22 Cdo 92/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřinkové ve
věci žalobkyně I. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) P. Š., 2) V.
Š., zastoupenému žalovaným 1), a 3) J. Š., zastoupenému advokátkou, o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 26 C 7/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 16. září 2003, č. j. 35 Co 230/2003-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. listopadu 2002, č. j. 26 C 7/2000-142, zrušil podílové spoluvlastnictví
účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu P. na LV č. 953 pro
kat. území K., a to k domu č. p. 840 stojícímu na pozemku parc. č. 2197/1 a k
pozemkům parc. č. 2197/1 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 253 m2, parc. č.
2197/2 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 60 m2 a parc. č. 2198 zahrada o
výměře 172 m2, a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného
1). Žalovanému 1) uložil, aby na vyrovnání podílu zaplatil žalobkyni a
Soud prvního stupně vyšel mj. ze zjištění, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky každý v rozsahu ideální ¼. Dům byl postaven v roce 1931
jako součást dvojdomku. V roce 1961 byla provedena k domu přízemní přístavba, v
níž se nachází předsíň sloužící jako zádveří, koupelna s WC a obývací pokoj, z
něhož je přístup do kuchyně se spíží a dalšího pokoje. Přístavba nemá
samostatné přípojky vody a energií. Původní dům sestává ze dvou bytů, jednoho o
velikosti 2 + 1 s příslušenstvím v přízemí a druhého o velikosti 2 + 1 s
příslušenstvím, kdy vana je umístěna v kuchyni a WC mimo byt, v podkroví. Žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl v roce 1995 darem od M. Z., své babičky,
která si před uzavřením darovací smlouvy se žalobkyní při jednání se žalovanými
1) a 2) vymínila, že přístavbu bude užívat žalobkyně. Ta se také v roce 1995 do
přístavby nastěhovala a užívala ji do února 1998. V době, kdy žalobkyně v domě
bydlela, docházelo mezi ní a žalovanými 1) a 2) k neshodám. Žalovaní 1) a 2)
nesouhlasili s tím, aby žalobkyně užívala přístavbu domu. V současné době
nemovitosti užívají k bydlení žalovaný 1) s rodinou a žalovaný 2). Žalovaný 3)
bydlí v nájemním bytě a žalobkyně na ubytovně. Žalobkyně se finančně nepodílela
na nákladech spojených s rekonstrukcemi a opravami domu a žalovaní 1) a 2)
neplatili ostatním spoluvlastníkům náhradu za užívání jejich spoluvlastnických
podílů. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi
účastníky nedošlo. Ze znaleckého posudku Ing. S. R. soud zjistil, že rozdělení
nemovitostí není možné. Oddělitelnou částí by mohla být jen přístavba z roku
1961, ta však nemá samostatné obvodové zdi, byla postavena jako součást
původního domu, s nímž je funkčně vázána veškerými rozvody kanalizace, vody,
plynu i elektřiny. Rozdělení domu by bylo spojeno s nepřiměřeně vysokými
náklady. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k označeným nemovitostem a protože jejich rozdělení
není možné, přikázal je do výlučného vlastnictví žalovaného 1). Při určení
přiměřené náhrady, kterou je žalovaný 1) povinen zaplatit zbývajícím
spoluvlastníkům za jejich spoluvlastnické podíly, soud prvního stupně vyšel z
částky 3 900 000,- Kč, k níž dospěl za podkladě znaleckého posudku Ing. S. R. Podle tohoto posudku cena nemovitostí k březnu 2002 činila 3 893 400,- Kč, kdy
znalec snížil cenu o 20 % s ohledem na to, že spoluvlastnický podíl
„představuje obtížně zpeněžitelnou majetkovou hodnotu“, a výpovědi znalce, že
cena v listopadu 2002 by byla zhruba stejná, „lišila by se maximálně v řádu
několika desítek tisíc“. Soud prvního stupně neshledal důvody hodné zvláštního
zřetele pro to, aby nezrušil a nevypořádal podílové spoluvlastnictví přikázáním
věci za náhradu, jak navrhoval žalovaný 3), neboť žalobkyni by tak zůstalo
„holé“ vlastnické právo bez možnosti nemovitosti užívat, příp. je zcizit s
ohledem na jejich užívání žalovanými 1) a 2). Ze stejných důvodů nepřisvědčil
námitce žalovaných 1) a 2), že jednání žalobkyně směřující ke zrušení
podílového spoluvlastnictví, je v rozporu s dobrými mravy.
Pokud žalovaní 1) a
2) poukazovali na to, že ze svých prostředků v posledních deseti letech dům
rekonstruovali a prováděli jeho veškeré opravy, čímž dům zhodnotili, soud
prvního stupně se těmito náklady nezabýval s tím, že je žalovaní 1) a 2) v
tomto řízení vůči žalobkyni neuplatnili a že je zmiňovali jen „k osvětlení
přístupu žalobkyně k péči o společné nemovitosti“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 16. září 2003, č. j. 35 Co 230/2003-200, rozsudek soudu prvního stupně
změnil jen ohledně doplatku soudního poplatku, jinak jej potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na správná skutková
zjištění soudu prvního stupně. Doplněným dokazováním dále zjistil, že
orientační náklady na reálné rozdělení nemovitosti by činily 570 000,- Kč a že
reálným oddělením přístavby s minimálním nezbytným pozemkem by nově vzniklá
nemovitost odpovídala zhruba čtvrtinovému podílu. Výměna oken, střešní krytiny
včetně výměny klempířských prvků, doplnění ústředního topení o elektrický kotel
a instalace přímotopných těles v přístavbě a kompletní fasádní omítky byly
provedeny v letech 1995 až 2001. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že s ohledem na náklady nezbytné na reálné rozdělení
nemovitostí jsou předmětné nemovitosti věcí reálně nedělitelnou. Zohlednil
přitom skutečnost, že žádný ze spoluvlastníků nedisponuje takovými finančními
prostředky, aby byl schopen podílet se nákladech spojených s reálným rozdělením
nemovitostí. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodl rovněž správně,
pokud nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného 1), neboť je
třeba vzít v úvahu, že je to žalovaný 1), který fakticky zajišťuje opravy a
rekonstrukce nemovitosti. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že nemá-li žalovaný
1) peníze na to, aby ostatním spoluvlastníkům zaplatil náhradu za jejich
spoluvlastnické podíly, nejsou dány podmínky pro zrušení podílového
spoluvlastnictví a jeho vypořádání přikázáním věci za náhradu některému ze
spoluvlastníků. Podle odvolacího soudu nejde o případ, jaký byl řešen ve věci
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1563/99, protože žalovaný 1) požadoval, aby
nemovitosti byly přikázány do jeho vlastnictví, v předmětném domě bydlí a hodlá
v něm bydlet i nadále a majetek, kterého se mu tímto rozhodnutím dostává, mu
umožňuje získat finanční prostředky k vyplacení podílů ostatních spoluvlastníků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá
nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění ohledně žalovaným 1) tvrzených
oprav a rekonstrukcí, důvodu jejího odstěhování se z předmětného domu a
skutečnosti, že vědomě, dlouhodobě a intenzivně je jí bráněno ve výkonu jejich
práv a povinností, resp. v užívání přístavby, a nesprávné právní posouzení
věci. Pochybení soudu prvního stupně spatřuje v tom, že v rozporu s § 142 odst.
1 ObčZ přikázal nemovitosti žalovanému 1), ačkoliv s ohledem na stanoviska
žalovaných mohl provést vypořádání buď zpeněžením věcí nebo jejich reálným
rozdělením. Podle žalobkyně projev vůle žalovaného 1) ponechat si nemovitosti
bez vypořádání ostatních spoluvlastníků nelze vykládat jako projev zájmu
ponechat si nemovitosti ve smyslu ustanovení občanského zákoníku. Vytýká
odvolacímu soudu, že při hodnocení postavení žalovaných 1) a 2) zdůraznil
potřebu zajištění bydlení, ale ve vztahu k ní tuto potřebu nezohlednil.
Žalovaní neprokázali vynaložení investic na zhodnocení nemovitostí, protože
investice byly vynaloženy na opravy a údržbu prostor opotřebovaných užíváním
žalovanými 1) a 2), žalobkyni z tvrzených investic žádný prospěch nevznikl a
vynaložené investice se neprojevily v hodnotě nemovitostí jako celku.
Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou „v rozporu s dobrými mravy“, neboť
„nerespektují potřebu bydlení její rodiny, když odmítají reálně rozdělení věci“
a vycházejí z ceny nemovitostí, která neodpovídá zásadám stanovení ceny věci v
případě vypořádání spoluvlastnictví ani aktuálnímu stavu na trhu nemovitostí.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť v dané věci není nic, co by
ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo
konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3.
Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po
právní stránce zásadního významu, žalobkyně ostatně ani neformulovala.
Dovolací soud tak neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
K dovolání dovolací soud jen poznamenává:
Dovolací námitky jsou převážně procesního nebo skutkového rázu.
Přihlédnutí k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, stejně jako uplatnění dovolacího důvodu, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, by přicházelo v úvahu pouze v případě
přípustného dovolání [§ 241a odst. odst. 2 písm. a), odst. 3, § 242 odst. 3
OSŘ]. V daném případě tomu tak není.
Pokud oba soudy neakceptovaly návrh na reálné rozdělení nemovitostí,
pak rozhodnutí soudů neodporuje stávající judikatuře. Dovolací soud zde
odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. 1. 1968, sp. zn. 4 Cz 3/68,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1968,
v němž zaujal právní názor, od něhož není důvodu se odchylovat, že „Pred
prípadným reálnym rozdelením věci súdnym rozhodnutím je třeba uvážiť, do akej
miery možno požadovať na účastníkoch vynaloženie nákladov spojených s reálnym
rozdelením (najmä stavby); ak by reálne rozdelenie nebolo uskutočniteľné bez
nákladných stavebných úprav, bolo by potrebné považovatˇz tohoto hľadiska věc
za reálne nedeliteľnu“.
Námitka, že rozhodnutí nalézacích soudů jsou v rozporu s dobrými mravy,
nemůže být právně relevantní; v úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí
jsou anebo nejsou v souladu s právními předpisy, není však možné (na rozdíl od
právních úkonů účastníků) hodnotit je z hlediska mravnosti.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 za použití § 218
písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto a žalovaným náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. František
Balák, v. r.
předseda senátu