22 Cdo 929/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A/
Ing. J. P. a B/ E. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. Ch.,
zastoupenému advokátem, o určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 1211/93, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 2001, č. j. 19
Co 3181/2000-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 2001,
č. j. 19 Co 3181/2000-112, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 17. října 2000, č. j. 4 C 1211/93-82, zamítl „návrh na určení,
že navrhovatelé mají v k. ú. D. u S., obec S., vydržené právo chůze a průjezdu
lesní cestou parcelní č. 261/4 přes parcelu č. 35/2 a parcelu č. 37/1 mezi
osadou D. a mlýnem u H., parcelu č. 20 a parcelu č. 37/2 v mezích, jak je
uvedeno na geometrickém plánu číslo zakázky 39 - 185 - 95 E ze dne 2. 8. 1995“
a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobci jsou
spoluvlastníky parcely č. 20 zastavěné chatou evidenční číslo 106 a parcely č.
37/2 v katastrálním území D. u S. Tyto nemovitosti získali od M. T. na základě
kupní smlouvy z 29. 8. 1980. Jako přístupovou ke své chatě užívali cestu
vedoucí přes parcely původně ve vlastnictví M. T., dnes ve vlastnictví
žalovaného, č. 261/4, č. 35/2 a č. 37/1, a to jak k chůzi, tak k jízdě osobním
autem. Dříve tuto cestu užívaly i J. státní lesy Č., které s původní vlastnicí
těchto parcel, M. T., sepsaly 29. 8. 1980 prohlášení, podle něhož obě strany
souhlasily s tím, že manželé P. mohou užívat předmětnou lesní cestu o délce asi
1,5 km, jako jedinou komunikaci umožňující přístup resp. příjezd k jejich
chatě. Užívání sporné cesty k průjezdu motorovými vozidly však bylo v rozporu s
veřejnoprávními předpisy a již proto nemohlo být užívání této cesty žalobci
oprávněné. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nesplnili podmínky pro
vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, neboť nebyli oprávněnými
držiteli tohoto práva.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne
29. ledna 2001, č. j. 19 Co 3181/2000-112, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že určil, „že navrhovatelé mají v katastrálním území D. u S., obec S.
vydržené právo chůze a průjezdu lesní cestou, parcelní č. 261/4, přes parcelu
č. 35/2 a parcelu č. 37/1 mezi osadou D. a mlýnem U H. k parcele č. 20 a k
parcele č. 37/2 v mezích, jak je uvedeno na geometrickém plánu č. zakázky
39/185/95 E ze dne 2. srpna 1995, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“,
a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
neztotožnil se ale s jeho právními závěry. Konstatoval, že parcela č. 261/4 je
účelovou komunikací přecházející v nezpevněnou lesní cestu (která již účelovou
komunikací není) vedoucí k nemovitostem žalobců. Po podrobném výkladu institutu
vydržení práva věcného břemene v aplikaci na daný případ uzavřel, že důvodem
zamítnutí žaloby soudem prvního stupně byla neexistence právně způsobilého
důvodu, o který mohli žalobci opírat oprávněnou držbu; pak odvolací soud
naopak detailním rozborem otázky charakteru tohoto právního důvodu dospěl k
závěru, že takového důvodu není třeba a že žalobci vykonávali právo
odpovídající věcnému břemeni na základě prohlášení M. T. z 29. 8. 1980, kterým
jim bylo umožněno spornou cestu užívat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací
důvody podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ. [Nesprávně odkazuje na § 237
odst. 1 písm. a) a § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu po
novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., podle obsahu dovolání jde o důvod
uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ]. Namítá, že určení práva věcného břemene
jak je učinil odvolací soud („právo chůze a průjezdu“) je neurčité, bez ohledu
na to, zda vůbec k vydržení tohoto práva mohlo dojít. To se týká především
„práva průjezdu“, jehož obsah nebyl blíže specifikován. Předmětná lesní cesta
je zemním pruhem bez stavební úpravy s okolními vzrostlými stromy, jejichž
koruny do ní zasahují. Provoz motorových vozidel by představoval majetkovou
újmu vlastníka porostů, cesta vede přes les a vjezd do lesa je zakázán zákonem
č. 96/1977 Sb., resp. zákonem č. 289/1995 Sb. Jde o předpisy práva veřejného,
tuto zákonnou úpravu žalobci v minulých letech zásadně nerespektovali, a to
může mít vliv na jejich tzv. dobrou víru. K vydržení práva věcného břemen v
minulosti ale dojít nemohlo. Prohlášení M. T. z 29. 8. 1980 bylo vyhotoveno v
souvislosti s koupí pozemkové parcely žalobci od jmenované za situace, kdy
nebylo možno provést převod vlastnictví, aniž by byl zajištěn formální přístup
k chatě. Souhlas byl dán za účelem „používání“ rekreační chaty, neobsahuje
žádné vymezení užívání lesní cesty a navíc opomíjí jednu pozemkovou parcelu,
přes niž měla cesta vést. Dovolatel se stal vlastníkem předmětných parcel v
roce 1985, ale žádný závazek M. T. nepřevzal, sám žádnou dohodu v tomto směru
neuzavíral a pouze trpí užívání svých nemovitostí žalobci. Předpokládá, že by
to měli být žalobci, kteří by měli projevit snahu věc řešit regulérně smlouvou
o zřízení věcného břemene nebo nějakou dohodou. Geometrický plán, který je
podkladem pro rozhodnutí, byl vypracován bez jeho souhlasu a účasti a za
nepochopitelné považuje, že napojení na parcelu č. 261/4 je v plánu řešeno
jakousi „vidličkou“, tedy dvěma dalšími cestami, ač by postačovalo napojení
jedno. Žalobci nemohli být v dobré víře, že jim právo patří. Pokud by pak byla
uzavírána smlouva o zřízení věcného břemene, či pokud by o tom rozhodoval soud
podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), bylo by věcné břemeno
přesně specifikováno, byla by řešena otázka údržby cesty a úplaty. Přiznáním
vydržení práva žalobcům soudem došlo k poškození vlastníka. Žalobci sice bez
souhlasu vlastníka užívali jeho pozemky po dobu, která při splnění dalších
podmínek mohla vést k vydržení práva, chyběl však odpovídající právní titul a s
tím související dobrá víra žalobců, že jim právo patří. Navrhuje, aby dovolací
soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobci ztotožňují se skutkovými i právními
závěry odvolacího soudu a dovolání pokládají za nedůvodné. Vlastnické právo
žalovaného je omezeno přiměřeně věcným právem k cizí věci za účelem přístupu k
rekreačnímu objektu, který zde existuje desítky let před tím, než se žalovaný
stal vlastníkem okolních nemovitostí. Připomínají prohlášení z 29. 8. 1980 a
jeho důvod, s tím, že po celá léta žili v dobré víře, že právo užívat cestu
mají. Platí-li zásada „v pochybnostech ve prospěch vydržení“, pak se domnívají,
že svoji důkazní povinnost splnili. Naopak žalovaný nevyvrátil domněnku
oprávněné držby svědčící žalobcům. Irelevantní jsou úvahy dovolatele týkající
se geometrického plánu, který řešení v něm obsažené odmítá. Poukaz na § 151o
odst. 3 ObčZ je důkazem, že vývoj právní úpravy směřuje k odstranění takových
situací, kdy je vlastníku odpíráno právo přístupu k jeho nemovitosti. Navrhují,
aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po
zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou
splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §
240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je důvodné.
Úvahy odvolacího soudu o vztahu právního důvodu (titulu) nabytí držby a
její oprávněnosti podle platného ObčZ jsou správné a dovolací soud se a nimi
ztotožňuje. Přesto má dovolací soud jiný názor na otázku, zda na základě
jednostranného prohlášení, vydaného v době před účinností novely ObčZ,
provedené zákonem č. 131/1982 Sb., která opět umožnila smluvní vznik věcných
břemen, bylo možno stát se oprávněným držitelem práva odpovídajícího věcnému
břemeni.
Nejvyšší soud již dříve vyslovil, že „posouzení toho, zda držitel je se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§
130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ
držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec
mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl
mít za následek vznik práva“ (rozsudek ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2
Cdon 1178/96, Právní rozhledy 11/1997). Podle dalšího rozsudku, který jen
opakuje již konstantní judikaturu, „dobrá víra musí být podložena
konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je
opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci
dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí
práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby
(objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která
je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti
přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením\"
(rozsudek ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96). Tato rozhodnutí
nelze interpretovat tak, že k nabytí oprávněné držby se vyžaduje existující,
byť neplatný právní titul, nebo dokonce platný právní titul. Platné právo
nevyžaduje k oprávněné držbě žádný titul, pouze mu jde o to, aby držitel byl se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, resp. že je
subjektem drženého práva. Držitel musí být v dobré víře, že je tu takový právní
titul, který podle platného práva má za následek převod vlastnictví. Zpravidla
bude jednat ve skutkovém omylu, výjimečně může jít i o omyl právní. Proto
judikatura žádá, aby držitel byl objektivně v dobré víře, že tu takový titul
je, i když ve skutečnosti zde žádný titul není. Oprávněná držba se nemusí nutně
opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod
(titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (k titulu držby viz
též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22
Cdo 417/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/2001, dále viz též rozsudky
publikované pod č. C 283 a C 631 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Oprávněná držba (nejde-li o držbu vlastnickou, příp. držbu práva jeho
subjektem) se tedy opírá o omyl držitele, který se domnívá, že je subjektem
drženého práva. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře o
existenci drženého práva „se zřetelem ke všem okolnostem“. Je-li držitel v
dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba
vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s
ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp.
nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo
právo patří. Oprávněná držba tak spočívá na objektivně omluvitelném důvodu.
Omyl může být skutkový anebo právní.
Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně
závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení
právních důsledků právních skutečností. Občanský zákoník oproti OZO ani
nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro
oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl.
Zásada, že neznalost zákona neomlouvá, se prosazuje i nadále, i když to
občanský zákoník výslovně neuvádí; přesto právní omyl nemusí vyloučit
oprávněnou držbu, pokud držitel je „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře“, že mu vykonávané právo náleží. Jinak řečeno, jde o případ, kdy se
držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze
s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat. Může jít o případ nejasného
znění zákona. Za neoprávněného držitele nelze považovat toho, kdo se držby
uchopí na základě jednoho z možných výkladů zákona, bylo-li k tomuto výkladu
možno dojít při zachování obvyklé opatrnosti. Pokud ovšem držitel vykonává
domnělé právo, jehož samotná existence by byla v rozporu s veřejnoprávním
předpisem, v nemůže být oprávněným držitelem tohoto práva.
Pokud jde o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, uvedl
dovolací soud, že k úspěchu žaloby nestačí prokázat, že někdo chodí po
stanovenou vydržecí dobu přes cizí pozemek. Přes cizí pozemek lze totiž
přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový
vztah, může jít o výprosu, anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové
komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah
práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek), ještě
neznamená, že je držitelem věcného práva (C 551 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu). Takovým držitelem je jen ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Zpravidla to bude
ten, kdo vykonává právo na základě právního titulu, který je neplatný, přičemž
oprávněný ani při zachování obvyklé opatrnosti o neplatnosti (resp.o
skutečnostech ji způsobujících) neví a nemusí vědět, může však jít o případ
tzv. domnělého právního důvodu držby (titulus putativus), kdy tu titul vůbec
není, ale držitel práva je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu
takový titul je.
V daném případě žalobci tvrdí, že se ujali držby sporného věcného práva
na základě prohlášení původní vlastnice pozemků M. T. z 29. 8. 1980. Je tedy
třeba posoudit, zda mohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
tímto prohlášením bylo založeno právo odpovídající věcnému břemeni, tedy zda
mohli být v omluvitelném právním omylu o právních důsledcích tohoto prohlášení.
Přitom je třeba vzít kromě toho, že v tomto prohlášení se o věcném břemenu
vůbec nehovoří a že je formulováno jako osobní závazek vlastnice pozemků,
zejména okolnost, že v době, kdy toto prohlášení bylo vydáno, neumožňoval zákon
vznik věcného břemene ani jednostranným prohlášením vlastníka zatížené věci,
ani smlouvou. Ze samotné skutečnosti, že takové potvrzení bylo vydáno a že
žalobci na jeho základě spornou cestu užívali, nevyplývá, že byli oprávněnými
držiteli práva odpovídajícího věcnému břemeni. Nebyla splněna ani základní
podmínka pro smluvní vznik věcného břemene po nabytí účinnosti novely ObčZ č.
131/1982 Sb. – registrace smlouvy státním notářstvím. Jiné důvody, které by
nasvědčovaly oprávněnosti držby ve shora uvedeném smyslu, odvolací soud
neuvedl. Proto pokud by žalobci opírali svou držbu jen o shora uvedené
prohlášení, nemohli by být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že toto
prohlášení pro ně založilo právo odpovídající věcnému břemeni.
V případě, že by podle hledisek uvedených shora byli žalobci
oprávněnými držiteli sporného práva, bylo by se třeba zabývat tvrzeným
nesouladem výkonu obsahu tohoto práva s veřejnoprávními předpisy; pokud by bylo
zjištěno, že tyto předpisy výkon obsahu tohoto práva neumožňují, nebylo by
možno uvažovat o oprávněné držbě a o vydržení tohoto práva. Občanskoprávní
vztah totiž nemůže existovat v rozporu s normami veřejného práva.
Dovolateli však nelze přisvědčit, pokud namítá, že obrat „právo
průjezdu“ je neurčitý. Právem průjezdu se rozumí právo průjezdu motorovými,
příp. jinými vozidly. Pokud dovolatel tvrdí, že na základě takto vymezeného
práva by oprávněný mohl jezdit po cestě s buldozerem, je třeba uvést, že ze
spisu nevyplývá, že by žalobci takto cestu užívali; pokud by v budoucnu
buldozerem jezdili, šlo by o změnu poměrů a povinný by mohl žádat o zrušení
nebo změnu (omezení) věcného břemene podle § 151p odst. 3 ObčZ.
Z uvedeného je zřejmé, že je dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst.
3 písm. d) OSŘ (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci) a že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu