USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. B., zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 802/56, proti žalovanému Mgr. Petru Vysoudilovi, se sídlem v Ostravě, Nádražní 612/36, IČO 65481674, jako insolvenčnímu správci dlužníka L. B., zastoupenému Mgr. Kateřinou Siudovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Nádražní 612/36, za účasti Dexindra s.r.o., se sídlem v Praze, Křižovnická 86/6, IČO 04113811, zastoupené JUDr. Robertem Falbrem, advokátem se sídlem v Praze, Kopeckého 1326/47, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o vyloučení věci z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 ICm 3023/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. B., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 3 INS 1901/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2025, č. j. 12 ICm 3023/2021, 11 VSOL 15/2025-362 (KSBR 3 INS 1901/2021), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce vedlejší účastnice.
1. Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 12 ICm 3023/2021-210, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2024, č. j. 12 ICm 3023/2021-231, zamítl žalobu na vyloučení spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 k pozemku parc. č. XY a parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY (dále též „předmětné nemovitosti“) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 12 ICm 3023/2021, 11 VSOL 15/2025-362 (KSBR 3 INS 1901/2021), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jako právní otázku předložila „posouzení vzniku výlučného vlastnického práva dovolatelky k nemovitosti na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.“ Výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí se měla stát, neboť k tomu jasně směřovala vůle smluvních stran – žalobkyně a dlužníka – v dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) a byl proveden odpovídající zápis do katastru nemovitostí, byť po třech letech od zániku BSM. Tato otázka podle mínění žalobkyně nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, resp. má být vyřešena jinak. Žalobkyně odkázala na ústavněprávní ochranu vlastnického práva a na poskytnutí soudní ochrany. Soudy podle ní při posouzení věci nepřihlédly k zásadám soukromého práva, zejména k zásadě dobrých mravů, ochraně legitimního očekávání, právní jistotě a autonomii vůle smluvních stran. Výsledná rozhodnutí sice formálně odpovídají výkladu zákona, materiálně však popírají spravedlnost. Žalobkyně více než 27 let užívá předmětné nemovitosti jako výlučná vlastnice, a tak je zapsaná v katastru nemovitostí na základě chybného vkladového řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu odvolacího i soudu prvního stupně.
4. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dovolací otázka již byla v rozhodovací praxi vyřešena (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 412/2000) a soudy ji posoudily v souladu s ní. Do vlastnického práva žalobkyně zasaženo podle jeho názoru nebylo. Dovolací námitky žalobkyně nemají opodstatnění, neboť se jimi snaží zpochybnit aplikaci právní domněnky obsažené v § 149a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jejímž účelem bylo mimo jiné naopak postavit po uplynutí stanovené lhůty tří let právní vztahy vyplývající ze zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví manželů najisto. Navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
5. Vedlejší účastnice se s dovoláním rovněž neztotožnila. Žádný postup soudů, které rozhodují, když zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, nespatřuje jako nemravný nebo nespravedlivý. Na okolnost vypořádání BSM domněnkou nemůže mít vliv ani ochrana právní jistoty a legitimního očekávání žalobkyně. Žalobkyně opomíjí konstrukci zákonné domněnky vypořádání BSM. Dohodu nelze vykládat ani ve smyslu vypořádání podílového spoluvlastnictví namísto BSM. Navrhla zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Žalobkyně v dovolání jako právní otázku vymezila „posouzení vzniku výlučného vlastnického práva dovolatelky k nemovitosti na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.“
10. K takto vymezené otázce dovolací soud uvádí, že neodpovídá požadavkům na vymezení právní otázky. Z uvedené formulace není patrné, jaká zobecnitelná právní otázka neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Otázka v podstatě směřuje ke komplexnímu přezkumu napadeného rozhodnutí. Rolí dovolacího soudu však není provádění bezbřehého přezkumu celého napadeného rozhodnutí, nýbrž přezkum konkrétní právní otázky.
11. I kdyby dovolací soud tuto vadu opomenul, nemohlo by být dovolání přípustné. Soudy totiž rozhodly podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
12. Nejvyšší soud uvedl, že „ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku vyžaduje, aby v tříleté lhůtě bylo provedeno vypořádání společného jmění manželů, nikoli aby v této lhůtě byla toliko uzavřena dohoda o vypořádání. Došlo-li k vypořádání dohodou, jejímž předmětem byla nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, váže zákon věcněprávní účinky této dohody (vznik, změnu a zánik vlastnických a jiných věcných práv) ohledně vypořádání této nemovitosti ke vkladu práv do katastru nemovitostí“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2193/2005, či ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2201/2005). To platí i pro poměry bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Účinky vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů působící inter partes a jeho věcněprávní důsledky odlišuje ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 412/2000).
13. Soudy v řešené věci vyšly z toho, že BSM žalobkyně a dlužníka bylo zrušeno 22. 2. 1994, více než po roce (28. 2. 1995) došlo k uzavření dohody o vypořádání a až 4. 2. 1998 k podání návrhu na vklad práv k dohodou vypořádávaným nemovitostem do katastru nemovitostí. Před tím, než mohlo dojít k účinnému vypořádání předmětných nemovitostí dohodou (tj. včetně jejich vkladu do katastru nemovitostí), tedy uplynula v roce 1997 tříletá lhůta, po níž dochází k vypořádání na základě nevyvratitelné domněnky vypořádání, pročež se předmětné nemovitosti staly součástí podílového spoluvlastnictví žalobkyně a dlužníka. Uvedený závěr je v souladu s judikaturou a nelze ho zvrátit žádnou z námitek uplatněných žalobkyní, neboť jde o jednoznačně zákonem stanovený následek toho, že ve lhůtě tří let od zániku BSM nedošlo k jeho vypořádání s věcněprávními účinky (ani k podání žaloby o vypořádání BSM).
14. Okolnosti v podobě námitek týkajících se vůle smluvních stran, zasažení do práva na ochranu vlastnického práva, ochrany dobrých mravů, legitimního očekávání či právní jistoty – ke kterým ostatně žalobkyně ani neformuluje konkrétní otázku přípustnosti dovolání – na závěru o potřebnosti zápisu do katastru nemovitostí ve tříleté lhůtě jako předpokladu účinnosti vypořádání nemovitostí nemohou ničeho změnit. Jiný důvod pro vyhovění žalobě pak žalobkyně neuplatnila.
15. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný a vedlejší účastnice domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 29. 9. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu