke vzniku dalších konfliktů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), které
odůvodňuje nesprávným právním posouzení věci. Ačkoliv soud prvního stupně
konstatoval možnost reálného rozdělení (odvolacím soudem bylo soudu první
instance opakovaně vytýkáno, že se tímto způsobem vypořádání dostatečně
nezabýval), dospěl k závěru, že se může od pořadí způsobu vypořádání
stanoveného v § 142 odst. 1 ObčZ odchýlit. Odvolací soud oproti tomu dospěl k
závěru, že nemovitosti reálně rozdělit podle velikostí spoluvlastnických
podílů nelze, že proti tomuto rozdělení svědčí i hledisko účelného využití a
napjaté vztahy mezi účastníky. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je tak
zcela rozdílné. Žalovaný nesouhlasí s tím, že nemovitosti nelze rozdělit podle
výše podílů. Při jednání dne 29. 8. 2001 předložil soudu „Aktualizovaný návrh
na rozdělení nemovitosti“, podle něhož je rozdělení nemovitosti v souladu s
podíly účastníků možné - podle něj by žalobkyně by získala 77,5% hodnoty
nemovitosti a žalovaný 22,5 %. Žalobkyně se s důkazem seznámila a odmítla se k
němu vyjádřit. Jestliže odvolací soud tento důkaz opominul, aniž si opatřil
nestranný názor znalce, došlo k porušení Listiny základních práv a svobod. Rozdělení z hlediska velikosti spoluvlastnických podílů by navíc bylo možné
posoudit toliko na základě geometrického plánu, jehož vypracování však soud
nenařídil. Také znalec Ing. F. D. se při posouzení komerčního využití
rozdělených nemovitostí omezil jen na byt a restauraci, nikoli na dalších 40 %
nemovitostí. Naproti tomu návrh Ing. I. H., který posuzoval celou nemovitost,
byl založen do neočíslované části spisu. Odvolací soud chybně zhodnotil i
možnost přístupu do dvora a k hospodářským budovám v západní části, která by
podle varianty č. 3 měla připadnout žalobkyni. Ve znaleckém posudku S. s. r. o. na str. 16 je u varianty č. 3 počítáno se zpevněním a zbudováním příjezdové
cesty přes zahradu a také znalci Ing. B. K a Ing. F. D. uvedli, že by se pro
obsluhu hospodářské budovy musela zřídit vozovka do dvora přes zahradu. Uváděná
zahrada je však v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků, kteří si přejí
spoluvlastnictví zrušit a nabízí se tak řešení, že vlastník západní části
nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení, by vlastnil i západní část
zahrady. Žalovaný dále poukazuje na to, že 20. 8. 2001 předložil soudu listinný
důkaz „návrhy a listiny, které se vztahují k projednávané věci“, listiny byly
čteny a vyplývá z nich, že žalobkyně a původní žalovaná si ještě před podáním
žaloby přály reálné rozdělení nemovitostí. Proto také není správné rozhodnutí
soudů obou stupňů, které mu uložily, aby nahradil žalobkyni náklady řízení. Dokazování, které bylo v řízení provedeno, a které ani nebylo dostatečné,
nevyloučilo možnost vypořádání spoluvlastnictví účastníků rozdělením
nemovitostí. Naopak bylo zjištěno, že reálné rozdělení nemovitostí je možné,
přičemž byly nabídnuty i jeho alternativy.
Odvolací soud tak vyřešil právní
otázku v rozporu s hmotným právem, neboť zákon upřednostňuje vypořádání
spoluvlastnictví rozdělením věci. Právě v souladu s tímto principem je třeba
vykládat pojem, že rozdělení věci není dobře možné. Odvolací soud postavil
žalovaného do pozice vlastníka, kterému je jeho majetek, byť za náhradu,
vyvlastněn. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a konstatuje, že napadené rozhodnutí je
zcela v souladu s konstantní judikaturou všech soudů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou -
účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Předpoklad
stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, neboť předchozími
rozsudky ze 17. 9. 1996, č. j. 6 C 22/93-95, a z 29. 8. 2001, č. j. 6 C
22/93-405, soud prvního stupně rovněž podílové spoluvlastnictví účastníků k
nemovitostem zrušil a vypořádal stejným způsobem jako v rozsudku, který je
potvrzen dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Přicházela tak v
úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle
nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a
odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ lze tedy založit jen na podkladě dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tj. z důvodu nesprávného právního
posouzení věci.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ nemůže být založena tím,
že odvolací soud eventuálně vyhodnotil určité tvrzené skutečnosti či provedené
důkazy nesprávně nebo že opomenul zohlednit určité okolnosti ve prospěch
dovolatele, tedy že skutkový stav byl zjištěn nesprávně. Námitky týkající se
správnosti skutkových zjištění a z nich vyplývajících skutkových závěrů se
vztahují k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ, který však není
způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze
dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť otázka, zda je rozdělení věci dobře
možné, nebyla řešena v rozporu s hmotným právem. Rozsudek odvolacího soudu
neodporuje stávající judikatuře. Nejvyšší soud dospěl už v rozsudku z 24. 1.
1968, sp. zn. 4 Cz 3/68, publikovaném pod R 61/1968 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, k závěru, že „pred prípadným reálnym rozdelením veci súdnym
rozhodnutím je treba uvážiť, do akej miery možno požadovať na účastníkoch
vynaloženie nákladov spojených s reálnym rozdelením (najmä stavby); ak by
reálne rozdelenie nebolo uskutočnitelné bez nákladných stavebných úprav, bolo
by potrebné považovať z tohto hladiska vec za reálne nedelitelnú.“ Pokud
žalovaný zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že pro případ reálného rozdělení
podle varianty č. 3 by muselo být zřízeno věcné břemeno přes pozemek třetích
osoby námitkou, že příjezd by mohl vést „po zahradě“ náležející rovnodílně
účastníkům, dovolací soud podotýká, že pozemek, na němž se zahrada nachází,
nebyl předmětem tohoto řízení. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu
ve věci samé podle § 237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ tak není přípustné.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo
rozhodnuto o nákladech řízení a který žalovaný dovoláním výslovně napadl (k
tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k nepřípustnosti bylo dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) OSŘ odmítnuto.
Žalovaný je povinen podle § 243b odst. 5, § 224 odst. a § 146 odst. 3 OSŘ
nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou za
zastoupení advokátem, který v dovolacím řízení učinil jeden úkon (vyjádření k
dovolání), a spočívají v paušální odměně podle § 4 odst. 1, § 4 odst. 2 písm.
c), § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. a čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 7 500,- Kč, a paušální
náhradě hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl.
II. vyhl. č. 276/2006 Sb., celkem 7 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalobkyně
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu