22 Cdo 981/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně
S., s. r.o., zastoupené advokátkou, proti žalované V., zastoupené advokátem, o
1 296 000,- Kč s příslušenstvím a odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 162/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2000, č. j. 20 Co 385/2000-138,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2000, č. j. 20 Co
385/2000-138, ve výrocích pod body I. a IV, jimiž bylo rozhodnuto o potvrzení
rozsudku soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o žalobních návrzích a ve
výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení odvolacího, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu ze dne
16. května 2000, č. j. 24 C 162/98-117, ve výrocích pod bodem I. II. a IV,
jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1.296.000,- Kč s příslušenstvím,
zamítnuta žaloba o odstranění stavby a rozhodnuto o nákladech řízení se zrušují
a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. května 2000, č. j. 24 C 162/98-117, pod bodem I. výroku zamítl žalobu o
zaplacení částky 1.296.000,- Kč s příslušenstvím a dále pod bodem II. výroku
žalobu „i té části, podle které by soud uložil žalované odstranit stavbu –
občanskou vybavenost na pozemku číslo parcelní st. 891 o výměře 77 m2, zapsanou
v katastru nemovitostí katastrálního úřadu P. na LV číslo 1094 v katastrálním
území K., obec K., eventuelně, aby tuto stavbu přikázal do vlastnictví
žalobkyně“. Pod bodem III. výroku zamítl „vzájemný návrh žalované, podle
kterého by soud zřídil ve prospěch žalované obecné břemeno spočívající v právu
přístupu ke stavbě – občanské vybavenosti – prodejny S., na parc. č. 891, kat.
území K., včetně příslušenství sestávajícího ze žumpy, studny a napojení na
sítě a jejich užívání a dále části pozemků parcelní č. 589/I. v kat. území K. o
výměře 3.600 m2, odděleného z parcely č. 589/1, kat. území K. geometrickým
plánem v hranicích stávajících oplocení prodejny S. za účelem provozování
prodeje Staviv a podle kterého by soud uložil vlastníku pozemku č. 589/1 toto
právo trpět za náhradu 1.925 Kč, jako pětinásobku ročního nájmu předmětného
pozemku“. Dále pod body IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním
poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Pozemkového úřadu
P. z 21. 2. 1997, č. j. PÚ R 514-31, které nabylo právní moci 31. 3. 1997, byly
M. V. B. vydány nemovitosti v kat. území K., a to pozemek st. 139, 589/1 a
589/13. Dne 15. června 1996 byla M. V. B. jako prodávajícím a jednatelem
žalobkyně podepsána listina označená jako „třetí smlouva o koupi nemovitostí a
postoupení pohledávek, tj. souhrnu všech restitučních náhrad a nároků s
odkládací podmínkou“. Podle článku I. této smlouvy prodávající uplatnil podle
zákona č. 229/1991 Sb. veškeré nároky možné ve vztahu k nemovitostem zapsaným
na LV č. 884 v kat. území K. a podle článku II. prodávající prodává do
výlučného vlastnictví kupujícího nemovitosti uvedené v článku I. včetně
příslušenství za dohodnutou kupní cenu. V katastru nemovitostí je jako vlastník
nemovitostí zapsaných na LV č. 884 v kat. území K. vedena žalobkyně.
Rozhodnutím Stavebního úřadu Městského úřadu v K. z 15. 3. 1996, č. j.
163/St/96, byla žalované povolena stavba na pozemku parc. č. 589/1 v kat. území
K. a rozhodnutím téhož úřadu bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, jímž bylo
povoleno užívání prodejny stavebnin ve prospěch žalované. Soud prvního stupně
dovodil, že smlouva z 15. 6. 1996 je absolutně neplatný právní úkon ve smyslu §
39 ObčZ, neboť k tomuto dni M. V. B. k předmětným nemovitostem nesvědčilo
vlastnické právo, nemohl proto na jiného převádět více práv, než mu v té době
náleželo, a pokud účastníci této smlouvy měli v úmyslu sjednat mezi sebou
odkládací podmínku, muselo by ke dni podpisu smlouvy vlastnické právo
prodávajícímu již svědčit. Smlouvou z 15. 6. 1996 vlastnické právo k předmětným
nemovitostem na žalobkyni nepřešlo a ta se proto nemůže domáhat ochrany
vlastnického práva.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 16. listopadu 2000, č. j. 20 Co 385/2000-138, rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavých výrocích o žalobních návrzích potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Proti svému rozsudku připustil „dovolání pro posouzení otázky,
zda lze odložením účinnosti kupní smlouvy zhojit nedostatek dispozičního
oprávnění prodávajícího s předmětem smlouvy v době jejího uzavření“. Odvolací
soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně o absolutní
neplatnosti kupní smlouvy z 15. 6. 1996 pro rozpor se zákonem a o nedostatku
aktivní legitimace žalobkyně. Dodal, že „vznik, změnu či zánik práv a
povinností z uzavřené smlouvy lze ve smyslu § 36 o. z. odložit do splnění
sjednané podmínky, smlouva nicméně musí již v době svého uzavření splňovat
náležitosti platného právního úkonu, neboť již tímto okamžikem je pro účastníky
závazná a vznikají její obligační účinky. ….. Nedostatek dispozičního oprávnění
prodávajícího s předmětem smlouvy v době jejího uzavření pak nemůže být zhojen
odložením účinnosti smlouvy za použití § 36 o. z. Prostřednictvím odkládací
podmínky nelze odstranit nedostatek zákonné podmínky platnosti právního úkonu v
době, kdy byl učiněn“. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně
zabýval dalšími otázkami souvisejícími se stavbou již nadbytečně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že z odůvodnění napadeného
rozsudku ani z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, jakým způsobem kupní
smlouva z 15. 6. 1996 odporuje zákonu, obchází zákon nebo se příčí dobrým
mravům. Podle žalobkyně tato smlouva žádnou takovou vadou netrpí. Podstatnými
náležitostmi kupní smlouvy je předmět koupě a kupní cena a vedle nich může
smlouva obsahovat další ujednání. Žalobkyně je názoru, že na platnost smlouvy
nemá vliv, že prodávající není vlastníkem, s tím, že „nestane-li se jím do
doby, kdy má dojít k přechodu práva na kupujícího, dojde k porušení smlouvy,
neboť podle občanského zákoníku nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka“.
Jestliže z předmětné smlouvy vyplývá, „že účinnost kupní smlouvy nastává až
okamžikem, kdy prodávajícímu bude svědčit rozhodnutí Okresního pozemkového
úřadu P. vlastnické právo, pak v okamžiku přechodu vlastnického práva, ke
kterému dochází vkladem vlastnického práva rozhodnutím Katastrálního úřadu, byl
prodávající vlastníkem, neboť by jinak ani Katastrální úřad vklad nepovolil,
nutno dovodit, že smlouva v okamžiku, kdy mělo dojít k přechodu vlastnického
práva, byla perfektní“. Poukázala na Komentář k občanského zákoníku, Jehlička,
Švestka a kol., IV. vydání, 1997, str. 558, ze kterého nevyplývá, „že by
smlouva, kterou by někdo převáděl více práv, než by měl, byla neplatná“. Podle
názoru žalobkyně odvolací soud také nesprávně vyložil v její neprospěch
rozhodnutí R 28/1987, podle kterého „lze vázat na odkládací podmínku takovou
smlouvu, která je způsobilá přivodit zamýšlené právní účinky po splnění
odkládací podmínky, pokud je sama smlouva platná a perfektní, a to výše uvedená
smlouva byla“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, ale
i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 dost. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatelka nenamítala, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237
dost. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 dost. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani
z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací
soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelkou
uplatněného dovolacího důvodu, tedy nesprávného právního posouzení věci.
S ohledem na vymezení přípustnosti dovolání odvolacím soudem i na obsah
dovolání žalobkyně řešil dovolací soud otázku, zda nedostatek dispozičního
oprávnění prodávajícího s předmětem smlouvy v době jejího uzavření je důvodem
její neplatnosti, která soudobou judikaturou není řešena.
Podle § 588 ObčZ z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě
kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za
něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Funkcí či smyslem kupní smlouvy je, aby prodávající kupujícímu opatřil předmět
koupě - umožnil mu jeho nabytí. Podle citovaného ustanovení na základě již
uzavřené kupní smlouvy vzniká prodávajícímu povinnost opatřit předmět koupě a
odevzdat jej kupujícímu k převzetí. Nedohodnou-li se účastníci kupní smlouvy
jinak, nabývá kupující vlastnictví k předmětu koupě nikoli okamžikem uzavření
kupní smlouvy, ale až jejím převzetím a v případě věci nemovité vkladem do
katastru nemovitostí. V uvedených případech tedy přechodu vlastnictví předchází
uzavření kupní smlouvy. Prodávající tak v době uzavření smlouvy nemusí být
jejím vlastníkem, zavazuje se jen, že ji kupujícímu opatří, resp. předá. Mezi
případy, kdy prodávající není vlastníkem prodávané věci, patří nejen situace,
kdy prodávaná věc ještě neexistuje (koupě věci budoucí), nebo kdy ji sám ještě
od jiného prodávajícího ještě nepřevzal či v případě, kdy ji prodává se
souhlasem vlastníka (smlouva o obstarání prodeje věci), ale i případ, kdy
teprve na základě skutečnosti, o níž není jisté, že nastane, má vlastnictví k
prodávané věci nabýt.
V daném případě se v důsledku naplnění odkládací podmínky (nabytí vlastnictví v
důsledku restituce) prodávající V. B. stal vlastníkem žalobkyní již kupovaných
nemovitostí a tak v době vkladu vlastnického práva pro žalobkyni nešlo o případ
nabytí věci od nevlastníka. Z výše uvedených důvodů pak nelze mít za to, že by
prodávající V. B. nemohl žalobkyni platně prodat věc, kterou v době uzavření
kupní smlouvy zatím nevlastnil. V době, kdy byla sporná kupní smlouva uzavřena,
bylo reálné, že se prodávající stane vlastníkem prodávaných nemovitostí, a
právě z toho důvodu byla účinnost této smlouvy vázána na odkládací podmínku.
Splněním této podmínky se jinak platná kupní smlouva stala účinnou a následný
vklad vlastnického práva žalobkyně k předmětný nemovitostem celý jejich prodej
v souladu s právem legitimně završil. Ustanovení o neplatnosti právních úkonů
podle § 39 ani podle § 37 odst. 2 ObčZ na danou smlouvu nelze aplikovat, neboť
není ustanovení zákona, kterému by sporná smlouva odporovala, ani nelze říci,
že by v době uzavření smlouvy nemohl prodávající podle ní později plnit .
K výše uvedenému lze ještě poznamenat, že názor dovolacího soudu na
spornou otázku je ve shodě s názory, které jsou mimo jiné uvedeny v rozhodnutí
publikovaném pod č. 14957 ve sbírce Rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech
občanskoprávních (Vážný), v Komentáři k československému obecnému zákoníku
občanskému (Sedláček, Rouček) díl V., str. 731, a v Komentáři k občanskému
zákoníku vydanému nakladatelstvím C. H. Beck, 7. vydání, str. 733.
Z uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů neposoudily věc po právní
stránce správně a proto nezbylo, než jejich rozsudky v rozsahu napadeném
dovoláním zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení - § 243b
odst. 1 a 2 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu