22 Cdo 942/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) A. D., a b) M. D., zastoupených advokátkou, proti
žalovanému městu Ú. n. L., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené
u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 280/2002, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. července
2005, č. j. 11 Co 404/2004-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího
řízení částku 3 064 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
Žalobce a) v podání z 21. 2. 2002 adresovaném soudu prvního stupně
uvedl, že „žádá o přidělení pozemku parc. č. 642 v k. ú. C., který se nachází
na jeho zahradě parc. č. 24 do svého vlastnictví“, s odůvodněním, že ačkoliv
tuto část užívali jako zahradu již jeho rodiče od roku 1947, a v dobré víře ji
vydrželi, žalovaný mu dopisem z 12. 10. 2001 nabídl, že mu ji odprodá. K výzvě
soudu prvního stupně, aby podání doplnil označením věci, účastníků, vylíčením
rozhodujících skutečností, označením důkazů a formulací konečného návrhu,
žalobce v podání z 25. 3. 2002 označil manželku M. D. jako další žalobkyni.
Mimo jiné předložil snímek pozemkové mapy k. ú. C. z 3. 6. 1992, k němuž uvedl,
že je v němž červeně vyznačen původní pozemek parc. 234, přidělený jeho
rodičům a který zahrnuje i šrafováním vyznačenou část pozemku parc. 642, o
kterou je veden spor. K opakované výzvě soudu prvního stupně podáním z 31. 5.
2002 žalobci navrhli, aby bylo určeno, že jsou vlastníky parcely č. 16
zahrada, zapsané na LV č. 424 k. ú. C., obec Ú. n. L., dříve vedené jako
parcela č. 234 pastvina na LV č. 424. V podání z 8. 12. 2003 žalobci znovu
navrhli, aby bylo určeno, že jsou vlastníky parc. č. 16 zapsané na LV č. 424
v k. ú. C., že jde o pozemek přidělený žalobci v roce 1947 a „tudíž došlo k
jeho nespornému vydržení“ a že vydání rozsudku se domáhají z důvodu určitých
pochybností vyplývajících z nejasného zakreslení poz. č. 642, který jim chce
žalovaný odprodat. Při jednání soudu prvního stupně dne 10. 6. 2004 žalobci
navrhli, aby bylo určeno, že jsou výlučnými vlastníky parcely č. 16 v k. ú. C.
na LV č. 424, obec Ú. n. L. o výměře 532 m2.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 10. února 2004, č. j. 11 C 280/2004-47, rozhodl tak, že „žaloba se
zamítá“ a dále o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný dopisem z 12. 10.
2001 žalobcům sdělil, že užívají neoprávněně část jeho pozemku parc. č. 642 v
k. ú. C. a obci Ú. n. L. V katastru nemovitostí je na listu vlastnictví č. 424
téhož k. ú. a obce zapsán pozemek parc. č. 16 jako společné jmění žalobců. Tato
parcela vedená původně pod č. 234 o výměře 532 m2, byla přečíslována na parc.
č. 16, a poté, co byla zčásti sloučena do parc. č. 12 a parc. č. 645, výměra
parc. č. 16 činí 333 m2. Podle snímku pozemkové mapy je parcela č. 16 zcela
zřetelně oddělena od parc. č. 24, „na které je vyznačena parc. č. 642.“ Na
základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci nemají
na určení, jehož se domáhají, tj. že jsou vlastníky pozemku parc. č. 16
zapsaného na LV č. 424 v k. ú. C. a obec Ú. n. L., naléhavý právní zájem, neboť
jsou jako jeho vlastníci v katastru nemovitostí zapsáni. Dopis žalovaného z
12. 10. 2001 se týkal jiné parcely, žalovaný nebyl účastníkem hmotněprávního
vztahu, kterého se řízení týká a žaloba byla zamítnuta i pro nedostatek věcné
pasivní legitimace.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci odvolání, v němž
namítali, že soud neřešil otázku vlastnictví k pozemku parc. č. 642 v k. ú. C.,
jak se domáhali. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací žalobce
usnesením z 25. 4. 2005, č. j. 11 Co 404/2004-58, vyzval, aby sdělili, čeho se
domáhají, a pokud mínili také navrhnout změnu žaloby, aby svůj požadavek jasně
formulovali, uvedli rozměry parcely č. 642, k. ú. a obec, a požádali o
připuštění změny žaloby ve lhůtě 10 dnů. Žalobci v podání z 2. 5. 2005 uvedli,
že se domnívají, že změna žaloby není opodstatněná, neboť se stále jedná o
část parcely č. 642, jejíž celková výměra činí 298 m2, a rozměry té části,
která je v jejich užívání, jim nejsou známy. Zdůraznili, že spornou část
užívali již jejich právní předchůdci od roku 1947 a je to dostatečná doba pro
její vydržení. Navrhli, aby bylo určeno, že část parcely č. 642, která se
nachází na jejich oplocené zahradě, v dobré víře vydrželi a jsou jejími
právoplatnými vlastníky. Při jednání odvolacího soudu 7. 7. 2005 žalobci
uvedli, že odkazují na písemné odvolání a žalobce v závěrečné řeči uvedl, že
„okresní soud neprojednával parc. č. 642 a zabýval se stále parc. č. 16“.
Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 7. července 2005, č. j. 11 Co
404/2004-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
řízení. Odvolací soud poukázal na to, že řízení se zahajuje na návrh, že
žalobní petit musí být úplný, určitý a srozumitelný a že vymezení práv a jim
odpovídajících povinností musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po
jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon
rozhodnutí. Soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti,
než jsou navrhovány, žalobní petit musí vyčerpat a nesmí jej překročit. Protože
se žalobci přes opakované poučení domáhali určení vlastnictví k pozemku parc.
č. 16 v k. ú. C., považoval odvolací soud za správný závěr soudu prvního
stupně, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §
80 písm. c) OSŘ. I když žalobci v odvolacím řízení uvedli, že chtějí určení
vlastnictví k části pozemku parc. č. 642 k. ú. C., blíže nespecifikovaného,
přes poučení však původně podanou žalobu nezměnili.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost podle § 237 odst. l písm c) a odst. 3 OSŘ shledávají v tom, že jde
o rozhodnutí zásadního významu. Ten spatřují v tom, že soudy obou stupňů
nerespektovaly § 79 OSŘ, neboť jejich rozhodnutími nebyl žalobní petit zcela
vyčerpán. Z postupně složených podání žalobců, zejména podání z 31. 5. 2002 a
odvolání z 2. 5. 2005, vyplývá že žalobci se domáhali určení, že jsou vlastníky
parcely č. 234, kterou od roku 1947 užívali nejprve rodiče žalobce a od roku
1984 žalobci včetně té části, která je podle údajů katastru nemovitostí nyní
zahrnuta do parc. 642 jako vlastnictví žalovaného. Kromě toho je výroková část
rozsudku soudu prvního stupně neurčitá a ani odvolací soud jeho chybu
nenapravil. Výrok rozsudku by měl obsahovat všechny nezbytné údaje, jimiž je
předmět řízení identifikován tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným. To je
nezbytné pro budoucí řešení otázky věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159
odst. 5 OSŘ. Obsah výroku rozsudku musí vyjádřit vztah k obsahu návrhu
(žaloby). Žalobci vyslovují přesvědčení, že v průběhu řízení před soudy obou
stupňů vylíčili rozhodně skutečnosti a poskytli soudu údaje, nebytné k tomu,
aby bylo jasné, o čem má rozhodovat. Žalobci tvrdili a prokázali, že jejich
právní předchůdci - rodiče žalobce, v roce 1947 převzetím přídělu nabyli
vlastnictví kromě jiného k pozemku parc. č. 234 o výměře 532 m2, ze které se
stala parcela č. 16 o výměře 333 m2, další část byla sloučena do parcely č. 12,
další se stala parcelou č. 11 a o výměře 34 m2 a část byla sloučena do parcely
č. 645. Identifikací nemovitostí ani žádným jiným důkazem nebylo prokázáno, že
by se jakákoliv část parcely č. 234 stala součástí parcely č. 642, která je
vedena jako vlastnictví žalovaného, a pouze tuto spornou otázku učinili žalobci
předmětem řízení. Soud prvního stupně tedy nerozhodl výrokem rozsudku o
žalobním návrhu, který žalobci učinili předmětem řízení, ačkoliv nebyly splněny
podmínky uvedené v § 153 odst. 2 OSŘ. Soudy tak postupovaly v rozporu s čl. 36
Listiny práv a svobod, zaručující právo na spravedlivý proces. Žalobci navrhli,
aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně
vrácena k dalšími řízení.
Žalovaný se vyjádřil tak, že dovolání není přípustné. Odkazuje na
výklad pojmu rozhodnutí zásadního právního významu, obsaženého v § 237 odst. l
písm. c) a odst. 3 OSŘ. Pokud žalobci namítají, že soudy nevyčerpaly celý
předmět řízení, pak se měli domáhat nápravy návrhem na vydání doplňujícího
rozsudku a nikoli cestou mimořádného opravného prostředku. Z dovolání také
neplyne, že by se rozhodnutí odvolacího sodu odvíjelo od rozdílného výkladu
některého zákonného ustanovení, o němž dosud dovolací soud nerozhodoval.
Žalobci tak ani otázku zásadního významu v dovolání neformulovali. Žalovaný se
ztotožňuje s rozhodnutími soudů obou stupňů, na které odkazuje. Žalobní petit
vymezený žalobci - určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 16 v k. ú. C.
- byl posouzen po právu, když ani v odvolacím řízení ke změně žaloby nedošlo.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací po zjištění, že včasné dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno řádně zastoupenými účastníky
řízení, se dále zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu může být rozhodnutím po právní stránce
zásadního významu i pro posouzení otázky procesního práva, která nebyla v
rozhodování dovolacího soudu dosud řešena.
Takovou otázku však žalobci v dovolání nepředestřeli. K výkladu § 155
odst. l OSŘ, který stanoví, že obsah rozhodnutí vysloví soud ve výroku
rozsudku, uvedl Nejvyšší soud ČSSR již ve směrnici z 23. 11. 1968 publikované
pod R V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od které není důvod se
odchylovat, že „nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí
musí být určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního
vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačné patrno, jak
soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován odkazem na obsah
žalobního návrhu slovy „návrhu se vyhovuje“ nebo „návrh se zamítá.“ Vytýkají-
li žalobci rozsudku odvolacího soudu, že potvrzuje rozsudek soudu prvního
stupně, kterým nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení nebo že jím bylo
rozhodnuto o jiném předmětu řízení, než žalobou vymezili, jde o výtky týkající
se porušení § 152 odst. 2 a § 153 odst. 2 OSŘ. V obou případech jde o jasné
znění zákona, jehož výklad v praxi žádné problémy nečiní. Žalobci tak v
dovolání uplatnili porušení procesních předpisů (§ 152 odst. 2, § 153 odst. 2
a § 155 odst. l OSŘ), tj. vady řízení, které by mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a kterými by se dovolací soud mohl zabývat jen v
případě, že by šlo o dovolání přípustné /§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ/.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. písm.
c) a odst. 3 OSŘ přípustné a bylo proto odmítnuto /§ 243b odst. 5 a § 218
odst. 1 písm. c) OSŘ/.
Žalobci jsou podle § 243b odst. 5, § 221 odst. a § 146 odst. l písm. c)
OSŘ nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou
advokáta, který učinil v tomto řízení podáním vyjádření jeden úkon, ve výši
2500 Kč (§ 2, § § 5 písm. b), § 14 odst. l a § 18 odst. l OSŘ), a paušální
náhradou hotových výdajů 75 Kč, spolu s 19 % daní z přidané hodnoty 489 Kč (§
137 odst. 3 OSŘ) celkem částkou 3 064 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím,
může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. května 2006
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu