23 Cdo 102/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně L. B., zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem Frýdek- Místek, O. Lysohorského 702, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, PSČ 18600, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení 189 098 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 368/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, č. j. 58 Co 111/2015-118, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů). Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, č. j. 58 Co 111/2015-118, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka nevymezila otázku, kterou považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud nevyřešenou.
Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, dospěl k závěru, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud dovolacím soudem nevyřešenou.
V citovaném usnesení Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Dovolatelka však, aniž by dovolacím soudem neřešenou otázku vymezila, namítá jen nesprávné právní posouzení aplikace § 47 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, namítá, že došlo k záměně porušení povinností účastníka dopravní nehody a oprávněné osoby (žalobkyně), že nebyla správně posouzena otázka, zda došlo k porušení povinností zakotvených v § 47 zákona o silničním provozu, že nebyla správně posouzena otázka, zda došlo k porušení povinností zakotvených v § 14 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a nebyla správně posouzena otázka, zda údajné porušení povinností mělo podstatný vliv na určení výše pojistného plnění.
Dovolatelka navíc námitky k nesprávnému právnímu posouzení zakládá na vlastních tvrzeních a skutkových závěrech, na nichž však odvolací soud své právní posouzení nezaložil. Namítá, že řidička, která vozidlo v době dopravní nehody řídila, nejednala z jejího pověření a ani s jejím souhlasem, odvolací soud však vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že osoby, kterým žalobkyně svěřila pojištěné vozidlo (pan B., paní M.) jednaly z jejího pověření či s jejím souhlasem ve smyslu Všeobecných pojistných podmínek (dále jen VPP), a že podle čl.
XV. odst. 5 VPP se povinnosti pojistníka, pojištěného a oprávněné osoby vztahují i na další osoby, které jednaly z jejich pověření, či s jejich souhlasem.
Dovolatelka dále vychází ze svého vlastního skutkového zjištění, že po dopravní nehodě se nejevilo, že došlo ke škodě převyšující 100 000 Kč, a nebylo zřejmé, že došlo k jakémukoli zranění. Odvolací soud však vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že při předmětné dopravní nehodě došlo ke zranění spolujezdce, byla-li po dopravní nehodě krev na palubní desce spolujezdce, a že na vozidle byla způsobena totální škoda. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud pominul závěr, že řidička opustila místo nehody za účelem přivolání pomoci k vytažení havarovaného vozidla a po přivolání pomoci se na místo dopravní nehody vrátila, dovolatelka opětovně vychází z vlastního skutkového tvrzení, odlišného od skutkových závěrů odvolacího soudu, jestliže odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že paní M.
se žalované pojišťovně přihlásila ke skutečnosti, že vozidlo v době dopravní nehody dne 3. 8. 2011 řídila, až 11. 4. 2013, tedy s velkým časovým odstupem. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Není-li tedy dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.