23 Cdo 1071/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., právní věci žalobkyně LIONSTONE s.r.o., se sídlem Praha - Libeň, Podvinný mlýn 2358/50, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 24183822, zastoupené Mgr. Liborem Hronkem, advokátem se sídlem Praha 6, Slánská 1678/20, proti žalované KLECANY PROJECT s.r.o., se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1307/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 24821241, zastoupené Mgr. Václavem Slukou, advokátem se sídlem Praha 3, Koněvova 128/1715, o zaplacení 459 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 139/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 96 Co 254/2015-66, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 96 Co 254/2015-66, není přípustné podle § 237 o.
s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně posouzení prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o. s. ř. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soudu dovolacího, a to od rozhodnutí ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 51/2014, v němž byl posuzován vážný důvod, který žalované zabránil ve stanovené lhůtě (do 22.
9. 2011) se písemně vyjádřit k věci, či alespoň včas soudu sdělit, že u ní nastal vážný důvod, který jí zabránil i v tom, aby soudu alespoň sdělila, že u ní vážný důvod nastal, je třeba konstatovat, že uvedené rozhodnutí při řešení této otázky vycházelo z jiných skutkových okolností, než z jakých vyšel v nyní posuzované věci soud prvního stupně a odvolací soud. V rozhodnutí ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy žalovaná podala vyjádření se k věci místo do 22.
8. 2011 až dne 14. 10. 2011 z důvodu, že ji 17. 9. 2011 zemřel manžel a kdy byl brán na zřetel na věk žalované její poměry. V nyní posuzované věci však odvolací soud v shodě se soudem prvního stupně vyšly ze zjištění, že žalovaná doručila na výzvu soudu vyjádření se k žalobě dodatečně až dne 25. 6. 2015 místo do stanovené lhůty do 3. 6. 2015 proto, že její jediný jednatel byl v období od 2. 6. do 9. 6. ošetřen (nikoliv hospitalizován) ve zdravotnickém zařízení, kde byl v rámci infúzní terapie léčen s pohybovým aparátem.
Přitom výzva k vyjádření se byla žalované doručena do datové schránky již dne 4. 5. 2015. Byla-li výzva doručena fikcí, odvolací soud dovodil, že liknavý přístup žalované k jejím povinnostem (kontrolovat obsah datové schránky) nemůže jít k tíži druhé strany sporu. V posuzovaném případě se tedy zřetelně jednalo o jiné skutkové okolnosti, než v dovolatelkou poukazovaném rozhodnutí, kdy dovolatelkou tvrzené důvody, že její jednatel byl až den před uplynutím lhůty k vyjádření se k žalobě ošetřen, nikoliv hospitalizován, ve zdravotnickém zařízení, nebyly samy o sobě dostačujícím důvodem pro závěr osvědčující tvrzení žalované ve vztahu k nemožnosti podat včas vyjádření k žalobě nebo alespoň soudu sdělit důvody, pro něž tak učinit nemůže.
Staví-li tedy dovolatelka přípustnost dovolání na tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe s poukazem na rozhodnutí, které řeší odlišnou skutkovou situaci, nemůže být dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí tak nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Není-li dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud nemohl učinit jiný závěr, než dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout. O případných nákladech dovolacího řízení (vyjádření žalobkyně podané k dovolání žalované) rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.