23 Cdo 1000/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně AKEA, s.r.o., se sídlem Rajhrad u Brna, Ostrůvek 370, PSČ 664
61, identifikační číslo osoby 60730242, zastoupené Mgr. Davidem Obenrauchem,
advokátem, se sídlem Brno, Cihlářská 19, proti žalované Guarant Hospital
Company s.r.o., se sídlem Praha 1 - Nové Město, Krakovská 8/581, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 25714198, zastoupené JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D.,
advokátem se sídlem Praha 4, K Safině 669, o zaplacení 20 000 Kč a smluvní
pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 358/2005, o
dovolání obou účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října
2011, č. j. 12 Co 322/2011-309, takto:
I. Zrušuje se:
1) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č.j. 12 Co
322/2011-309, v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 2. března 2011, č.j. 25 C 358/2005-263, v části výroku I. o
zamítnutí žaloby ohledně smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč
od 17. 8. 2002 do zaplacení, a dále v části výroku I., jíž byl potvrzen
vyhovující výrok uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ohledně
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z
částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení, a ve výroku II., jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
2) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. března 2011, č.j. 25 C
358/2005 263, v části výroků I. o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni
smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do
zaplacení, a ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
3) Věc se v rozsahu, v jakém byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
25. října 2011, č.j. 12 Co 322/2011-309, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 2. března 2011, č.j. 25 C 358/2005-263, pod body 1) a 2) výroku I.
tohoto rozsudku, vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá v části, jíž byl napaden rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č.j. 12 Co 322/2011-309, v částech výroku
I., potvrzujících rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. března 2011,
č.j. 25 C 358/2005-263, ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku
20 000 Kč a v části výroku I., již bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby, aby
žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z
částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení.
Žalobkyně se domáhá zaplacení 20 000 Kč, jakožto nedoplatku ceny díla na
základě smlouvy o dílo ze dne 25.6.2002 a zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5
% denně z nedoplatku ceny díla ve výši 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení za
prodlení žalované se zaplacením ceny díla. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2011, č.j. 12 Co 322/2011-309,
částí výroku I. změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. března
2011, č.j. 25 C 358/2005-263, v části výroků I. o povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do
zaplacení tak, že zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,25 %
denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení, a další částí výroku I. potvrdil ve zbylé části výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. března 2011, č.j. 25 C 358/2005-263, o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni
částku 20 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od
17.8.2002 do zaplacení; výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, a
to, že žalobkyně, jako zhotovitelka, uzavřela dne 25.6.2002 s žalovanou, jako
objednatelkou, smlouvu o dílo, že žalobkyně smluvní povinnosti splnila, práce
byly žalované předány 10.7.2002, žalovaná dílo převzala a ve stavebním deníku
potvrdila, že byly odstraněny vady a nedodělky zjištěné při převzetí zboží. Na
dílo byly placeny zálohy a konečný doplatek ceny díla byl žalobkyní
vyfakturován ve faktuře č. 5 GHC/2002. Žalovaná tuto fakturu zaplatila mimo
žalované částky 20 000 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že mezi účastnicemi byla
uzavřena smlouva o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), že cena byla stanovena ve smyslu § 547 obch. zák. (podle
rozpočtu) a že žalobkyni vzniklo za provedené dílo právo na zaplacení ceny díla
(§ 548 obch. zák.). Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že konečná
výše fakturované částky ve faktuře č. 5 GHC/2002 byla výsledkem odsouhlasení
všech položek vzniklých při provádění díla. Nedal za pravdu žalované, že jí
zadržená částka 20 000 Kč je jakési zádržné, neboť taková možnost bez dalšího
ze zákona nevyplývá a ve smlouvě si nic takového smluvní strany nesjednaly. Dále konstatoval, že nebyla prokázána důvodnost námitek žalované, jimiž
zpochybňovala oprávněnost nároku žalobkyně na doplatek ceny díla ve výši 20 000
Kč, když tvrdila, že fakturovaná částka 20 000 Kč měla představovat vícepráce,
které nebyly provedeny, a že dílo mělo navíc vady. Odvolací soud z uvedených
důvodů potvrdil vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti
žalované zaplatit žalobkyni 20 000 Kč. Ohledně uplatněného nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty odvolací soud,
stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobkyni náleží na
základě smluvních ujednání smluvní pokuta za prodlení žalované se zaplacením
doplatku ceny díla.
Neztotožnil se ale se soudem prvního stupně, že neexistoval
v posuzované věci důvod pro snížení sjednané smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně
z dlužné částky podle § 301 obch. zák. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že
smluvní ujednání ohledně následků spojených s neplněním závazků byla mezi
smluvními stranami vyvážená a že nelze přihlížet k současné kapitalizované výši
smluvní pokuty, neboť takovou výši smluvní pokuty si žalovaná způsobila
dlouhotrvajícím prodlením se splněním svého závazku, odvolací soud dospěl k
závěru, že je namístě sjednanou smluvní pokutu moderovat podle § 301 obch. zák., a to z 0,5 % na 0,25 %, tedy o 50 %, a to jak s ohledem na samotnou výši
této smluvní pokuty, ale také zejména s ohledem na to, že žádná ze smluvních
stran se nechovala ve smluvním vztahu v souladu s uzavřenou dohodou, neboť
poté, co předmětná sporná faktura byla vzájemně odsouhlasena a ze stanovené
ceny bylo jasné, co bylo provedeno, žalobkyně ihned začala zpochybňovat
splatnost a oprávněnost faktury a žalovaná si chtěla ponechat 20 000 Kč jako
zádržné, aniž to bylo ve smlouvě dohodnuto. Pokud žalovaná namítala, že
požadovanou částku nezaplatila z toho důvodu, že faktura neměla řádné
náležitosti, odvolací soud tuto námitku neuznal za důvodnou, neboť vystavení
řádné faktury není podmínkou vzniku nároku na zaplacení ceny díla, která byla v
okamžiku vystavení faktury mezi účastnicemi nesporná. Odvolací soud proto napadenou část rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně
zaplacení smluvní pokuty změnil jen co do výše smluvní pokuty, když smluvní
pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, přiznané žalobkyni soudem prvního
stupně, snížil na částku 0,25 % denně z dlužné částky, a proto v části týkající
se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z
dlužné částky žalobu zamítl a ve zbytku nároku žalobkyně na zaplacení smluvní
pokuty ve výši 0,25 % denně z dlužné částky, vyhovující výrok soudu prvního
stupně v této části potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadly obě účastnice dovoláním. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním směřujícím jednak proti
zamítavé části výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty ve výši
0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení a jednak ohledně
nákladů řízení (výrok II.). Dovolání podala z důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že řízení
je v dané věci postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a též z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s
tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Vadu řízení spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud neseznámil účastnice se
svým odlišným právním názorem ohledně moderace smluvní pokuty a neposkytnul
žalobkyni možnost se k tomuto odlišnému právnímu názoru vyjádřit. Podle
žalobkyně tak odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení.
Nesprávné právní posouzení tkví podle žalobkyně v použití moderace sjednané
smluvní pokuty z důvodu její údajné nepřiměřenosti. Žalobkyně je přesvědčena,
že smluvní pokuta činící 100 Kč denně s ohledem na zajištěnou částku 20 000 Kč
není v obchodním styku nepřiměřená. Zdůrazňuje, že nemůže jít k tíži žalobkyně,
že výše smluvní pokuty za celou dobu prodlení dosahuje bezmála 400 000 Kč,
mohla-li žalovaná kdykoliv ovlivnit běh prodlení spojený s neplněním její
povinnosti. Žalované přitom muselo být, jako předkladatelce smlouvy, jasné, že
nezaplacení částky 20 000 Kč bude mít za následek neustále rostoucí výši
smluvní pokuty v absolutní výši. Žalobkyně nesouhlasí též s rozhodnutím odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů
řízení. Závěrem navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná podala dovolání do výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu. Domnívá
se, že dovolání je přípustné jednak proto, že došlo ke změně rozhodnutí soudu
prvního stupně ve vztahu ke smluvní pokutě a jednak proto, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že uplatnila dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí je nesprávné
a nezákonné. Žalovaná uvádí, že si je vědoma, že bylo rozhodováno ve věci samé o dvou
nárocích, a to o jistině ve výši 20 000 Kč a o nároku na smluvní pokutu. Nejprve rekapituluje skutkový stav věci, poukazuje na to, že žalobkyně před
soudem prvního stupně účelově a opakovaně měnila skutková tvrzení podle
aktuálního stavu dokazování a argumentuje provedenými důkazy, z nichž podle
žalované vyplývá, že mezi smluvními stranami nemohla existovat shoda o tom, že
vyúčtování provedených prací učiněné fakturou č. 5 GHC/2002 bylo konečné, a že
se smluvní strany na konečné ceně za dílo dohodly, jak podle žalované oba soudy
nesprávně dovodily. Uvedený nesprávný závěr obou soudů ohledně dohody o končené
ceně díla měl podle žalované zásadní vliv na právní posouzení, zda účastnice
uzavřely smlouvu o dílo s dohodou o konečné ceně díla, a měl vliv i na
splatnost závazku, vyplývajícího z předmětné faktury, a následně i na konečnou
výši smluvní pokuty odvozované od splatnosti dotčeného závazku. Žalovaná rovněž namítá, že odvolací soud se nevypořádal řádně s její
námitkou, že předmětná faktura nesplňovala náležitosti daňového dokladu
stanovené zákonem. Je přesvědčena, že nemohla nastat splatnost závazku žalované
uhradit cenu díla, jestliže si smluvní strany ve smlouvě dohodly, že k
vystavení konečné faktury je zhotovitel oprávněn po předání a převzetí díla
objednatelem a že konečná faktura musí být předána objednateli se 14 denní
lhůtou splatnosti, a to za situace, kdy faktura, resp. na daňový doklad,
nesplňoval veškeré náležitosti právním řádem vyžadované. Neobsahovala-li
konečná faktura potřebné náležitosti, nemohla podle žalované nastat její
splatnost a tedy ani splatnost závazku žalované uhradit cenu díla.
Pro případ
pochybností, zda faktura potřebné náležitost obsahovala, navrhla žalovaná
provedení důkazu znaleckým posudkem, což však soud prvního stupně zamítl, v
čemž žalovaná spatřuje pochybení soudu. Žalovaná rovněž namítá, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz o tom, že mezi
stranami došlo k odsouhlasení rozsahu stavebních prací, a proto soud nemohl
dospět k závěru, že se strany dohodly na provádění prací nad rámec uzavřené
smlouvy ve smyslu § 547 odst. 3 obch. zák., tedy na sjednání ceny díla na
základě rozpočtu, který není pro smluvní strany závazný, jestliže ze smlouvy o
dílo vyplývalo, že přesný rozsah prací stanoví příloha č. 1 a 2 smlouvy a ke
změně smlouvy sjednanou formou v dané souvislosti nedošlo. Žalovaná poukazuje
též na to, že se soud nezabýval otázkou, za jaké konkrétní práce obsažené v
přílohách č. 1 a 2 je žalobkyní požadován doplatek ve výši 20 000 Kč. Pokud se týká posouzení nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, žalovaná
odkazuje na svá dřívější vyjádření, která však nebyla ze strany odvolacího
soudu nijak reflektována. Za podstatné pro posouzení konečné výše případné
smluvní pokuty považuje právě výše uvedené námitky ohledně splatnosti závazku. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně
v dané věci byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání druhého účastníka podala pouze žalovaná, která
především poukazuje na skutečnosti uvedené ve svém dovolání, jimiž též reaguje
na dovolání podané žalobkyní, a jen dodává, že z dovolání žalobkyně není
zřejmé, z čeho dovozuje, že řízení je postiženo vadou, a podotýká, že námitky
žalobkyně, týkající se rozhodnutí o nákladech řízení, nemají žádný vliv na
meritorní rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou
zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.), se nejprve zabýval
dovoláním žalobkyně, jako osoby oprávněné k podání dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Zjistil, že její dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a
je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř.
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť bylo podáno proti té části výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty. Dovolání se opírá o způsobilé
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat pochybení soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen
podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li
sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně
interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní
normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené
dispozicí právní normy). Žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku
nepřiměřenosti smluvní pokuty a nesprávně použil moderačního práva. Nejprve je
však třeba vyjít ze samotného rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud
přiznal žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od
17.8.2002 do zaplacení. Je nutno zdůraznit, že smluvní pokuta nepředstavuje
nějaké příslušenství pohledávky ceny díla, nýbrž je samostatným právním
nárokem, jehož oprávněnost je závislá na zjištění, zda a po jakou dobu byla
žalovaná v prodlení s platbou ceny díla. Obecně má totiž žalobce nárok na
zaplacení smluvní pokuty uplatněné v procentní výši ze zajištěné pohledávky za
každý den prodlení se zaplacením od určitého dne do zaplacení jen ve výši,
která byla splatná ke dni vyhlášení rozsudku, resp. jejíž splatnost nastala v
průběhu soudního řízení, přičemž žalobce žalovaného vyzval k její úhradě a
uplynula lhůta bez zbytečného odkladu od této výzvy k zaplacení této částky
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 127/2011, podle
jehož právní věty má žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné
žalobou v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení od
určitého dne do zaplacení ve výši splatné ke dni, kdy soud o žalobě rozhodne.). Splatnost nároku na zaplacení smluvní pokuty je závislá na tom, zda byla
žalobkyni známa výše smluvní pokuty a zda žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění. Podle § 340 odst. 1 obch. zák.
je dlužník povinen zaplatit závazek v době,
kterou si s věřitelem dohodl. Pokud není žádné dohody, je dlužník povinen
zaplatit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele (§ 340 odst. 2 obch. zák.). Nesprávné je tedy rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž soudu prvního stupně,
jestliže soudy přiznaly žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty od určitého
dne „do zaplacení“. Soudy tak nesprávně svým výrokem rozhodnutí přiznaly
žalobkyni i nárok na zaplacení smluvní pokuty, který nebyl v době vydání
soudního rozhodnutí ještě splatný. Tímto nesprávným právním posouzení nároku na
zaplacení smluvní pokuty byl tak naplněn dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pokud se jedná o použití moderace smluvní pokuty, bude na soudu prvního stupně,
aby posoudil otázku případné nepřiměřenosti smluvní pokuty v souladu s § 301
obch. zák. a též s přihlédnutím k dosavadní ustálené judikatuře. V případě, že
soud dospěje k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, soud posoudí, zda-li
použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda-li nepřiměřeně vysokou
smluvní pokutu sníží. Bude-li výsledkem jeho rozhodnutí závěr, že svého
moderačního práva využije, posoudí až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou
smluvní pokutu sníží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2005,
sp. zn. 32 Odo 400/2004, publikovaný na webových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). V posuzovaném případě však odvolací soud takto nepostupoval a
pouze rovnou dospěl k závěru, že je namístě sjednanou smluvní pokutu moderovat
z 0,5 % na 0,25 %, tedy o 50 %, a to bez řádného odůvodnění, pouze s
konstatováním, že přihlédl k samotné výši smluvní pokuty a ke skutečnosti, že
žádná ze smluvních stran se nechovala ve smluvním vztahu v souladu s uzavřenou
dohodou. S ohledem na výše uvedené byl proto Nejvyšší soud nucen dospět k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu v této napadené části, týkající se zamítavého
výroku rozsudku ohledně smluvní pokuty, spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a žalobkyně ani tyto vady řízení nenamítá. Pokud žalobkyně namítá jiné vady řízení, které měly spočívat v nesprávném
procesním postupu soudu a v porušení zásady dvojinstančnosti, dovolací soud
považoval za nadbytečné zabývat se těmito námitkami, a to s ohledem na výše
uvedený přijatý právní názor k otázce posouzení nároku žalobkyně na zaplacení
smluvní pokuty, byl-li shledán v tomto směru dovolací důvod, kterým bylo
namítáno nesprávné právní posouzení věci, jako oprávněný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadené části, týkající se zamítavého výroku
rozsudku o zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z
částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení, zrušil (§ 243b odst. 2, věta za
středníkem, o. s. ř.), a to včetně závislého výroku II. o náhradě nákladů
řízení. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu v této
části, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i
rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o smluvní pokutě, a
věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Uvedený právní názor dovolacího soudu týkající se posouzení
uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty je pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalované, podaným do výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu. Podala-li žalovaná dovolání do celého výroku I. rozsudku odvolacího soudu, tedy
i do části výroku I., kterou byl zamítnut návrh žalobkyně v části, kterou
žalobkyně požadovala, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni smluvní
pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení, je
nutno konstatovat, že dovolání v této části není přípustné, a to nejen podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ale ani podle 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud totiž již v usnesení ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28,
jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k
podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník,
v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím,
že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud rozsudkem v části
výroku I. změnil v uvedeném rozsahu vyhovující výrok rozsudku soudu prvního
stupně na výrok zamítavý, nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího
soudu v tomto rozsahu žádná újma, nebylo-li uplatněnému nároku žalobkyně v
rozsahu požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 20
000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení vyhověno. Z tohoto důvodu je dovolání žalované
v této části subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není
oprávněn. Nejvyšší soud je jako takové proto v uvedeném rozsahu podaném proti
zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Žalovaná podaným dovoláním do celého výroku I. rozsudku odvolacího soudu
napadla i potvrzující část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud
potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované
zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč. Brojí-li dovolatelka proti uvedenému potvrzujícímu výroku odvolacího soudu,
nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
ale pouze možnost přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) či c) o. s. ř. za podmínek v těchto ustanovení uvedených. Přípustnost dovolání je však třeba posoudit podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., stanovící, že dovolání není podle § 237 odst. 1 o. s. ř.
přípustné ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží. V dané věci se mezi účastnicemi jedná o obchodně závazkový vztah založený
smlouvou o dílo, uzavřenou podle obchodního zákoníku. Dovoláním dotčenou částí výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo
rozhodnuto o částce 20 000 Kč, bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění, které
nepřevyšuje 100 000 Kč. Dovolání žalované není proto v této části podle § 237
odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné. Není-li dovolání žalované směřující proti uvedené části výroku I. rozsudku
odvolacího soudu přípustné podle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud dovolání
žalované bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné v této části,
týkající se částky 20 000 Kč, odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.]. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností tou částí dovolání, kterou žalovaná
brojí proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen
vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně uplatněného nároku na
zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002
do zaplacení. V této části není dovolání žalované přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li touto částí dovolání napadán výrok rozsudku odvolacího soudu v
části, jíž bylo potvrzeno vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně
nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od
17.8.2002 do zaplacení. Dovolání žalované není v této části přípustné ani podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzované části soud prvního stupně
nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí
zrušil. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé v této
části po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat,
že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými
dovolacími důvody. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci
nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací
soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní
význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího
soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v
nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění
rozhodnutí. Jak výše uvedeno, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §
241a odst. 3 o. s. ř. není možno přihlížet při posuzování, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Brojí-li tedy žalovaná proti určitým skutkovým zjištěním soudu, pak je nutno
konstatovat, jak výše uvedeno, že skutková zjištění odvolacího soudu nemohou
při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podléhat dovolacímu přezkumu. V této souvislosti je namístě i uvést, že ani přezkoumávání hodnocení důkazů
nemůže být předmětem dovolacího řízení při uvažované přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský
soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268). Namítá-li žalovaná neúplnost dokazování, které spatřuje především v tom, že
soudem prvního stupně nebyly provedeny důkazy, které navrhovala, jako důkaz
znaleckým posudkem k posouzení náležitostí daňového dokladu, kdy odvolací soud
toto pochybení nenapravil, je třeba konstatovat, že žalovaná tím ve skutečnosti
uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může však dovolatel
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním
důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy.
O takový případ se ale v dané
věci nejedná, jestliže žalovaná namítá neúplnost dokazování tím, že nebyl
proveden určitý navržený důkaz, čímž brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu
postupu soudu, ale nepokládá tím žádnou otázku zásadního procesněprávního
významu. S námitkami žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku
žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty se dovolací soud vypořádal již při
přezkoumávání důvodnosti dovolání žalobkyně tak, že odvolací soud neposoudil
uplatněný nárok a zaplacení smluvní pokuty v souladu s právem a dosavadní
judikaturou. Právní závěry dovolacího soudu, učiněné výše k otázce nároku na zaplacení
smluvní pokuty, plně dopadají i na část přezkoumávaného napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu v části týkající se potvrzujícího výroku odvolacího soudu,
jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti
žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 20 000
Kč od 17.8.2002 do zaplacení. Pro stručnost odůvodnění proto na toto výše
uvedené odůvodnění Nejvyšší soud odkazuje. Nutno tedy učinit závěr, že dovolání žalované v části, týkající se nároku na
zaplacení smluvní pokuty, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť v této části má rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. V zhledem k tomu, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatnila žalovaná ve vztahu k
právnímu posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty důvodně, Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu v této napadené části, týkající se potvrzujícího výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního
stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 %
denně z částky 20 000 Kč od 17.8.2002 do zaplacení, zrušil (§ 243b odst. 2,
věta za středníkem, o. s. ř.), a to včetně závislého výroku II. o náhradě
nákladů řízení, jak již dovolací soud odůvodnil výše. Protože důvody, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu v této části, platí i pro rozsudek soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud již zrušil (jak výše uvedeno a odůvodněno) i
rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o smluvní pokutě, a
věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Uvedený právní názor dovolacího soudu týkající se posouzení
uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty je pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). Soud prvního
stupně v novém rozhodnutí o věci rozhodne též o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.