22 Cdo 946/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně
K. P., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované L.-D. a. s., zastoupené
advokátkou, o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemenu, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 25/2001, o dovolání žalované
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. prosince 2002, č. j.
24 Co 506/2002-99, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 28. března 2002, č. j. 9 C 25/2001-73, zamítl žalobu, aby soud určil, „že
na domě čp. 28 v L. u D. na st. par. 52/1 v kat. území L. u D. a dále na st. p.
52/1 a poz. parcele č. 684/5 v obci a kat. území v L. u D. nevázne věcné
břemeno spočívající v úplatném užívacím právu žalovaného, které bylo zřízení
smlouvou o zřízení věcného břemene uzavřenou mezi spol. K. spol. s r. o. L. u
D. a žalovaným 22. 12. 1999 a vložené do katastru nemovitostí KÚ v P.“, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně
K., spol. s r. o. uzavřela se žalovanou L., spol. s r. o. se sídlem v L. u D.,
22. 12. 1999 smlouvu o zřízení věcného břemene ve prospěch žalované,
spočívající v úplatném užívacím právu celého domu č. p. 28 se stavební parc. č.
52/1 a pozemku parc. č. 684/5, včetně dalších parcel uvedených ve smlouvě, v
kat. území a obci L. u D. Vklad tohoto práva byl zapsán do katastru nemovitostí
27. 12. 1999 s účinky vkladu 22. 12. 1999. Dne 3. dubna 2000 uzavřely K., spol.
s r. o., a K. P., s. r. o., kupní smlouvu, jejímž předmětem mimo jiné byl dům
č. p. 28 na stavební parc. č. 52/1, stavební parc. č. 52/1 a pozemek parc. č.
684/5 v kat. území a obcu L. u D. Kupní smlouva byla vložena do katastru
nemovitostí s účinky vkladu 10. 4. 2000. Jako vlastník označených nemovitostí
je v katastru nemovitostí vedena žalobkyně. Soud prvního stupně shledal
naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení a dospěl k závěru, že
smlouva o zřízení věcného břemene z 22. 12. 1999 je platná. Učinil též
zjištění, že se jednalo o věcné břemeno ve prospěch žalované, tj. věcné břemeno
„sloužící určité osobě“.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
usnesením ze dne 3. prosince 2002, č. j. 24 Co 506/2002-99, rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud zjistil, že žalovaná společnost L., spol. s r. o., zanikla ke dni
28. června 2002 bez likvidace sloučením s nástupnickou společností L.-D., a.
s., se sídlem v D. Odvolací soud dovodil, „že právo odpovídající věcnému
břemenu váznoucímu na nemovitosti žalobkyně má tedy náležet výlučně žalované,
právnické osobě, a není spojeno (na straně osoby z věcného břemene oprávněné) s
vlastnictvím nemovitosti (§ 151n odst. 1 obč. zák.). Právo, které je předmětem
požadovaného určení, pokud platně vzniklo, proto nejpozději zánikem žalované
zaniklo (§ 151p odst. 4 občanského zák.) a na univerzálního právního nástupně
žalované, společnost L.-D., a. s., nepřešlo“. Povaha věci brání, aby po zániku
žalované bylo v řízení pokračováno.
Proti usnesení odvolacího soudu podala právní nástupkyně žalované
dovolání z důvodů vady řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a nesprávného právního posouzení věci. Potvrdila, že po rozsudku soudu
prvního stupně žalovaná zanikla přeměnou – fúzí. Vytýká odvolacímu soudu, že po
zániku žalované nerozhodl o tom, s kým bude na straně žalované nadále jednáno.
Pokud by tak učinil, právní nástupkyně žalované by měla možnost vyjádřit se k
aplikaci § 151p odst. 4 ObčZ. Společnost L.-D., a. s., se stala univerzálním
nástupcem žalované. Podle názoru právní nástupkyně žalované „věcné břemeno je
oprávněním, které je pojmově zahrnuto do termínu jmění ve smyslu obchodního
zákoníku“ (§ 6 odst. 2 ObchZ), „oprávnění věcného břemene nezaniklo dle ust. §
151p odst. 4 obč. zákoníku, ale pojmově jako soubor veškerého majetku žalované,
tudíž včetně oprávnění z věcného břemene přešlo na L.-D., a. s.“. Navrhla, aby
Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné,
přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 107 odst. 1 OSŘ jestliže účastník ztratí způsobilost být
účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud
podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned
pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud
rozhodne usnesením.
Podle § 107 odst. 5 OSŘ neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat,
soud řízení zastaví. Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemřel-li manžel před
pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení,
zda tu manželství je nebo není, pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení
pokračovalo; bylo-li již o věci rozhodnuto, soud současně toto rozhodnutí zruší.
Z hlediska procesního k právnímu nástupnictví dovolatelky na straně
žalované došlo universální sukcesí. Nástupnickou společnost je tudíž třeba v
rozhodnutí označovat za žalovanou a doručovat jí písemnosti v tomto řízení.
Pokud odvolací soud neuvedl tuto nástupnickou společnost v záhlaví dovoláním
napadeného usnesení, jde o vadu, která však neměla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Obecně vzato bylo možno v řízení pokračovat v řízení s nástupnickou
společností a rozhodnout o tom podle § 107 odst. 1 OSŘ in fine, avšak speciální
ustanovení § 107 odst. 5 OSŘ tomuto postupu brání. Pokud jde o slova
„neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat“, uvedená v první větě § 107
odst. 5 OSŘ, pak povahou věci se rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení,
která brání pokračování v řízení mj. tam, kde práva a povinnosti, o něž v
řízení jde, jsou vázány podle hmotného práva na osobu účastníka řízení a
nepřechází na právní nástupce. K tomu srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího
soudu ČSR, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66,
ročník 1973, podle kterého „pro úvahu soudu o tom, zda v případě smrti žalobce
v průběhu občanského soudního řízení o náhradu škody má být řízení zastaveno
anebo má být přerušeno či v něm pokračováno (§ 107 odst. 1 o. s. ř.), je
zpravidla rozhodující, dochází-li smrtí žalobce k zániku uplatněného nároku,
nebo přechází-li tento nárok na dědice“.
Podle § 151p odst. 4 ObčZ patří-li právo odpovídající věcnému břemeni
určité osobě, věcné břemeno zanikne nejpozději její smrtí nebo zánikem.
Věcné břemeno, zřízené smlouvou o zřízení věcného břemene z 22. 12.
1999 a spočívající v úplatném užívacím právu ve smlouvě blíže označených
nemovitostí, bylo zřízeno ve prospěch společnosti L., spol. s r. o. se sídlem v
L. u D. 28, čili bylo zřízeno ve prospěch určité osoby (§ 151n odst. 1 ObčZ), a
ve smyslu posledně citovaného ustanovení zaniklo zánikem osoby z věcného
břemene oprávněné. Tato skutečnost, tj. hmotněprávní povaha předmětu řízení,
brání tomu, aby v řízení bylo pokračováno s právní nástupkyni této
společnosti. Odvolací soud proto nepochybil, pokud rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a řízení zastavil (§ 107 odst. 5 OSŘ).
Z uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 2 OSŘ
dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaná
nebyla úspěšná a žalobkyni náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu