23 Cdo 1006/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové ve věci žalobce L. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Slavíkem, advokátem se sídlem Čs. Legií č. 42, Klatovy PSČ 339 01, proti žalovaným 1) P. Z., a 2) Š. Z., zastoupenými JUDr. Tomášem Tomšíkem, advokátem se sídlem Vlastina č. 23, Plzeň, PSČ 323 00, o zaplacení částky 235.019,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 335/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2012, č. j. 25 Co 153/2012-359, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. října 2012, č. j. 25 Co 153/2012-359 rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 7 C 335/2006-320 v napadené části, tj. ve výroku II., kterým byli žalovaní zavázáni společně a nerozdílně k zaplacení částky 125.072,- Kč s příslušenstvím, v rozsahu částky 62.536,- Kč s příslušenstvím potvrdil a v rozsahu částky 62.536,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), v části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, kterou byli žalovaní zavázáni společně a nerozdílně k zaplacení částky 70.418,- Kč s příslušenstvím, a v části, kterou byla žaloba na zaplacení částky 13.552,35 Kč s příslušenstvím zamítnuta zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok II.), dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání v rozsahu části výroku I., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na zaplacení částky 62.536,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta a závislého výroku III., jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování /§ 241a odst. 2 písm., b), § 241a odst. 3 o.
s. ř./, navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zák. č. 404/2012 Sb.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem), dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V posuzovaném případě odvolací soud v rozsahu odvoláním v napadené části rozsudek soudu prvního stupně, změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 62.536,- Kč s příslušenstvím. Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustnost dovolání založena § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. I při splnění uvedeného předpokladu přípustnosti však není dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož dovoláním dotčeným druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100 000 Kč (ale současně převyšujícím 50 000 Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení § 261 odst. 1 a 3 a § 262 odst. 1 obchodního zákoníku, ale i z ustanovení § 9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31.
prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodní spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti. Podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až.
6. Podle obsahu spisu je předmětem žalobního nároku peněžité plnění na základě neplatné smlouvy o dílo uzavřené podle § 536 a násl. obch. zák. za situace, kdy nemovitost, na které bylo žalobcem, podnikatelem, dílo ve prospěch žalovaných provedeno, je z převážné části používáno žalovanými k podnikání v rámci předmětu činnosti prvého žalovaného, podnikatele, a soudy dovodily, že vztah mezi účastníky řízení je třeba posuzovat podle obchodního zákoníku, což je rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska jde o obchodní věc.
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 62.536,- Kč jedná se ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o.
s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v § 237 až 239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaní žádné náklady nevynaložili. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.