23 Cdo 1034/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně A. C. R., a.s., zastoupené JUDr. S. N., advokátkou proti
žalovanému R. H., zastoupenému JUDr. R. K., advokátem o zaplacení 184 038,40 Kč
s příslušenstvím a částky 112 669,27 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 17 C 16/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 23. října 2008, č.j. 13 Co 302/2007-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2008, č.j. 13 Co
302/2007-92, se v části výroku II., jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 21. března 2007, č.j. 17 C 16/2006-67, o
zamítnutí žaloby co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím, a v souvisejícím
výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se
v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. října 2008, č.j. 13 Co 302/2007-92, ve
výroku I. konstatoval zastavení řízení usnesením soudu prvního stupně ze dne
20.1.2006, č.j. 17 C 16/2006-21, ohledně smluvní pokuty ve výši 0,5% denně z
částky 112 669,27 Kč za dobu od 5.8.2003 do 18.8.2005, a výrokem I. zastavil
řízení ohledně smluvní pokuty ve výši 0,5% denně z částky 71 369,13 Kč za dobu
od 5.8.2003 do 18.8.2005; výrokem II. v jeho prvním odstavci změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18
803,31 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 1 608,68 Kč; výrokem II. v
jeho druhém odstavci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
zamítnutí žaloby co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím a pokud jím byla
zamítnuta žaloba ohledně zaplacení smluvní pokuty ve výši 111 060,59 Kč;
výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Předmětem dovolacího řízení zůstalo přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto ohledně zaplacení částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby
co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím, ale z jiných důvodů než soud
prvního stupně.
Městský soud v Brně neshledal žalobu na zaplacení požadovaného nájemného a
vyúčtování služeb poskytovaných v souvislosti s nájmem podle nájemní smlouvy o
nájmu nebytových prostor, uzavřené dne 28.9.2000 mezi žalobkyní, jako
pronajímatelkou, a žalovaným, jako nájemcem, za odůvodněnou. Požadovala-li
žalobkyně po žalovaném zaplacení dlužné částky až do 4.8.2003, soud prvního
stupně vzal ze svědecké výpovědi I. K. a listiny vydané Policií České republiky
8.3.2006 za prokázané, že nájemní poměr účastníků zanikl po uplynutí sjednané
jednoměsíční výpovědní doby dne 31.7.2002 na základě výpovědi žalovaného
doručené žalobkyni dne 27.6.2002 a dané v souladu s § 5 odst. 1 zákona č.
116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném v době
uzavření nájemní smlouvy. Podle tohoto ustanovení je pronajímatel povinen
odevzdat nebytový prostor nájemci ve stavu způsobilém ke smluvenému účelu
nájmu, v tomto stavu jej svým nákladem udržovat, zabezpečovat řádné plnění
služeb, jejichž poskytování je s užíváním nebytového prostoru spojeno, a
umožnit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s nájmem. Ze skutkových
zjištění vyplynulo, že pronajímatelka tuto povinnost porušila, nereagovala-li
na opakované žádosti žalovaného o odstranění zatékání dešťové vody do
pronajatých prostor. Z tohoto důvodu soud prvního stupně považoval odstoupení
žalobkyně od nájemní smlouvy doručené žalovanému dne 4.8.2003 za právní úkon,
který nevyvolal žádné právní účinky, jestliže nájemní poměr zanikl již
31.7.2002. Žalobu na zaplacení požadované částky ve výši 155 561,10 Kč s
příslušenstvím z tohoto důvodu zamítl.
Krajský soud v Brně po opakování a doplnění dokazování dospěl k závěru, že
žalovaný neprokázal, že by ke skončení nájemního vztahu podle nájemní smlouvy
uzavřené mezi účastníky dne 28.9.2000 došlo výpovědí žalovaného ke dni
31.7.2002. Neuvěřil tvrzení žalovaného a výpovědi svědkyně I.K. o tom, že
výpověď byla doručena dne 27.6.2002 do podatelny žalobkyně a že paré opatřené
razítkem žalobkyně o převzetí výpovědi neexistuje z toho důvodu, že bylo v
automobilu, který byl v nočních hodinách z 18. na 19. 2. 2006 odcizen. Skutkový
závěr odvolací soud odůvodnil tím, že o ztrátě této listiny nebyla policie v
souvislosti se ztrátou automobilu informována a právní zástupce žalovaného ani
nepřiložil tuto výpověď k důkazu pro další dokazování, byť tato musela
existovat ještě v den podání odporu (dne 8.2.2006) proti platebnímu rozkazu na
zaplacení částky požadované žalobou. V tomto odporu nebyla zmínka o tom, že by
žalovaný žalobkyni dal výpověď z nájmu. Žalovaný tvrdil, že nájemní vztah
zanikl k 30.6.2002, kdy pronajaté prostory vyklidil. Soud přihlédl i k tomu, že
žalovaný nevysvětlil rozpor ve svých tvrzeních o zániku nájemního vztahu jednak
k 30.6.2002 a jednak dnem 31.7.2002. Nevysvětlil ani, proč nijak nereagoval na
odstoupení žalobkyně od smlouvy pro neplacení nájemného a úhrad za poskytované
služby. Odvolací soud dospěl k závěru, že nájemní vztah účastníků trval až do
4.8.2003.
Odvolací soud dále vyšel z ujednání čl. 6.1. předmětné nájemní smlouvy, podle
něhož měl nájemce (žalovaný) hradit pronajímateli (žalobkyni) nájemné v
pravidelných měsíčních splátkách ve sjednané výši na základě zaslaného daňového
dokladu v termínu splatnosti příslušného daňového dokladu, a to bezhotovostním
převodem na účet pronajímatele. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by
žalovanému daňové doklady na nájemné za období, za něž se domáhá zaplacení,
zaslala. Naopak žalovaný knihou faktur za roky 2002 a 2003 prokázal, že mu
byla žalobkyní doručena faktura za nájemné naposledy dne 10.6.2002. Odvolací
soud uzavřel, že nárok žalobkyně na úhradu požadovaného nájemného za období od
října 2002 do 4.8. 2003 v celkové výši 155 561,10 Kč se nestal splatným a je
nárokem předčasným a nedůvodným, a proto v této části potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, kterým napadá výrok odvolacího
soudu ohledně zamítnutí žaloby co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím a
výrok o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací
soud rozhodl otázku doručení daňového dokladu na zaplacení nájemného v rozporu
s ustanovením § 41 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že pokud odvolací soud
měl za to, že se žalobkyni nepodařilo prokázat zaslání daňového dokladu, měl
mít na základě ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř. za prokázané, že žalobkyně
doručila žalovanému daňové doklady tím, že soud prvního stupně doručil
žalovanému žalobu na zaplacení částek uvedených v předmětných daňových
dokladech. Navíc podotýká, že tyto daňové doklady byly čteny k důkazu na
jednání před soudem prvního stupně dne 14.3.2007. Poukazuje, že ustanovení § 41
odst. 3 o. s. ř. umožňuje, aby účastníci sporu mohli činit hmotně právní úkony
nejen přímo vůči sobě navzájem, ale také vůči soudu, přičemž takový
hmotněprávní úkon učiněný tímto způsobem je vůči druhému účastníku účinný od
okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl. Dovolatelka dále namítá nesprávný
výpočet náhrady nákladů řízení a navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v
části výroku II., jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku Městského soudu v Brně ze
dne 21. března 2007, č.j. 17 C 16/2006-67, o zamítnutí žaloby co do částky 155
561,10 Kč s příslušenstvím, a v souvisejícím výroku III., jímž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť má za to, že není
důvodné aplikovat dovolatelkou připomínané ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř.
Nesouhlasí s názorem dovolatelky, že by předmětné daňové doklady byl doručeny
doručením žaloby. Je-li dovolatelkou uváděno, že žalovaný se o předmětných
daňových dokladech dozvěděl na jednání dne 14.3.2007, připomíná, že na tomto
jednání nebyl přítomen, proto nelze dovodit, že by hmotněprávní úkon o doručení
uvedených dokladů žalovanému byl vůči němu účinný, byť byl na tomto jednání
právně zastoupen. Žalovaný připomíná i důkaz, z jehož zjištění vyšel i odvolací
soud, a to knihu faktur za roky 2002 a 2003, podle níž byla žalobkyní doručena
faktura za nájemné naposledy dne 10.6.2002. Z důvodu procesní opatrnosti
žalovaný ve vyjádření k dovolání vznesl námitku promlčení uplatněného nároku na
úhradu nájemného s příslušenstvím.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou
advokátkou (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je
dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním podaným do části výroku II. rozsudku
odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném
případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo napadenou potvrzující částí
výroku rozsudku odvolacího soudu změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé.
Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se v dané věci nejedná ani o případ,
kdy odvolacím soudem byl v napadené části rozsudku odvolacího soudu potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, neboť soud prvního stupně rozhodl jediným
rozsudkem.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení
správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.),
přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v části, jíž je napadána část
výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím,
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť právní otázka učiněného
hmotněprávního úkonu nebyla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v
souladu s § 41 odst. 3 o. s. ř.
Podle § 41 odst. 3 o. s. ř. je hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu
účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v
řízení dozvěděli.
Odvolací soud však neposoudil otázku doručení hmotněprávního úkonu (výzvy k
zaplacení) ve smyslu uvedeného ustanovení a nerespektoval ani dosavadní
judikaturu, podle níž je možné předložit fakturu k placení přímému dlužníku
formou doručením stejnopisu žaloby jako výzvy k zaplacení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11.2.2003, sp. zn. 32 Odo 176/2002). Dovolatelka
správně poukazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2002, sp. zn. 21
Cdo 645/2002, v němž bylo konstatováno a odůvodněno, že hmotněprávní úkony,
které byly v občanském soudním řízení probíhajícím mezi účastníky učiněny
některým z účastníků vůči soudu a o nichž se jejich adresát (druhý účastník) v
řízení dozvěděl (§ 41 odst. 3 o. s. ř.), mají stejné právní následky jako
právní (hmotněprávní) úkony, které byly učiněny přímo vůči druhému účastníku
právního vztahu a které mu došly.
Nezabýval-li se odvolací soud doručením předmětných daňových dokladů, z nichž
je odvozován žalobní návrh, z pohledu ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř. a právní
závěr o předčasné žalobě dovodil pouze ze skutečnosti, že žalobkyně neprokázala
zaslání předmětných daňových dokladů žalovanému, aniž by vzal v úvahu
ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř., nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v této
napadené části ohledně zamítnutí žaloby co do částky 155 561,10 Kč s
příslušenstvím vydáno po právu. Odvolací soud se v rozporu s uvedeným
ustanovením a výše uvedenými judikáty nezabýval, zda návrh žalobkyně nebyl
platný v době rozhodování soudu, tj. zda žalobkyně předmětný hmotněprávní úkon
neučinila v průběhu řízení vůči soudu, tak jak důvodně dovolatelka namítá, a
zda žalovaný, který je jeho adresátem, se o úkonu (fakturách) dozvěděl.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části týkající se rozhodnutí o
částce 155 561,10 Kč s příslušenstvím podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto
rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka usnesení odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů
řízení, je třeba konstatovat, že o náhradě nákladů řízení soud rozhoduje
usnesením (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení je z důvodu
procesní ekonomie součástí výroku rozsudku (viz též § 151 odst. 1 o. s. ř.),
nicméně podle konstantní judikatury je přípustnost dovolání proti výroku o
náhradě nákladů řízení posuzována podle § 238a o. s. ř.; podle odstavce prvního
tohoto ustanovení není dovolání proti takovému rozhodnutí přípustné ani v
případě, že odvolací soud výrok rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně náhrady
nákladů řízení změnil. Přípustnost dovolání v této části nelze opřít ani o jiné
ustanovení o. s. ř. Protože náhrada nákladů je souvisejícím nárokem rozhodnutí
o nároku ve věci samé, odvolací soud v novém rozhodnutí rozhodne nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu