23 Cdo 1057/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně B., a. s., zastoupené JUDr. M. J., advokátem proti žalované H.
p., s. r. o., zastoupené JUDr. J. B., advokátem o ochranu práv z ochranné
známky a před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn 33 Cm 59/2006, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 22. září 2008 č. j. 3 Cmo 100/2008-214, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 9.472,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. J. B.,
advokáta.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala ochrany práv z ochranné známky č.
226419 a před nekalou soutěží žalobou (ve znění změny, kterou soud připustil
usnesením č.j. 33 Cm 59/2006-105), v níž požadovala, aby žalované byla uložena
povinnost zdržet se výroby bílého pečiva - rohlíků s povrchovou úpravou
vyznačující se rýhováním povrchu rohlíků obrazcem sítě v podobě cihelné zdi
nebo plotové sítě, a to v kolmé nebo šikmé poloze k sobě přiléhajících čar,
nebo v podobě obrazové ochranné známky žalobkyně, zapsané Ú. p. v. (ÚPV), a
dále povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč.
Dle žalobního tvrzení tím, že žalovaná vyrábí bílé pečivo, mj. také rohlíky a
housky, které se snaží povrchově upravovat shodně nebo velmi podobně s
povrchovou úpravou používanou žalobkyní a chráněnou průmyslovými právy
žalobkyně, a to nejméně od počátku roku 2005, a tato povrchová úprava je
způsobilá vyvolat v hospodářském styku zejména u spotřebitelské veřejnosti
domněnku, že takto označované pečivo pochází od žalobkyně, dopustila se
žalovaná nekalosoutěžního jednání podle obchodního zákoníku (dále jen obch.
zák.), naplňuje skutkovou podstatu klamavého označení zboží podle § 46 odst. 1
obch. zák., vyvolání nebezpečí záměny podle § 47 písm. b) a c) obch. zák. a
porušuje práva žalobkyně k ochranné známce zapsané ÚPV pod č. 226419 pro pečivo
ve třídě výrobků a služeb 30 (povrchová úprava pečiva tzv. mřížkováním).
Krajský soud v Hradci Králové, rozsudkem ze dne 27. prosince 2007 č. j. 33Cm
59/2006-139 z a m í t l žalobu v celém rozsahu (výrok I., II.) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem
ze dne 22. září 2008 č. j. 3 Cmo 100/2008-214 rozsudek soudu prvního stupně ve
věci ve výrocích I. a II. p o t v r d i l, ve výroku III. (náhrada nákladů
řízení) z m ě n i l , a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení
samé
Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. občanského soudního řádu (dále jen
o. s. ř.) napadený rozsudek soudu prvního stupně v obou výrocích, jakož i
řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není
důvodné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně měl pro rozhodnutí
učiněna skutková zjištění v potřebném rozsahu, z nichž pak vyvodil odpovídající
skutkové závěry i právní závěry ohledně nedůvodnosti uplatněných nároků
tvrzených pro porušení práva žalobkyně jako vlastníka ochranné známky a jako
osoby dotčené nekalou soutěží žalované.
Odvolací soud zjistil, že předmětem odvolacího řízení je rozhodnutí soudu o
žalobkyní uplatněném nároku na zdržení se jednání žalované a nároku na
přiměřené zadostiučinění peněžitou formou. Uvedené nároky žalobkyně tvrdila
jako nároky podle § 53 obch. zák. z jednání nekalé soutěže žalované a podle
zákona o ochranných známkách z titulu porušení práva žalobkyně k ochranné
známce. Závadným jednáním žalované - zásahem do práv žalobkyně z ochranné
známky a projevem nekalé soutěže - má být dle žalobkyně rýhování ve formě
obrazců (pravidelné mřížkování) na povrchu rohlíků žalované, které koliduje s
označením, chráněným ve prospěch žalobkyně zapsanou ochrannou známkou a
rýhováním, jímž žalobkyně již dlouhodobě opatřuje v rámci výroby své bílé
pečivo, zejména rohlíky.
Odvolací soud své odůvodnění k tvrzenému porušení práv z ochranné známky podle
zákona o ochranných známkách uzavřel shodně se závěry soudu prvního stupně, že
zjištěné nepatrné rýhování na pečivu žalované není samo o sobě označením (jak s
ním uvažuje § 8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách), natož označením
opakujícím se pravidelně na výrobcích žalované a také označením, jež by bylo s
to vést u průměrného spotřebitele k nebezpečí záměny či k asociaci s označením
chráněným pro žalobkyni. Odvolací soud uzavřel, že v daném případě nejsou žádné
podmínky k závěru, že vytýkané jednání žalované je porušením práv žalobkyně
podle § 8 odst. 1 a 2 zákona o ochranných známkách.
Z hlediska posouzení jednání žalované z titulu ochrany proti jednání nekalé
soutěže má odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za to, že podmínky
generální klauzule (§ 44 odst. 1 obch. zák.) jsou zde splněny pouze v podmínce
soutěžního vztahu účastníků. Tvrzené nekalosoutěžní jednání žalované nelze
považovat za rozporné s dobrými mravy soutěže a ani, jak bylo v řízení
prokázáno, není toto jednání způsobilé přivodit jakoukoli újmu žalobkyni, jiným
soutěžitelům nebo spotřebitelům. Pokud tvrzené protiprávní jednání žalované
podle závěru soudu prvního stupně i odvolacího soudu, který se s tímto závěrem
ztotožnil, nesplňuje kumulativně tři základní podmínky generální klauzule
nekalé soutěže, nejde o nekalou soutěž a je tedy nadbytečné se zabývat
tvrzenými zvláštními skutkovými podstatami nekalé soutěže.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním, které
považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3
o. s. ř., neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam, protože v řízení byly projednávány otázky z hlediska
procesního a hmotně právního významné a byly soudem řešeny v rozporu s
příslušnými právními předpisy. Důvodnost svého dovolání opírá žalobkyně o
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam spatřuje dovolatelka v řešení právní otázky, jak vnímá
označení výrobku průměrný spotřebitel, dále v posouzení otázky, zda používané
označení výrobku je dostatečně způsobilé identifikovat výrobek a zda jej
spotřebitelé odliší od výrobků jiných soutěžitelů, kterou dovolatelka považuje
za nikoliv výlučně právní otázku, ale za otázku, k níž měl být nabízený důkaz
soudem proveden. Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že v odvolacím
řízení neodstranil ani jednu z procesních vad soudu prvního stupně, a to že
řízení soudu prvního stupně bylo postiženo vadou spočívající v použití § 118b
o. s. ř. o zákonné koncentraci řízení a že soud měl postupovat v souladu s §
118a o. s. ř. a poskytnout účastníkům řízení náležité poučení z hlediska
předvídatelnosti jeho rozhodnutí.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že řízení před odvolacím soudem je
postiženo vadou. Podle názoru dovolatelky soudu přísluší skutkové a právní
posouzení provedených důkazů, nikoliv interpretace důkazů, tedy vlastní tvorba
důkazu. S ohledem na skutkové tvrzení dovolatelky - žalobkyně, že své výrobky
označuje tzv. mřížkováním a že se toto označování vžilo u spotřebitelů jako
individualizující a identifikační prvek, měl soud podle názoru dovolatelky
provést nabízený důkaz výslechem označených osob. Odvolací soud tuto vadu dle
názoru dovolatelky neodstranil, naopak, aniž by sám provedl procesně stejné
důkazy, jak to učinil soud prvního stupně, převzal jeho „hodnocení“ kvality a
zřetelnosti otisku mřížkování na rohlících a učinil ze zjištění, které sám
neučinil, nesprávný právní závěr.
Podle názoru dovolatelky soud prvního stupně postupoval procesně nesprávně v
řízení před soudem, v němž žalobkyně uplatnila své nároky jak z ochrany
známkoprávní tak z ochrany před nekalou soutěží. Řízení tedy nepodléhalo
zákonné koncentraci řízení, ale soud prvního stupně použil ustanovení o zákonné
koncentraci řízení a mohl tak zkrátit práva účastníků (zde žalobkyně). Odvolací
soud však tuto vadu řízení před soudem prvního stupně neodstranil, naopak
výsledky takto vadného postupu převzal do svých skutkových zjištění.
Za nesprávný názor odvolacího soudu je třeba považovat tvrzení, že více či méně
zřetelné rýhování na povrchu rohlíků není označováním ochrannou známkou
zapsanou ve prospěch žalobkyně. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu z pohledu
nekalosoutěžní obrany označování povrchu rohlíků. Zda a jak spojuje spotřebitel
rýhování na povrchu rohlíků právě s výrobky žalobkyně měl a mohl soud ověřit
provedením navržených důkazů, především z výslechu navržených obchodníků.
Právní závěr odvolacího soudu, že rýhování povrchu rohlíků žalované není
prvkem, který by byl s to vést k újmě spotřebitelů nebo soutěžitelů, který
odvolací soud opírá o pouhá tvrzení účastníků (zde žalované) a o hodnocení
provedených důkazů soudem prvního stupně, aniž by sám odvolací soud provedl
stejné považuje dovolatelka za závěr, který je poznamenán procesní vadou a není
správný.
Dovolatelka se obrací na dovolací soud s požadavkem, aby napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná podala stručné vyjádření k dovolání, v němž sděluje, že rozhodnutí
soudu první instance i soudu odvolacího považuje za věcně správné a dovolání
podané žalobkyní za nedůvodné.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak
důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud
- s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak
není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,
že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka vytýkala
odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil věc, když tvrdil, že rýhování na
povrchu rohlíků není označováním ochrannou známkou zapsanou ve prospěch
žalobkyně a že toto rýhování povrchu rohlíků žalované není ani prvkem, který by
byl s to vést k újmě spotřebitelů nebo soutěžitelů, což ve svém důsledku
znamená, že jednání žalované nelze považovat ani za porušení práv z ochranných
známek žalobkyně ani za nekalosoutěžní (podle generální klauzule či podle
zvláštních skutkových podstat), a proto že nelze přiznat žalobkyni žádný z
uplatňovaných nároků (nárok zdržovací a na přiměřené zadostiučinění v peněžité
formě).
Dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, dovodil, že soud
prvního stupně ani odvolací soud nepochybily ve svých rozhodnutích, že v daném
případě nelze přiznat žalobkyni ani jeden z uplatněných nároků, tj. konkrétně
že nelze žalované uložit, aby se tvrzeného závadného jednání /výroby bílého
pečiva - rohlíků s povrchovou úpravou vyznačující se rýhováním povrchu rohlíků
obrazcem sítě v podobě cihelné zdi nebo plotové sítě, a to v kolmé nebo šikmé
poloze k sobě přiléhajících čar, nebo v podobě obrazové ochranné známky
žalobkyně, zapsané Ú. p. v. (ÚPV) / zdržela a aby uhradila žalobkyni částku
100.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění za tvrzenou újmu. Dovolací soud
shledává, že nejsou v daném případě žádné důvody k poskytnutí ochrany práv
žalobkyně k ochranné známce a proti tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání žalované.
Dovolací soud nemá výhrady ani k rozhodnutí odvolacího soudu, který
konstatoval, že zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně je správné a proto
podle ustanovení § 219 o.s.ř. toto jeho rozhodnutí, kromě souvisejícího výroku
o nákladech řízení, jako věcně správné potvrdil.
Dovolací soud, stejně jako soud odvolací i soud prvního stupně, dospěl k
závěru, že v předmětné záležitosti se nejedná o porušení práv k ochranné známce
žalobkyně zapsané ÚPV, když žalovaná při výrobě bílého pečiva používá ve svém
provozu pouze nosný prvek v kynárně a nikoliv uvedenou ochrannou známku
žalobkyně, přičemž síťování na pečivu nevzniká žádnou technologickou pomůckou
(strojem, přípravkem či přímo pracovníkem), ale je pouhým technologickým
důsledkem výroby, ke kterému dochází při kynutí bílého pečiva. Případný obtisk
síťoviny na bílém pečivu, který ani nemusí být natolik výrazný a zřetelný, že
by mohl být spotřebitelem vůbec spatřen, nemůže žalobkyně považovat za záměrné
označování svých výrobků ochrannou známkou a ani spotřebitelé tento prvek
nevnímají jako identický pro dané výrobky konkrétního výrobce.
Dovolací soud, stejně jako odvolací soud i soud prvního stupně, dospěl k
závěru, že jednání žalované nelze kvalifikovat jako nekalosoutěžní, neboť nejde
o jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže a které by bylo
způsobilé přivodit žalobkyni újmu. Dovolatelka ve svém dovolání zaměňuje otázky
skutkové a otázky právní, o nichž rozhoduje výhradně soud. Zejména při
posuzování jednání nekalé soutěže podle generální klauzule náleží výhradně
soudu rozhodnout, zda jde o jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže a zda je
toto jednání způsobilé přivodit újmu jinému soutěžiteli nebo spotřebiteli. Při
posuzování, zda by jednání žalované (výroba bílého pečiva s povrchovou úpravou
vyznačující se v žalobě popsaným rýhováním povrchu obrazcem sítě v podobě
obrazové ochranné známky žalobkyně) mohlo přivodit újmu jinému soutěžiteli -
zde žalobkyni – či spotřebitelům, vycházely soudy správně z hlediska průměrného
spotřebitele (spotřebitele nakupujícího bílé pečivo a orientujícího se dle
kvality a dalších vlastností zboží, jako např. čerstvost, křehkost, křupavost,
posyp, cena), aniž by musely provádět žalobkyní požadovaný výslech spotřebitelů
jako důkaz. Hledisko průměrného spotřebitele, který má dostatek informací a je
v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové
faktory (jak je vykládáno Evropským soudním dvorem), správně vzal v daném
případě v úvahu soud prvního stupně i soud odvolací.
Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže
změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní
kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn
zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších
stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k
nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným
z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může
být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v
případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování
i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání
(srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je
zvažována dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadně právní význam by mohla
založit pouze taková vada řízení; která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, jenž je bezprostředním důsledkem řešení otázky
procesněprávní povahy. O takový případ se v dané věci nejedná, napadá-li
dovolatelka pouze zjištěný skutkový stav věci a brojí proti konkrétnímu
procesnímu postupu soudu spočívající v tvrzeném nesplnění poučovací povinnosti
soudu.
Směřuje-li dovolatelka námitku k nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu
z důvodu nedostatečného poučení účastníka, tak v takovém případě by rovněž
řízení mohlo být postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak už ale bylo výše
uvedeno, z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem
řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v uvedené námitce
nejedná.
Dále je nutno konstatovat, že pokud dovolatelka předestřela za otázky zásadního
právního významu řešení otázek o skutkovém závěru soudu v dané věci a řešení
otázek souvisejících s procesním postupem soudu, nepředestřela tím žádnou
otázku, která by měla ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce
zásadní význam, tj. otázku, zda odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným
právem, či právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením o d m í t l (ustanovení § 243b
odst. 5, věta první, a § 218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o- s. ř.Podle výsledku dovolacího řízení má
žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 7.575,-Kč (§ 3 odst. 1,§ 8, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální
odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě
nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální náhrady
hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve
znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši
1.597,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z.č. 235/2004 Sb.), tedy celkem
ve výši 9.472,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu