22 Cdo 958/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně H. K., zastoupené advokátkou, proti žalované Z. P., zastoupené
advokátem, o zaplacení 105 571,75,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 203/2004, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 16 Co
373/2005-597, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 16 Co
373/2005-597, se zrušuje ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 5. dubna 2005, č. j. 18 C 203/2004-567, ohledně částky
105.571,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou
stupňů a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 27. března
2003, č. j. 18 C 112/2001-414, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku
140 762,30,- Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným. Dospěl k závěru,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni poměrnou část nákladů vynaložených
žalobkyní na nutné opravy a běžnou údržbu domu čp. 1276 na pozemku parc. č.
3764 v k. ú. D., obec P., náležející účastnicím a jejich bratrovi I. P. od 4.
11. 1988 každému v rozsahu jedné ideální šestiny a od 21. 1. 1994, kdy zemřela
jejich matka, každému z jedné ideální třetiny. O těchto nákladech byla žalovaná
před jejich provedením vyrozuměna a o jejich vynaložení rozhodla většina
spoluvlastníků počítaná podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů.
Neopodstatněnou shledal soud prvního stupně námitku započtení, kterou žalovaná
vznesla podáním z 19. 11. 2002. Žalovaná namítla započtení své pohledávky
vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyně na její úkor tím, že užívá ve
společném domě větší podlahovou plochu než odpovídá jejímu spoluvlastnickému
podílu. Podle žalované jde o bezdůvodné obohacení v částce 2 000,- Kč měsíčně,
odvozené z výše tržního nájemného 6.000,- Kč měsíčně, což za dobu od 1. 1. 1995
do listopadu 2002 činí 166.000,- Kč. Žalovaná výslovně uvedla, že jako obranu
namítá svoji pohledávku k započtení jen do výše žalobkyní požadované částky.
Podáním z 11. 2. 2003 namítla žalovaná k započtení ještě částku 2.000,- Kč
měsíčně do ledna 2003. Podle soudu prvního stupně byl však předmětný nárok z
bezdůvodného obohacení uplatněn žalovanou v rozporu s dobrými mravy podle § 3
odst. 1 občanského zákona (dále „ObčZ“).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 26. září 2003, č. j. 18 Co
258/2003-441, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nákladech
řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým a právním posouzením nároku
uplatněného žalobkyní. Odlišně však posoudil neopodstatněnost námitky započtení
bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalobkyni na úkor žalované tím, že
žalobkyně užívá větší prostorovou výměru v domě, než odpovídá jejímu
spoluvlastnickému podílu. Protože v řízení nebyla prokázána existence dohody,
na základě které by spoluvlastníci dům užívali, považoval odvolací soud za
vyloučený vznik bezdůvodného obohacení z titulu užívání domu kterýmkoliv
spoluvlastníkem.
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem z 28. dubna 2004, č. j. 22 Cdo
2624/2003-472, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení z důvodu nesprávného posouzení námitky započtení. Dovolací soud uvedl,
že bezdůvodné obohacení podílového spoluvlastníka, který užívá věc nad rozsah
svého spoluvlastnického podílu vzniká bez ohledu na to, zda o užívání rozhodla
většina spoluvlastníků podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů nebo
bylo upraveno dohodou spoluvlastníků nebo o užívání rozhodl soud, pokud byť i z
konkludentně uzavřené dohody spoluvlastníků nevyplývá něco jiného, např. že si
nad rámec odpovídajícího spoluvlastnického podílu nebudou nic hradit.
Městský soud v Praze rozsudkem z 9. prosince 2004, č. j. 16 Co 277/2004-479,
rozsudek soudu prvního stupně z 27. března 2003, č. j. 18 C 112/2001-414,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost. Tu spatřoval ve
vnitřní rozpornosti rozhodnutí, podle kterého je nárok žalované na vydání
bezdůvodného obohacení vůči žalobkyni v rozporu dobrými mravy, neboť žalobkyně
získala možnost užívání domu (podkroví) nad rámec svého třetinového podílu na
základě jí vynaložených investic, ale současně bylo žalované uloženo, aby podle
výše svého podílu investice žalobkyni nahradila. Dále poukázal na to, že
zjištění, že žalovaná svým postojem zavinila, že dům nelze v celé jeho ploše
užívat, neodkazuje na žádné důkazy.
Soud prvního stupně rozsudkem z 5. dubna 2005, č. j. 18 C 203/2004-497, znovu
žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila částku 140.762,30 Kč s úrokem z
prodlení ve výroku specifikovaným a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žalobkyni náleží podle § 137 odst. l ObčZ požadovaná
částka přestavující třetinu nákladů na nutné opravy a běžnou údržbu domu, které
žalobkyně vynaložila, se kterými většina spoluvlastníků souhlasila a žalovaná
jako menšinová spoluvlastnice byla s nimi s předstihem seznámena. Dále vyšel ze
zjištění, že za života matky účastnic žalobkyně užívala jednu místnost v
podkroví domu, žalovaná jednu místnost ve druhém nadzemním podlaží, další
místnost byla volná a matka užívala místnosti v přízemí. Žalobkyně svými
investicemi v roce 1991 a 1994 upravila podkroví a užívá tak plochu 49,15 m2
(z toho kolaudováno je jen 17,90 m2). Ze žalované částky připadá na investice
do podkroví 3.670,- Kč, což je zanedbatelná částka z investic celkem žalobkyní
na rekonstrukci podkroví vynaložených. Jejich rozsah plyne už z toho, že kromě
původně obyvatelného pokoje 17,90 m2, je po rekonstrukci obyvatelná i zbylá
část půdy cca 23 m2. Soud prvního stupně připomněl, že žalovaná ani
nesouhlasila se zpětvzetím žaloby ohledně částky 3.670,- Kč. Po smrti matky v
roce 1994 se do domu vrátil jako spoluvlastník jeho ideální třetiny bratr
účastnic I. P., který neměl možnost bydlet v místnosti v přízemí (které má
plochu 42,65 m2), neboť žalovaná nesouhlasila s její rekonstrukcí po odstranění
dřevomorky. Žalovaná mu nabídla, aby užíval jednu místnost ve druhém nadzemním
podlaží, které má kolaudovaný stav plochy 48,4 m2 a kde žalovaná rovněž užívá
jednu místnost. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud žalobkyně vlastními
investicemi rozšířila podkroví, jeví se požadavek žalované, aby se podílela na
výnosu z takto zvelebených prostor, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3
odst. 1 ObčZ. Žalovaná svým nesouhlasem zabránila dokončení oprav přízemí a
sama se zbavila možnosti užívání jedné místnosti v druhém nadzemním podlaží,
kterou přenechala k užívání spoluvlastníkovi I. P.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem z 23.
listopadu 2005, č. j. 16 Co 373/2005-597, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku ohledně částky 105.571,75 Kč s úrokem z prodlení ve výroku
specifikovaným potvrdil a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně
zbývajících 35.191,55 Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným žalobu
zamítl. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně vynaložila v letech 1994-1996 na
nutné opravy a běžnou údržbu společného domu náklady, jejichž jedna třetina
odpovídající spoluvlastnickému podílu žalované k tomuto domu činí 140.762,50
Kč. Náhradu nákladů v této výši však podle § 137 odst. 1 ObčZ odvolací soud
žalobkyni vůči žalované nepřiznal pro rozpor s dobrými mravy s odkazem na § 3
ObčZ. Odvolací soud se zabýval pohledávkou z bezdůvodného obohacení, který
žalovaná namítla k započtení. Doplnil dokazování ohledáním na místě samém a
zjistil, že žalobkyně užívá v podkroví společného domu „prostor upravený jako
kuchyně, obytná část a ložnice. Z ložnice upravené z půdy je po postavení
žebříku vchod od konečné podkrovní části, kde se žádné věci již nenacházejí.“ V
přízemí se nachází místnost, ze které byla odstraněna dřevomorka, proto v
místnosti chybí podlaha, místo ní je betonová mazanina, elektřina je v této
místnosti rozvedena. V této místnosti je uskladněn nábytek žalované a věci I. P. Z výpovědi žalobkyně odvolací soud zjistil, že žalobkyně původně uvažovala o
úpravách přízemí včetně položení nové podlahy v této místnosti, pro nesouhlas
žalované, která nebyla ochotna podílet se ani na nutných úpravách, k tomu
nedošlo. Odvolací soud zdůraznil, že „plnohodnotnému užívání“ této místnosti
brání jen chybějící podlaha a že k takové opravě by postačovalo rozhodnutí
většiny počítané podle spoluvlastnických podílů a ohlášení stavebnímu úřadu. V
přízemí je ještě další místnost, která je zařízená a kterou až do srpna 2005
spoluvlastník I. P. pronajímal. V prvním patře užívají žalovaná a I. P. každý
jednu místnost. Odvolací soud vyšel z toho, že pro posouzení rozsahu užívání
je rozhodný takto zjištěný faktický stav, kdy „k bydlení může žalobkyně užívat
půdu, kterou vlastním nákladem zrekonstruovala (náklady nejsou předmětem tohoto
řízení)“ a „uskladnění věcí v přízemí a případný krátkodobý pronájem jedné
místnosti, pokoje v přízemí, nelze považovat za plnohodnotné užívání, když
zejména místnost bez podlahy k bydlení užívat nelze“. Pak „žalobkyně užívá v
domě cca 2/5 obytné plochy, kterou lze využívat a téměř polovinu plochy, která
je fakticky užívána, tedy nikoli třetinu, jak by odpovídalo jejímu
spoluvlastnickému podílu.“ Odvolací soud dále uvedl, že nemůže uznat obranu
žalované, která mechanicky vychází z rozdílu výměry plochy užívané v domě
jednotlivými spoluvlastníky. Zdůraznil, že žalobkyně se v tomto řízení domáhá
zaplacení poměrné části nákladů na opravy, které bylo třeba na společný dům
nutně vynaložit (výměna střechy, nové rozvody plynu a elektřiny) a bez kterých
by ani žalovaná nemohla dům řádně užívat.
Ztotožnil se soudem prvního stupně v
tom, že nelze přijmout řešení, že „žalovaná jen proto, že nyní užívá v domě
jeden pokoj, nijak nepřispěje žalobkyni na nutné opravy z důvodu, že bude
stabilně uplatňovat nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání větší
podlahové plochy žalobkyní.“ Ústavní princip, že vlastnictví je chráněno a
zavazuje, je třeba vykládat tak, že preferován je stav, kdy vlastník o své
vlastnictví řádně pečuje a takové počínání mu nemůže být na škodu. Podle
odvolacího soudu je třeba přihlédnout i k tomu, že žalovaná se bránila celkové
opravě přízemí a že podkroví, v němž žalobkyně užívá obytné místnosti nad rámec
svého spoluvlastnického podílu, je přístupné přes patra užívaná dalšími
spoluvlastníky a obytné místnosti tak z povahy věci nejsou určeny k pronájmu
cizí osobě. Na základě těchto okolností odvolací soud shledal, že uznat
obranu žalované, spočívající v požadavku na nájemné za plochu, kterou žalobkyně
užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, by bylo podle § 3 odst. l
ObčZ v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud uvedl, že nicméně skutečnost, že
žalovaná užívá menší podlahovou plochu, než odpovídá jejímu spoluvlastnickému
podílu a žalobkyně naopak plochu větší, zohledněna být podle § 3 odst. l ObčZ
musí, a to v poměru na úhradě nákladů žalobkyni. Protože z plochy, která je
stabilně spoluvlastníky užívána, žalovaná užívala jen jednu čtvrtinu, pak by se
v tomto rozsahu měla podílet na nákladech spojených s opravou domu. Představuje-li částka 140.762,30 Kč třetinu vynaložených nákladů, činí čtvrtina
částku 105.571,75 Kč. Odvolací soud proto ohledně této částky přisouzené
žalobkyni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil tak, že ohledně
částky 35.191,50 Kč žalobu zamítl.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Jeho přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) a odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci. Zásadně významným činí
rozhodnutí odvolacího soudu otázka, „zda je možné vykompenzovat investicemi do
nemovitosti to, že spoluvlastník užívá větší prostor v nemovitosti.“ Podle
žalované taková kompenzace možná není již s ohledem na to, že investice do
nemovitosti jsou jednou vloženy, zatímco užíváním větších prostor v nemovitosti
vzniká bezdůvodné obohacení, které není časově ohraničeno. Za nesprávnou
považuje argumentaci, že žalobkyně užívá větší podlahovou plochu zejména
užíváním půdy, kterou k užívání připravila vložením investic, které nejsou
předmětem tohoto řízení. Těmito investicemi se žalovaná a další spoluvlastník
staly spoluvlastníky „takto zhodnocených nebytových prostor“ a je na žalobkyni,
zda investice požaduje či nikoliv. Kromě toho není jasné, zda žalobkyně
investice neuplatní vůči žalované při zrušení spoluvlastnictví k domu. Žalovaná
navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadené části zrušeny a věc
vrácena v rozsahu zrušení soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu
nemá po právní stránce zásadní význam. Otázky zásadního významu řešil Nejvyšší
soud v dřívějším rozhodnutí. Dále žalobkyně uvádí, že neužívá větší podlahovou
plochu v domě než žalovaná a další spoluvlastník I. P. Odvolací soud vycházel
jen z toho, že každý z těchto spoluvlastníků užívá v prvém patře domu jednu
místnost, avšak I. P. užívá ještě další místnost v přízemí (kterou po dobu pěti
let pronajímal) a další místnost v přízemí nemá sice podlahu, ale jako obytná
byla kolaudována. Žalobkyni nelze klást za vinu, že místnost v přízemí je bez
podlahy. Podle původní dohody spoluvlastníků měl I. P. užívat jen přízemí,
žalovaná první patro a žalobkyně podkroví. Žalovaná však umožnila I. P.
užívání místnosti v prvém patře a ten o opravě přízemí odmítl jednat.
Žalobkyně také uvádí, že nemá v úmyslu požadovat na spoluvlastnících podíl na
investicích do podkroví a ani požadovat zrušení spoluvlastnictví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas,
řádně zastoupenou účastnicí řízení, se dále zabýval otázkou, zda jde o dovolání
přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ).
Dovoláním byl napaden potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
a přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
§ 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Protože předpoklady přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ naplněny
nebyly, neboť soud prvního stupně svými rozhodnutími vždy žalobě ohledně částky
105.571,75 Kč s příslušenstvím vyhověl.
V úvahu připadala jen přípustnost § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ).
Otázkami, které činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu
mohou být jen takové, o jejichž řešení se rozsudek odvolacího soudu opírá.
Odvolací soud vycházel z toho, že investice žalobkyně do rozšíření podkroví
domu nejsou předmětem řízení (žalobkyní požadovány) a zabýval se posouzením
investic vynaložených na nutné opravy a běžnou údržbu (odstranění dřevomorky,
výměna střechy, rozvody plynu a elektřiny). Investice žalobkyně do rozšíření
půdy nebyly pro odvolací soud významné a jejich posouzení tak nemůže založit
zásadní význam jeho rozhodnutí. Dovolací soud považuje rozsudek odvolacího
soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro posouzení otázky
dovolacím soudem dosud neřešené, a to, zda skutečnost, která je předpokladem
vzniku pohledávky namítnuté žalovanou k započtení jako obrana proti žalobě,
může být zároveň okolností, pro kterou je pohledávka žalobkyně právem
uplatněným v rozporu s dobrými mravy.
Podle § 580 ObčZ mají-li věřitelé a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž
plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení.
Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Podle § 3 odst. l ObčZ výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů a nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných osob a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V daném případě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru,
že žalovaná částka 140 762,30 Kč přestavuje jednu třetinu nákladů
vynaložených žalobkyní v letech 1994 -1996 na nutné opravy a běžnou údržbu
společné nemovitosti a že podle § 137 odst. 1 ObčZ, který stanoví, že podíl
vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech
vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, žalobkyni vzniklo právo,
aby jí žalovaná tyto náklady, které odpovídají jejímu spoluvlastnickému podílu
k nemovitostem (jedna třetina), nahradila.
Žalovaná v průběhu řízení jako obranu proti žalobě vznesla námitku započtení
pohledávky (resp. pohledávek) z bezdůvodného obohacení podle § 458 odst. l
ObčZ, které mělo žalobkyni vzniknout na úkor žalované tím, že užívala v době 1.
1. 1995 do ledna 2003 společnou nemovitost nad rozsah svého spoluvlastnického
podílu.
Jestliže žalovaná namítla započtení pohledávky jako obranu proti žalobě, bylo
třeba, aby soud v souladu s § 580 ObčZ nejprve zjistil, zda žalobkyně měla vůči
žalované pohledávku - v daném případě pohledávku podle § 137 odst. 1 ObčZ.
Protože žalobou byla uplatněna peněžitá pohledávka a žalovaná namítla k
započtení pohledávku stejného druhu, bylo nutno řešit, zda šlo o pohledávku
vzniklou podle hmotného práva (o jaký právní titul se opírá). Teprve po
zjištění existence vzájemných pohledávek - rozumí se včetně jejich výše,
zbývalo posoudit otázku, zda v důsledku námitky započtení došlo k zániku těchto
pohledávek. Uvedený postup však odvolací soud nedodržel. Pohledávku vzniklou
žalobkyni podle § 137 odst. l ObčZ jí nepřisoudil v plné výši podle § 3 odst. l
ObčZ pro rozpor s dobrými mravy, jehož naplnění shledal ve skutečnosti významné
pro vznik pohledávky uplatněné žalovanou k započtení. Žalobkyni nepřiznal vůči
žalované náhradu nákladů ve výši odpovídající spoluvlastnickému podílu
žalované, což je hledisko z § 137 odst. 1 ObčZ vyplývající, ale podle toho, v
jakém rozsahu žalovaná v poměru k velikosti svého podílu společnou nemovitost
užívala. To je ovšem skutečnost významná pro vznik pohledávky žalované z
bezdůvodného obohacení, kterou namítla k započtení, neboť pohledávka žalované
vznikla jen za předpokladu, že žalovaná užívala ze společné nemovitosti menší
plochu, než odpovídalo jejímu spoluvlastnickému podílu (a žalobkyně na její
úkor užívala naopak plochu větší nad rozsah svého spoluvlastnického
podílu).
Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že „žalovaná pouze proto, že užívá
jeden pokoj, nijak nepřispěje žalobkyni na zmíněné nutné úpravy z důvodu, že
bude stabilně uplatňovat vůči žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení
za užívání větší podlahové plochy žalobkyní“. Započtení je jedním ze způsobů
zániku pohledávek zákonem upraveným. Žalobkyně se v tomto řízení soudní cestou
domáhá, aby jí žalovaná poměrnou část nákladů na nutné opravy a běžnou údržbu
zaplatila, a proti této žalobě jako obranu je žalovaná oprávněna namítat k
započtení pohledávky vzniklé za dobu 1. 1. 1995 do 31. 1. 2003 z bezdůvodného
obohacení žalobkyně na úkor žalované. Dovolací soud znovu zdůrazňuje, že
základní podmínkou započtení je existence vzájemných pohledávek. Už v rozsudku
z 28. 4. 2004, č. j. 22 Cdo 2624/2004-472, dovolací soud uvedl, že „bezdůvodné
obohacení podílového spoluvlastníka, který užívá věc nad rozsah svého
spoluvlastnického podílu vzniká bez ohledu na to, zda o užívání rozhodla
většina spoluvlastníků počítaná podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů
nebo bylo upraveno dohodu spoluvlastníků nebo o užívání rozhodl soud, pokud
byť i z konkludentně uzavřené dohody nevyplývá něco jiného, např. že si za
užívání nad rámec odpovídající spoluvlastnickému podílu nebudou nic platit.“
Odvolací soud zjištění o uzavření takové dohody neučinil a po doplnění
dokazování zjistil, že z plochy, která „je v domě stabilně užívána“ žalobkyně
užívá polovinu a žalovaná čtvrtinu, tj. že žalovaná užívá v domě menší plochu
než odpovídá jejímu třetinovému spoluvlastnickému podílu a žalobkyně naopak
plochu větší než by odpovídalo jejímu rovněž třetinovému spoluvlastnickému
podílu. Odvolací soud pak sice uvedl, že prostory, které žalobkyně užívá v
podkroví nejsou z povahy věci určeny k pronájmu, neboť je k nim přístup přes
patra užívaná dalšími spoluvlastníky, tedy že bezdůvodné obohacení žalobkyni
nevzniká, ale současně dospěl k závěru, že rozdílná velikost ploch účastnicemi
v domě užívaných zohledněna být musí. Tedy vlastně shledal, že žalované z
titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 ObčZ vůči žalobkyni
pohledávka vznikla, ale nezjišťoval její výši a již výše popsaným způsobem
„fakticky“ dospěl k závěru o částečném zániku pohledávek započtením.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto z důvodu nesprávného právního posouzení v
napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení
zrušen a věc byla odvolacímu soudu v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu