22 Cdo 96/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a
soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
L. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. P., 2) M. P. a 3) B. S.,
zastoupeným advokátem, o zdržení se zásahu do vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 598/97, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. října 1999, č. j. 5
Co 1895/99-106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 8. 10. 1999, č. j. 5 Co
1895/99-106, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Písku rozsudkem 31. března 1999, č. j. 4 C 598/97-85, zamítl
žalobu, aby „žalovaným bylo uloženo zdržet se užívání pozemkových parcel č.
275/2 ostatní plocha o výměře 14 m2 a č. 275/3 zahrada o výměře 34 m2 v kat.
území Z. a odstranit plot z hranice pozemkové parcely 275/3 a 275/1 a pozemkové
parcely 267/4 a 275/1 v kat. území Z.\", a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla dědictvím po
rodičích (A. B., zemř. 10. 8. 1972, a F. B., zemř. 25. 10. 1992) - každém z
poloviny vlastnictví k pozemku parc. č. 275 - rybníku. Uvedený pozemek byl
rozdělen a je nyní veden v katastru nemovitostí jako parc. č. 275/1 vodní
plocha, rybník, o výměře 2628 m2, parc. č. 275/2, ostatní plocha - manipulační
plocha, o výměře 14 m2, a parc. č. 275/3 zahrada o výměře 38 m2. Posledně dva
jmenované pozemky užívají žalovaní, a to jako zahradu, část je zastavěna jejich
vedlejší stavbou a část užívají jako dvůr. Tyto pozemky žalovaní užívají
společně s domem č. 88 se st. pl. 48 a pozemky parc. č. 273 a č. 781 v kat. území Z., které náleží do jejich spoluvlastnictví. Žalovaný 1) nabyl
spoluvlastnický podíl k těmto nemovitostem v rozsahu 1/2 dědictvím po otci J. P. st. v roce 1980, druhou polovinu nabyl tehdy bratr žalovaného 1) a dědictvím
po něm v roce 1993 žalovaní 2) a 3) - každý spoluvlastnický podíl v rozsahu
1/4. V hranici pozemku parc. č. 275/1 k pozemkům parc. č. 275/2 a č. 275/3
zbudoval v roce 1933 právní předchůdce žalovaných J. P. st. (ten nabyl
smlouvami z 15. 3. 1932 a 5. 8. 1933 vlastnictví k pozemkům parc. č. 273 a č. 274 v kat. území Z., ze kterých parc. č. 88, 273 a 781 vznikly) plaňkový plot,
který v roce 1966 - 1967 vyměnil za plot drátěný. J. P. st. byl přesvědčen, že
tak v roce 1933 oplotil jím nabyté pozemky č. 273 a č. 274: plot postavil v
hranici, jak mu ji vymezil (ukázal) jeho právní předchůdce a rodiče žalobkyně,
kteří vlastnili pozemek parc. č. 275 od roku 1928. Ti až do své smrti ke stavbě
tohoto plotu, ani kolny, kterou postavil v roce 1946, nacházející se zčásti
nyní na parc. č. 275/2, žádné námitky neměli. Teprve z geometrického plánu z
19. 9. 1996, č. zak. 4-920-77-6, zpracovaného pro rozdělení parc. č. 267/4, č. 741/1 a st. pl. 88, musel J. P. st. zjistit, že užívá také část pozemku
žalobkyně parc. č. 275. Právě uvedeným geometrickým plánem byly vymezeny parc. č. 275/1, č. 275/2 a č. 275/3. Žalobkyně zjistila, že žalovaní, resp. jejich
právní předchůdci užívají parc. č. 275/2 a č. 275/3 teprve po roce 1989, a
upozornila je na to v roce 1992. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že J. P. st. od roku 1933 užíval v dobré víře část pozemku parc. č. 275 (nyní vymezenou
parcelami č. 275/2 a č. 275/3) jako vlastní, neboť byl přesvědčen, že tak užívá
pozemky nabyté jím do vlastnictví v letech 1932 a 1933. Ve smlouvě ohledně
pozemku parc. č. 273 byla uvedena výměra 234 m2, ohledně pozemku parc. č. 273
odkázáno na jeho katastrální výměru, v obou smlouvách pak s poznámkou „bez
ručení za její výměru, resp. její přesnost\", ale plot postavil právní
předchůdce žalovaných v hranicích, jak mu je právní přechodce označil, a ke
stavbě plotu právní předchůdci žalobkyně ve vlastnictví pozemku parc. č. 275
neměli žádné výhrady. Tvrzení žalobkyně, že žalovaní, resp. jejich právní
předchůdce, zeminou zavezl vodní plochu rybníka a oplotil pak tuto část jejího
pozemku, nebylo prokázáno, neboť o navezení zeminy žalobkyně žádné důkazy
nenabídla a plot byl zbudován již v roce 1933 na břehu rybníka.
Žalobkyně sama
také uvedla, že „rybník býval vždy oplocený\". J. P. st. tak vydržel
vlastnictví k části pozemku parc. č. 275 - nyní vymezené jako parc. č. 275/2 a
č. 275/3 - o níž byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu patří,
podle § 115 a § 566 zákona č. 140/1950 Sb. ke dni 1. 1. 1961 Sb. Jestliže
vlastnictví nabyl k tomuto datu, je bez právního významu skutečnost, že se v
roce 1966 dozvěděl o tom, že původně užíval od roku 1933 také část pozemku
parc. č. 275.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem z 8. 10.
1999, č. j. 5 Co 1895/99-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobě vyhověl. Odvolací soud dospěl k závěru, že sice přichází v úvahu
vydržení části pozemku, ale musí jít o část, kterou lze nezaměnitelným a
kdykoliv reprodukovatelným způsobem vymezit. V daném případě žalovaní tvrdili,
že titulem k vydržení byly smlouvy, kterými nabyl jejich právní předchůdce
vlastnictví k parc. č. 273 a č. 274. Z těchto smluv však nelze zjistit, jakého
předmětu držby se jejich právní předchůdce uchopil. Předmětem vydržení má být
totiž rybník, tedy vodní plocha, která zůstala bez vody (vyschla). Plocha
rybníka tvoří jednolitý celek, jehož hladina kolísá v závislosti na stavu vody
a mění se i velikost dna rybníka, která je bez vody. Část pozemkové parcely,
která je rybníkem, tak nemůže být předmětem vydržení, neboť dochází ke změně
její velikosti a nelze proto ani neměnným způsobem stanovit její hranici, která
se průběhem času liší. Z povahy takového pozemku plyne, že nemůže být ani
ohraničena v terénu nějakými přirozenými body. Odvolací soud uzavřel, že
„vydržení pouhé části pozemkové parcely, která je rybníkem s ohledem na povahu
tohoto pozemku jakožto vodní plochy, nesplňuje zákonnou podmínku držení celé
věci a vzhledem k tomu nemohlo dojít k jeho vydržení, neboť nebyla splněna
podmínka způsobilého předmětu řízení\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Vytýkají odvolacímu
soudu nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že při úvaze o tom, zda bylo
možné v daném případě nezaměnitelným způsobem vymezit část pozemku, jehož držby
se právní předchůdce žalovaných ujal, odvolací soud přehlédl, že již od roku
1933, jak vyplývá ze skutkových zjištění, byla část sporného pozemku parc. č.
275 oplocena a hranice vymezená oplocením se až dosud nezměnila. Spornou
hranici bylo tedy možno nezměnitelným a kdykoli reprodukovatelným způsobem
vymezit. Sporná část pozemku byla vždy užívána jako louka, mezi vlastním
rybníkem a sporným pozemkem byl vždy taras, který tvořil přirozenou hranici
mezi vodní hladinou a loukou. I zbudování hospodářských budov na sporné části
pozemku parc. č. 275 potvrzuje, že se nejednalo o koryto rybníka, které
vyschlo, jak dovozuje odvolací soud. V tomto směru žalovaní vytýkají odvolacímu
soud i nesprávnost skutkového zjištění. Žalovaní navrhli, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Považuje rozsudek odvolacího
soudu za správný. K oddělení původní vodní plochy rybníka nemohlo dojít jinak,
než zavezením její části a tím vytvoření plochy, která je předmětem sporu.
Jestliže mělo dojít k nabytí užívání takovým způsobem, nemohl být žádný z
uživatelů v dobré víře, že pozemky vydržel.
Nejvyšší soud provedl řízení podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000
(hlava první bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.), t. j. podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soud řád, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„OSŘ\").
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými
účastníky řízení, a že v řízení nedošlo k vadám, vyjmenovaným v § 237 odst. 1
OSŘ, ani jiným vadám, které měly za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci,
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacích námitek žalovaných.
V dané věci jde o posouzení otázky způsobilého předmětu vydržení, resp. vzniku
držby věci v roce 1933, tj. za účinnosti obecného občanského zákoníku z roku
1811 (dále jen „o. o. z. \").
Podle § 309 o. o. z. kdo má věc ve své moci nebo úschově, sluje její majitel.
Má-li majitel věci vůli ji za svou podržeti, jest jejím držitelem. Předmětem
držby podle § 311 o. o. z. byly všechny věci hmotné a nehmotné, které jsou
předmětem právního obchodu. Věcmi hmotnými rozuměly se věci, které lze lidskými
smysly vnímati (§ 292 o. o. z.), a dělily se na movité a nemovité, definované v
§ 293 o. o. z. tak, že věci, které bez přerušení jejich podstaty s jednoho
místa na druhé lze přenášeti, jsou movité, jinak jsou nemovité.
Pro vznik držby věci bylo tedy nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí
nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické
ovládání věci - panství nad věcí (corpus possesiones - prvek objektivní).
Držitelská vůle musí být projevena.
Způsob nabytí držby upravil § 312 o. o. z. tak, že hmotné věci berou se v držbu
fyzickým uchopením, odvedením nebo schováním: nemovité věci však vstoupením,
označením, ohrazením nebo vzděláním.
Ve smyslu § 293 o. o. z. byly nemovitými věcmi i pozemky.
Pokud měla vydržecí doba v daném případě skončit k 1. 1. 1961, pak i podle §
143 tehdy účinného zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, byl obsah držby
upraven tak, že zahrnoval shora uvedené předpoklady, neboť stanovil, že
držitelem věci je, kdo s věcí nakládá, jako se svou anebo vykonává právo pro
sebe. Tento občanský zákoník výslovně neupravoval způsob nabytí držby, ale
pokud stanovil v § 144, že držeti lze věci, jakož i práva, která připouštějí
trvalý nebo opětovný výkon, pak výkladem nelze dojít k jiným způsobům nabytí
držby nemovité věci, než byly stanoveny v § 312 o. o. z.
Podle § 4 odst. l zákona č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru, účinného od 1.
1. 1928 do 1. 9. 1971, se pozemkem podle tohoto zákona rozumí část přirozeného
povrchu zemského, který jest oddělen od sousedící části trvale viditelným
rozhraničením, hranicí správní nebo držebnostní nebo se liší vzděláváním nebo
užíváním.
Závěr odvolacího soudu, že k uchopení se držby pozemku, resp. jeho části, je
třeba, aby předmět držby byl nezměnitelný a kdykoliv reprodukovatelný, je
správný. Tak tomu bývá zpravidla např. když se nový nabyvatel uchopí současně s
držbou pozemku nabytého podle právního titulu držby části sousedního cizího
pozemku, který je však „připlocen\" k pozemku podle titulu nabytým, případně
nabude stavbu, která se zčásti nachází na cizím sousedním pozemku. Jestliže
však nabytý pozemek není plotem ani stavbou od sousedního cizího pozemku
oddělen a neexistují ani jiné v přírodě nebo lidskou činností vytvořené trvalé
útvary, podle kterých by mohla být hranice „ukázáním\" vymezena, pak ze samotné
skutečnosti, že původní vlastník označí hranici převáděného pozemku „jejím
ukázáním\", nelze o pozemku resp. jeho části způsobilé k vydržení uvažovat.
V dané věci jde o případ, kdy pozemky právního předchůdce žalovaných parc. č.
274 a č. 273 v době, kdy je nabyl, tj. v letech 1932, 1933, nebyly odděleny
plotem od pozemku parc. č. 275 tehdy ve vlastnictví právních předchůdců
žalobkyně. Právní předchůdce žalovaných však v roce 1933 oplotil nejen tyto jím
nabyté pozemky, ale také část pozemku právních předchůdců žalobkyně parc. č.
275 - nyní pozemky parc. č. 275/2 a č. 275/3, přičemž původní plaňkový plot v
letech 1966-67 vyměnil za plot drátěný, který dosud existuje. To znamená, že
část pozemku parc. č. 275 byla oddělena od zbývající části tohoto pozemku
trvale viditelným rozhraničením, a držby této oddělené části pozemku se uchopil
právní předchůdce žalovaných.
Skutkové zjištění odvolacího soudu, že nebyla trvale vymezena část pozemku
parc. č. 275, jejíž držby se právní předchůdce žalovaných uchopil, nemá tedy v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. V důsledku toho je také
nesprávný jeho závěr, že právní předchůdce žalovaných nemohl vydržet
vlastnictví k tomuto pozemku pro nezpůsobilý předmět vydržení.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto vzhledem k důvodnosti námitek uplatněných
podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ zrušen a věc byla odvolacímu soudu
vrácena k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu