22 Cdo 903/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci
žalobce Ing. Bc. J. Š., bytem v H., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Pikolou,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Ve Skalách 2597/2, proti žalovaným 1) F.
K., 2) H. K., a 3) PhDr. Mgr. R. H., všem bytem v H., zastoupeným JUDr. Milošem
Švrčkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 18, o odstranění
stavby plotu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 1617/96, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2011,
č. j. 38 Co 31/2010-444, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2011, č. j. 38 Co 31/2010-444,
a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. září 2009, č. j. 7 C
1617/96-430, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hodoníně („soud prvního stupně“) výše označeným rozsudkem ve
výroku I. zamítl žalobu, aby žalovaní odstranili plot z pozemku žalobce v
katastrálním území H. Výrokem II. zřídil ve prospěch žalovaných věcné břemeno
užívání části tohoto žalobcova pozemku, vymezené geometrickým plánem. Výrokem
III. soud uložil žalovaným, aby žalobci zaplatili částku 5.265,- Kč jako
náhradu za věcné břemeno. Výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Soud
prvního stupně rozhodoval ve věci podruhé, neboť jeho předchozí rozsudek byl
zrušen odvolacím soudem. Soud prvního stupně rozhodl podle § 135c občanského zákoníku („obč. zák“) na
základě zjištění, že žalovaní v roce 1994 postavili podél hranice mezi pozemkem
jejich a pozemkem žalobce, avšak na pozemku žalobce, plot o délce 20 metrů,
aniž by k tomu měli právo. Dále soud vycházel z toho, že rozsah neoprávněně
zastavěného pozemku je v nepoměru s rozsahem celého pozemku žalobce, že žalobce
a jeho právní předchůdce neměli proti umístění plotu v době jeho stavby žádné
námitky, že tento stav trvá již několik let a že žalobci neodstraněním plotu
nevznikne žádná újma. Náhradu za zřízení věcného břemene soud určil tak, že
zjištěnou cenu zastavěného pozemku v obci (70 Kč za m?) vynásobil počtem metrů
zastavěné plochy a dále číslem 15, aby bylo omezení vlastnického práva žalobce
dostatečně kompenzováno. Krajský soud v Brně („odvolací soud“) k odvolání žalobce shora
označeným rozsudkem ve výroku I. potvrdil výroky I. a II. rozsudku soudu
prvního stupně „s tím, že geometrický plán č. 1124 – 42/2009, ověřený dne 19. 5. 2009 Ing. D. K., je nedílnou součástí tohoto rozsudku.“ Výrokem II. změnil
výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že náhradu za zřízení věcného
břemene stanovil na částku 30.060,- Kč. Výroky III. a IV. rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud k odůvodnění soudu prvního stupně doplnil, že zřízení
věcného břemene odůvodňuje též porovnání možné hospodářské ztráty žalovaných s
omezením vlastnického práva žalobce. Náhradu za zřízení věcného břemene
odvolací soud považoval za nepřiměřeně nízkou, a proto vyšel z ceny 400,- Kč za
m?, za kterou obec prodává pozemky určené pro výstavbu rodinného domu. Tuto
částku stejně jako soud prvního stupně vynásobil počtem metrů čtverečních
zastavěného plochy a číslem 15. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a které odůvodnil tím, že rozsudek spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce na prvním místě
uplatnil námitku, že odvolací soud nevzal v úvahu ve spisu založené listiny,
které dle žalobce osvědčují jeho nesouhlas se stavbou plotu. Tím reagoval na
zjištění nalézacích soudů, že během stavby plotu nevyjádřil nesouhlas s jeho
umístěním. K tomu žalobce doplnil, že žalovaní od něj od počátku věděli, že
plot staví na jeho pozemku.
Dále namítl, že odvolací soud nevzal v úvahu
skutečnost, že umístěním plotu byla zúžena cesta podél první řady jeho vinice a
v důsledku toho mu vzniká škoda, zejména proto, že podél první řady vinice
neprojede zemědělskou technikou, a musí jí tudíž obdělávat ručně. Tak mu dosud
vznikla škoda ve výši 150.000,- Kč. Ta a vedle ní též částka 200.000,- Kč, jíž
ovšem blíže neodůvodnil, měla být podle žalobce zohledněna i při určení výše
náhrady za zřízení věcného břemene. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že nalézací soudy správně zjistily, že
právní předchůdce žalobce nevyjádřil nesouhlas se stavbou plotu. Připomněli své
tvrzení, že hranici mezi pozemky při stavbě plotu určili po dohodě s právním
předchůdcem žalobce. Dále žalovaní popřeli tvrzení žalobce o tom, že mu
umístěním plotu vzniká škoda spočívající ve vyšších nákladech na obdělávání
vinice. Popření zdůvodnili. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou
osobou, Nejvyšší soud jako soud dovolací zkoumal, zda je dovolání přípustné. Napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto ve věci samé, je
rozsudkem potvrzujícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť práva a
povinnosti účastníků jím byly posouzeny stejně jako rozsudkem soudu prvního
stupně. Povinnost odstranit plot nebyla žalovaným uložena a naopak bylo zřízeno
věcné břemeno. Odvolací soud sice zvýšil náhradu za zřízení věcného břemene,
avšak tato změna byla ve prospěch žalobce, a proto ji žalobce nemůže dovoláním
napadnout. V jeho neprospěch bylo rozhodnutí o náhradě potud, pokud náhrada
nebyla stanovena ještě vyšší, než stanovil odvolací soud. V tomto směru jsou
ovšem oba rozsudky shodné. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §
237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží. V daném případě je dovolání přípustné, poněvadž odvolací soud se v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu při uvážení, jak uspořádat poměry vzniklé mezi
účastníky v důsledku neoprávněné stavby, nezabýval veškerými významnými
skutečnostmi, přestože byly žalobcem uplatněny. Tím samým je jeho právní
posouzení neúplné, a tudíž nesprávné, a dovolání je proto nejen přípustné,
nýbrž i důvodné.
V usnesení ze dne 21. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5357/2007 (uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 7773),
Nejvyšší soud konstatoval, že „dovolací soud blíže přezkoumává správnost
posouzení důvodů, na nichž odvolací soud postavil své rozhodnutí o neoprávněné
stavbě, jen v případě, že by tyto důvody byly zjevně nepřiměřené.“ O takový
případ se může jednat mimo jiné tehdy, když odvolací soud nevzal v úvahu
veškeré významné skutečnosti, které zjistil, nebo když takové skutečnosti
nezjišťoval, ačkoliv je účastník řízení tvrdil.
Příkladmý výčet skutečností, které mohou být v řízení o neoprávněné stavbě
významné, podal Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 19. června 2003, sp. zn.
22 Cdo 880/2003 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soud pod č. C 2012), v němž se vyjádřil k účelnosti odstranění
neoprávněné stavby: „Účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby ve smyslu
ustanovení § 135c obč. zák. je třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s
přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci
této volné úvahy musí soud přihlížet zejména k povaze a rozsahu hospodářské
ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, k jakému účelu byla stavba
zřízena a jaký je její charakter, jaký je rozsah zastavěného pozemku, případně
pozemku nutného k řádnému užívání neoprávněné stavby, za jakých okolností byla
stavba zřízena, zda stavebník stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří, zda
vlastník pozemku o stavbě věděl a zda proti ní zakročil. Na soudu tedy je, aby
porovnal hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla na
straně jedné, se zájmem na dalším využití stavby na straně druhé. Bez významu
není ani porovnání těchto ztrát ve vztahu k následnému hospodářskému využití
dosud zastavěného pozemku neoprávněnou stavbou, případně pozemku dosud
užívaného v souvislosti s touto stavbou. Hospodářská ztráta vzniklá odstraněním
staveb představuje nejen náklady na odstranění staveb, ale i cenu staveb.“ V
tomto rozsudku Nejvyšší soud vytkl nalézacímu soudu též to, že „není zřejmé,
jak žalobce využívá pozemku ve stavbami nedotčené části v porovnání, jak by
tomu mohlo být po jejich odstranění.“
Újma, která vlastníku pozemku umístěním neoprávněné stavby vzniká, je zásadní
okolností, kterou je třeba při rozhodování o neoprávněné stavbě vzít do úvahy.
Soud nemůže tvrzení vlastníka pozemku o povaze a rozsahu újmy pominout. V daném
případě tak ovšem odvolací soud a stejně tak i soud prvního stupně učinily.
Tvrzení o tom, že umístěním plotu došlo ke zúžení cesty podél první řady
žalobcovy vinice a že žalobce je v důsledku toho omezen v obdělávání této řady,
bylo uplatněno již v řízení před soudem prvního stupně (ve vyjádření ze dne 29.
června 2009, č. l. 401; podobně předtím v odvolání ze dne 20. dubna 2006 proti
prvnímu rozsudku soudu prvního stupně), třebaže nikoliv tak určitě jako posléze
v řízení odvolacím. Ani jeden z nalézacích soudů však na ně nereagoval. Tato
otázka byla navíc tématem výslechů některých svědků provedených na počátku
řízení. Soudy se proto měly zabývat tím, zda je tvrzení žalobce pravdivé či
nikoliv. Pokud ano, měly by újmu při svém rozhodování zohlednit, a to nejen při
rozhodování, zda je třeba plot odstranit, ale případně i při rozhodování, jaká
má být náhrada za věcné břemeno (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, uveřejněný v časopisu Soudní
rozhledy č. 3/1999).
Podobně soudy opomenuly otázku, též nastolenou žalobcem, zda žalovaní při
stavbě plotu věděli, kudy vede hranice mezi pozemky. I tu soudy pochybily,
neboť nejen otázka, zda vlastník pozemku projevil se stavbou včas nesouhlas,
nýbrž i otázka dobré víry neoprávněného stavebníka je pro rozhodnutí o
neoprávněné stavbě zásadní (srov. např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího
soudu). K tomu dlužno podotknout, že poněkud jiná by byla situace, kdyby
žalovaní stavěli na pozemku, jehož byli oprávněnými držiteli; v tom případě by
s ohledem na § 130 odst. 2 obč. zák. nešlo o neoprávněnou stavbu (blíže k tomu
viz Spáčil J., Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. vydání,
Praha : C. H. Beck, 2005, s. 189 a 190; nebo Švestka J, Spáčil J., Škárová M.,
Hulmák M. a kol. Občanský zákoník I., 2. vyd., C. H. Beck, 2009, s. 792).
Dovolací soud proto rozsudky obou nalézacích soudů podle § 243b odst. 2 a 3 o.
s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. V něm bude soud prvního stupně, případně pak i
soud odvolací, podle § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán názory soudu
dovolacího.
Pokud jde o žalobcovu námitku, že odvolací soud nevzal v úvahu ve spisu
založené listiny osvědčující jeho nesouhlas se stavbou plotu, dovolací soud
doplňuje, že skutková zjištění dovoláním proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu zpochybnit nelze (§ 241a odst. 3 o. s. ř. a contrario). Nadto
je třeba uvést, že takové listiny, ve kterých by byl zachycen nesouhlas žalobce
z doby před stavbou nebo během stavby plotu (nesouhlas projevený později
odvolací soud správně považoval za nevýznamný), ve spise obsaženy nejsou a
žalobce je ostatně ani v dovolání nespecifikoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu