22 Cdo 908/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudů JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Z., zastoupenému
advokátem, o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního
soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 254/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 23 Co 346/2005-155,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne
25. května 2005, č. j. 4 C 254/2002-116, rozhodl výrokem pod bodem I., že
„nárok žalobkyně na určení, že žalobkyně jako vlastník pozemku č. parc. 82/3 v
k. ú. Ř. je osobou oprávněnou z věcného břemene spočívajícího v právu chůze a
jízdy přes pozemek č. parc. 82/4 v k. ú. Ř. vůči vlastníku parcely 82/4 jako
povinnému, a to ke garáži na pozemku č. parc. 82/3 od vyústění cesty na pozemku
č. parc. 300 na pozemek žalovaného č. 82/4 v pruhu o šířce 2 m přes celý
pozemek č. parc. 82/4 v délce 44 m ke vjezdu do garáže na pozemku č. parc. 82/3
dle snímku pozemkové mapy se zakresleným věcným břemenem, ke stodole na
pozemku č. parc. 82/3 pak od vyústění cesty na pozemku č. parc. 300 na pozemek
žalovaného č. parc. 82/4 v pruhu o šířce 2,5 metry šikmo přes roh pozemku č.
parc. 82/4 v délce 20 m ke stodole na pozemku č. parc. 82/3 dle snímku
pozemkové mapy nezakresleným věcným břemenem, není opodstatněn“, výrokem pod
bodem II., že „eventuální návrh žalobkyně na zřízení pro žalobkyni jako
vlastníka zděné stavby na pozemku č. parc. 82/3 používané jako garáž v k. ú. Ř.
za cenu stanovenou znaleckým posudkem věcného břemene spočívajícím v právu
chůze a jízdy přes přilehlý pozemek č. parc. 82/4 v k. ú. Ř., a to ke garáži na
pozemku č. parc. 82/3 od vyústění cesty na pozemku č. parc. 300 na pozemek
žalovaného č. parc. 82/4 v pruhu o šířce 2,5 m přes pozemek č. parc. 82/4
souběžně při hranici mezi pozemkem č. parc. 82/4 a 82/3 v délce 44 m k vjezdu
do garáže na pozemek č. parc. 82/3 dle geometrického plánu se zakresleným
věcným břemenem, není opodstatněn“, výrokem pod bodem III., že „další
eventuální návrh žalobkyně na zřízení pro žalobkyni jako vlastníka zděné stavby
na pozemku č. parc. 82/3 používané jako garáž v k. ú. Ř. za cenu stanovenou
znaleckým posudkem věcného břemene spočívajícího v právu chůze a jízdy ze
silnice na pozemku č. parc. 302 přes pozemky žalovaného č. parc. 289, č. parc.
299 a 82/4 zapsaných na LV č. v k. ú. Ř. a to ke vjezdu ke garáži žalobkyně na
pozemku č. parc. 82/3 dle geometrického plánu se zakresleným věcným břemenem,
není opodstatněn“, výrokem pod bodem IV., že „návrh žalobkyně na zřízení pro
žalobkyni jako vlastníka zděné stavby na pozemku č. parc. 82/3 používané jako
stodola v k. ú. Ř. za cenu stanovenou znaleckým posudkem věcného břemene
spočívajícího v právu chůze a jízdy přes pozemek žalovaného č. parc. 82/4 v k.
ú. Ř. zapsaných na lv a to ke stodole na pozemku č. parc. 82/3 od vyústění
cesty na pozemku č. parc. 300 na pozemek žalovaného č. parc. 82/4 dle
geometrického plánu se zakresleným věcným břemenem je opodstatněn“ a výrokem
pod bodem V., že „o nákladech řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým bude
řízení skončeno“.
Soud prvního stupně zjistil, že pozemkové parcely č. 82/2 a č. 82/3 ve
vlastnictví žalobkyně od sebe odděluje pozemková parcela žalovaného č. 82/4. Ke
svým stavbám nacházejícím se na parcele č. 82/3, to je k objektu čp. 78,
stodole a garáži, žalobkyně dosud vstupovala po pozemkové parcele č. 82/4 ve
vlastnictví žalovaného, k níž vede obecní komunikace. Zmíněné stavby a rodinný
dům čp. 77, rovněž ve vlastnictví žalobkyně, nacházející se na parcele č. 82/2,
žalobkyně užívá každodenně jako jeden celek. Věcné břemeno žalobkyně podle
zjištění soudu právního stupně nevydržela, neboť tu nebyl žádný právní důvod –
titul, o který by bylo možno oprávněnou držbu práva opřít. Ohledně eventuálních
návrhů na zřízení věcného břemene soud konstatoval, že garáž byla postavena bez
stavebního povolení s výjezdem na pozemek žalovaného, ač tento výjezd mohl být
situován na pozemek č. 82/3. Ke garáži, která dosud není kolaudována, má tedy
žalobkyně přístup ze svého pozemku. Důvodným soud shledal návrh pouze ohledně
zřízení věcného břemene jízdy a chůze přes předmětný pozemek žalovaného ke
stodole, a to podle geometrického plánu a za cenu stanovenou znaleckým posudkem
(bod IV. výroku).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně proti
nevyhovujícím výrokům pod body I., II. a III., rozsudkem ze dne 15. listopadu
2005, č. j. 23 Co 346/2005-155, rozhodl, že „mezitímní rozsudek soudu I. stupně
se v napadených výrocích potvrzuje“ a že „v konečném rozsudku bude rozhodnuto i
o nákladech řízení“.
Správnými shledal jak jeho skutkové, tak právní závěry soudu prvního stupně.
Odvolací výhrady žalobkyně, že svoje právo chůze a jízdy ke garáži po
předmětném pozemku žalovaného vydržela, neboť tento pozemek užíval takto k
chůzi i jízdě od roku 1960 již její právní předchůdce, otec J. H., neshledal
důvodnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) s tím, že
rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci; vznáší též námitky proti skutkovým zjištěním, ze kterých soudy
vycházely. K okolnostem, za nichž vydržela právo užívat předmětný pozemek k
příjezdu a příchodu ke svým nemovitostem a k chování žalovaného, které je v
rozporu dobrými mravy, zmiňuje pod body a) až e) v podrobnostech časové,
vlastnické a uživatelské údaje k předmětnému pozemku se závěrem, že se svojí
rodinou užívala cestu ke garáži od roku 1973 do roku 2005 a ke stodole od roku
1973 dosud. Připomíná okolnosti vydání správního rozhodnutí z 28. 1. 1960 a
skutečnost, že její právní předchůdce, J. H., vykonával právo cesty ke stodole
a garáži jako tehdejší vlastník pozemku č. 82/4 a žalobkyně vycházela z tohoto
způsobu užívání od roku 1960, resp. 1973 a od roku 1989 již jako vlastnice.
Polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů zejména ve vztahu k otázce
dobré víry při tvrzeném vydržení práva cesty. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí
řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v
dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných
v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání.
V dané věci dovolatelka neuvádí, v čem konkrétně by mělo rozhodnutí odvolacího
soudu mít po právní stránce zásadní význam. Žalobkyně uplatnila jednak nárok na
zřízení věcného břemene, jednak nárok na určení jeho existence, neboť mělo
vzniknout vydržením. Dovolání však neobsahuje výslovnou polemiku s právním
hodnocením věci v části, týkající se nároku na zřízení věcného břemene;
skutkovými námitkami se dovolací soud, jak uvedeno výše, zabývat nemohl.
Dovolací soud též konstatuje, že v této části je rozhodnutí v souladu s právním
názorem, který vyslovil v rozsudku ze dne 17.2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005,
publikovaném v Právních rozhledech, 2006, č. 15: „Věcné břemeno nezbytné cesty
nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup ke stavbě na základě
obligačního práva anebo může-li k přístupu využít jiné pozemky v jeho
vlastnictví; skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva
odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp.
výhodnější, nebo by se obešel bez stavebních úprav, není významná“.
Problematiku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu posoudil odvolací
soud v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. „Ze znění zákona je
třeba dovodit, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení
držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v
dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Tuto podmínku vykládá publikovaná
judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 ObčZ),
nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra
držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo
vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek
vznik práva“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4.
1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech, 1997, č. 11, s.
587).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v
dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu