23 Cdo 1018/2019-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně SEPARA – EKO, spol. s r.o., se sídlem v Brně,
Bosonohy, Pražská 674/156, PSČ 642 00, IČO 48528048, zastoupené Mgr. Jiřinou
Svojanovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 257/3, proti
žalované MASADA, a. s., se sídlem v Brně, Ponava, Sportovní 586/2c, PSČ 602 00,
IČO 26234661, zastoupené Mgr. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně,
Rooseveltova 564/6, o zaplacení částky 286 320 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/55 Cm 201/2011, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 7 Cmo
112/2018-245, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 810 Kč na náhradě nákladů
dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. února 2018,
č. j. 17/55 Cm 201/2011-201, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni v
záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne
27. listopadu 2018, č. j. 7 Cmo 112/2018-245, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, které
ovšem není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovoláním v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a
která je v rozhodování dovolacího soudu posuzována rozdílně. Z uvedeného
vyplývá, že dovolatelka jednoznačně neformulovala jednoznačně důvody
přípustnosti dovolání, neboť uvedla alternativně dvě kritéria upravená v § 237
o. s. ř. (rozdílné rozhodování právní otázky v judikatuře dovolacího soudu a
zároveň odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). Takové
vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z povahy
věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze
zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria
přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo
naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud
usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. 32 Cdo 2266/2016).
Dovolací soud dále podotýká, že veškerá argumentace dovolatelky mířila proti
skutkovému stavu zjištěného soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud
ztotožnil, či byla založena na vlastních skutkových tvrzeních dovolatelky –
oproti skutkovým zjištěním dovolatelka vycházela z toho, že v řízení nebyla
prokázána pravost a správnost listiny (smlouvy o reklamě ze dne 3. srpna 2007).
K tomu dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej
zjistil soud prvního stupně, a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po
stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z § 241a
odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní
posouzení věci. K námitkám dovolatelky, které založila na vlastních skutkových
tvrzeních, dovolací soud uvádí, že zpochybnění právního hodnocení věci, které
vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím
řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím
důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost dovolání ani
námitka nesprávného hodnocení důkazů, neboť samotné hodnocení důkazů (opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.)
nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu
viz opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013).
Jestliže dovolatelka dále namítala, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal
s jejími námitkami uvedenými v odvolání, jedná se o námitku vady řízení, která
ovšem není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud přihlíží
podle § 242 odst. 3 o. s. ř. k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť
alternativně uplatnila dva dovolací důvody, které se vzájemně vylučují; veškerá
její argumentace směřovala proti skutkovému stavu zjištěnému v předchozím
řízení či byla postavena na vlastních (neprokázaných) skutkových tvrzeních
dovolatelky. Ani dovolatelčiny námitky vad řízení pak nezaloží přípustnost
dovolání (viz výše). Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 o. s. ř.
neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu