22 Cdo 960/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce V. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. P., zastoupenému
advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 310/2004, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.
prosince 2005, č. j. 7 Co 2362/2005-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech dovolacího
řízení částku 9 020,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
23. srpna 2005, č. j. 4 C 310/2004-116, zrušil „podílové spoluvlastnictví
žalobce V. R., a žalovaného R. P., k domu čp. 86 na stp. č. 111, k stp. č. 111
o výměře 492 m², k p. č. 358/1 – zahrada a k p. č. 358/2 – zahrada,
zapsané na LV pro obec a k. ú. H.“. Tyto nemovitosti přikázal „do výlučného
vlastnictví žalovaného R. P.“ a uložil mu povinnost „zaplatit žalobci V. R. na
vyrovnání podílu částku 286.000,- Kč do 60-ti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud zjistil, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky sporných
nemovitostí, oceněných částkou 572 000,- Kč, každý s podílem jedné ideální
poloviny. Nemovitosti jsou reálně dělitelné; náklady na stavební úpravy s tím
spojené by ale činily 485 000,- Kč. Takto by vznikly dvě relativně malé části,
každá o jedné místnosti, a tím by došlo ke zhoršení kvality užívání
nemovitostí. Ty užívá k rekreaci pouze žalovaný, který provádí jejich údržbu.
Žalobce nemovitosti neužívá, neboť je vlastníkem jiných rekreačních objektů.
Žalovaný je schopen vypořádací podíl zaplatit do šedesáti dnů od právní moci
rozsudku. Soud uzavřel, že reálné rozdělení nemovitostí za shora uvedených
skutečností není dobře možné, zvláště proto, že finanční náklady na stavební
úpravy se blíží k hodnotě samotných nemovitostí. Shledal podmínky pro postup
podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) tak, že nemovitosti přikázal
za přiměřenou náhradu do vlastnictví žalovaného.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání obou
účastníků řízení (žalovaný napadl jen výrok o nákladech řízení), rozsudkem ze
dne 7. prosince 2005, č. j. 7 Co 2362/2005-167, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Kromě dalšího připomenul, že
stavební rozdělení nemovitostí nedoporučil ani příslušný stavební úřad. Po
doplnění dokazování uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) s tím, že toto
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítá, že soudy
se nedostatečně vypořádaly s otázkou reálného rozdělení domu čp. 86 a jejich
závěr, že rozdělení věci není reálně dobře možné, je nesprávný. Dovolatel
naopak tvrdí, že toto rozdělení možné je, přičemž z žádného ustanovení vyhlášky
č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu nevyplývá
minimální výměra pobytové místnosti ve stavbě pro individuální rekreaci. Není
rozhodující, že by rozdělením vznikly dvě malé místnosti; dům byl ostatně do
současnosti užíván tak, že každý ze spoluvlastníků se členy své rodiny užíval
reálnou část domu. Rozhodnutí soudů obou stupňů je tak v rozporu s rozhodovací
praxí soudů. Dovolatel dále uvádí, že stavební rozdělení domu by provedl na
svůj náklad. Zatímco znalec K. náklady přestavby určil částkou 485 000,- Kč,
znalec Brychta částkou 182 565,- Kč; k výši takto stanovených nákladů nelze
však přihlížet, neboť byly stanoveny na základě rozpočtů podle ceníku
stavebních prací. Soud při posuzování otázky, komu má nemovitosti přikázat,
argumentoval skutečností, že je žalobce neužívá. Důvodem pro to ale bylo, že mu
v jejich užívání žalovaný bránil. Pokud jde o argument, že žalobce vlastní jiné
rekreační objekty, pak dovolatel namítá, že mu nelze klást k tíži vlastnictví
jiných nemovitosti. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že ač dovolatel považuje rozhodnutí
odvolacího soudu za zásadně právně významné, neuvádí v čem takový význam
spatřuje. Připomíná, že žalobce o nemovitosti v minulosti nejevil žádný zájem.
Tvrdí, že dům není dobře možné reálně rozdělit a pokud by se tak stalo, nelze
přehlížet vysoké náklady (R 61/1968).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v
dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných
v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci je dovolací soud vázán skutkovým zjištěním, že cena sporných
nemovitostí činí 572 000,- Kč a že náklady na stavební úpravy spojené s jejich
reálným rozdělením by činily 485 000,- Kč. Pokud je rozdělení nemovitosti sice
technicky možné, ale není uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, je
věc třeba z hlediska vypořádání podílového spoluvlastnictví považovat v souladu
s konstantní judikaturou za reálně nedělitelnou (viz R 61/1968 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí o tom, který z podílových spoluvlastníků
bude nadále jako výlučný vlastník věc nadále užívat, je v zásadě věcí úvahy
soudu, který však musí přihlédnout především k tomu, aby věc byla nadále účelně
využita (§ 142 odst. 1 ObčZ). Úvaha o tom, že za okolností popsaných v
odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí bude nemovitosti účelněji užívat
žalovaný, není nepřiměřená a v dovolacím řízení, které je řízením o mimořádném
opravném prostředku, ji proto nelze úspěšně zpochybnit.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Žalobce je povinen podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ
zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení, které představují odměnu za
zastoupení advokátem, který v dovolacím řízení učinil jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání); spočívají v paušální odměně podle § 3 odst. 1 bod 6., §
4 odst. 1, 2 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů a čl. II.
vyhlášky č. 277/2006 Sb., a činí 7 500,- Kč, dále v náhradě hotových výdajů ve
výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve
znění pozdějších předpisů a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb. Odměna je zvýšena
o daň z přidané hodnoty ve výši 19 % podle § 137 odst. 3 OSŘ, takže činí celkem
9 020,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalovaný podat
návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. dubna 2007
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu