23 Cdo 1082/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D a JUDr. Ing. Jana
Huška v právní věci žalobkyně ELSPOL spol. s r. o., se sídlem Řepiště, Mírová
563, PSČ 739 31, identifikační číslo osoby 42767857, zastoupené JUDr. Mario
Hanákem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Matiční 730/5, proti žalované
ServisTrans spol. s r. o. Paskov, se sídlem Řepiště, Mírová 456, PSČ 739 31,
identifikační číslo osoby 47670151, zastoupené JUDr. Otto Walachem, advokátem
se sídlem v Třinci, 1. máje 493, o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní
smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 177/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. února
2010, č.j. 51 Co 526/2009 – 121, ve znění opravného usnesení ze dne 9. března
2012, č.j. 51 Co 526/2009 – 166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2 760 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Otty Walacha, advokáta se sídlem v Třinci, 1. máje 493.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. února 2010, č.j. 51 Co 526/2009 –
121, ve znění opravného usnesení ze dne 9. března 2012, č.j. 51 Co 526/2009 –
166, výrokem I. změnil výrok II. rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze
dne 14. listopadu 2008, č. j. 17 C 177/2008-69, ohledně náhrady nákladů řízení,
výrokem II. potvrdil zamítavý výrok uvedeného rozsudku soudu prvního stupně,
kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo uzavřít s žalobkyní
kupní smlouvu o převodu vlastnictví specifikovaných nemovitostí a výrokem III.
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 5.9.2007 smlouvu o
budoucí kupní smlouvě, podle které se dohodli, že do 31.1.2008 uzavřou kupní
smlouvu, kterou žalovaná prodá žalobkyni konkrétně definované nemovitosti. V
uvedené smlouvě účastníci uvedli, že je uzavírána podle § 51 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku III. smlouvy o budoucí kupní
smlouvě měla žalobkyně složit celou sjednanou kupní cenu do 31.1.2008 na určený
účet notářky JUDr. J. Š. Žalobkyně do 31.1.2008 sjednanou kupní cenu podle
dohody ve smlouvě o smlouvě budoucí na účet notářky nesložila a k uzavření
kupní smlouvy v dohodnutém termínu nedošlo. Soudy shodně dovodily, že předmětnou smlouvu o budoucí kupní smlouvě je třeba
posuzovat podle obchodního zákoníku, neboť byla uzavřena účastníky, jako
podnikateli, při jejich podnikatelské činnosti a je smlouvou pojmenovanou,
platně uzavřenou podle § 289 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), bez ohledu na označení smlouvy jakožto smlouvy uzavřené podle § 51 obč. zák. a bez ohledu na to, že vlastní kupní smlouva, jejímž předmětem je převod
vlastnického práva k nemovitostem se řídí ustanoveními občanského zákoníku. Odvolací soud ze skutkového zjištění, že žalobkyně nesplnila závazek ze smlouvy
o smlouvě budoucí, a to složit celou sjednanou kupní cenu do 31.1.2008 do
notářské úschovy, dovodil, že závazek žalované k uzavření kupní smlouvy zanikl
podle § 292 odst. 3 obch. zák., jestliže výzva žalobkyně k uzavření smlouvy,
doručená žalované 30.1.2008, nebyla učiněna v souladu s obsahem smlouvy o
smlouvě budoucí ve smyslu § 290 odst. 1 obch. zák. Zdůraznil, že smlouva o
budoucí kupní smlouvě byla uzavřena na dobu určitou do 31.1.2008, jak
nepochybně vyplývá z jejího článku III., tudíž po marném uplynutí sjednané
doby, po níž byly strany vázány svými projevy vůle uzavřít kupní smlouvu, ve
smyslu § 289 odst. 1 obch. zák. zanikl závazek žalované , resp. obou stran,
kupní smlouvu uzavřít. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že není možno
považovat za důvodnou námitku žalované, že podle kupní smlouvy, kterou měly
účastnice podle smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít, bylo sjednáno, že kupní cenu
uhradí kupující (nyní žalobkyně) prodávající (žalované) do 7-mi dnů od podpisu
kupní smlouvy a že žalobkyně měla zajištěn úvěr na zaplacení kupní ceny, jehož
poskytnutí bylo bankou podmíněno předložením originálu kupní smlouvy. Žaloba,
pokud jde o žalobní petit, obsahující znění požadované smlouvy kupní, svým
obsahem minimálně u způsobu úhrady kupní ceny neodpovídá tomu, co účastnice,
jakožto smluvní strany, sjednaly ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě o způsobu a
o době úhrady kupní ceny, čímž se tak žalobkyně podle právního závěru obou
soudů žalobou domáhá uzavření kupní smlouvy s částečně jiným obsahem, než byl
dohodnut ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě, podle níž měla být kupní cena
zaplacena uložením do 31.1.2008 do notářské úschovy. Na základě všech uvedených důvodů odvolací soud považoval zamítavý výrok soudu
prvního stupně za věcně správný, a proto jej potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.). Dovolání odůvodnila tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a je přesvědčena, že
učinila výzvu k uzavření kupní smlouvy plně podle smluvního ujednání ve smlouvě
o smlouvě budoucí, přičemž nebylo její povinností prokazovat, že má finanční
prostředky na zaplacení kupní ceny. Poukazuje na ustanovení § 588 obč. zák.,
podle něhož vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a
kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit až na základě řádně
uzavřené kupní smlouvy. Zdůraznila, že ve smyslu uvedeného ustanovení byla
povinna uhradit kupní cenu do sjednaného termínu - do 31.1.2008, ale až po
uzavření kupní smlouvy.
Podle dovolatelky je sporné, zda má být smlouva o budoucí smlouvě kupní
posuzována podle občanského či obchodního zákoníku, jestliže se sice jedná o
vztah mezi podnikatelskými subjekty, nikoliv však o vztah trvalého
podnikatelského charakteru. Navíc poukazuje i na to, že ustanovení obchodního
zákoníku nestanoví, že by výzva k uzavření smlouvy musela obsahovat i návrh
smlouvy.
Pokud se odvolací soud zabýval souladem žalobního petitu s obsahem smlouvy o
budoucí kupní smlouvě, je evidentní a již z čistě technického hlediska nemožné,
aby žalobkyně v žalobě o nahrazení projevu vůle se domáhala povinnosti uzavřít
kupní smlouvu do 31.1.2008.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že
odvolací soud rozhodl správně. Je přesvědčena, že smlouva o budoucí kupní
smlouvě byla uzavřena na dobu určitou do 31.1.2008, a pokud k uzavření vlastní
kupní smlouvy do 31.1.2008 nedošlo z důvodů na straně žalobkyně, která
nesplnila ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí tím, že nesložila ve sjednané
lhůtě do 31.1.2008 kupní cenu do notářské úschovy, nemůže se žalobkyně domáhat
nahrazení projevu vůle soudní cestou.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), zjistil, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o. s. ř.), je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a odůvodnila
dovolání způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a není
přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť neexistují v dané
věci předpoklady pro jeho aplikaci.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.
3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,
dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že
přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se
zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky, že smlouvu o budoucí
kupní smlouvě bylo třeba posoudit podle občanského zákoníku a nikoliv podle
obchodního zákoníku, byť smlouva byla uzavřena mezi podnikateli, ale nejedná se
o vztah trvalého podnikatelského charakteru.
Nutno poukázat na § 261 odst. 1 obch. zák., podle něhož obchodní zákoník
upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je
zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské
činnosti.
Uvedené ustanovení nevyžaduje, aby se mezi podnikateli jednalo o vztah trvalého
podnikatelského charakteru, nýbrž stanovuje, že se jedná o závazkový vztah mezi
podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. V dané věci není pochyb
o tom, že účastníci právního vztahu jsou podnikatelé a je zřejmé, že se jedná o
nákup pozemků pro společnost s ručením omezeným, prodávané pozemky se měly stát
součástí obchodního majetku podnikatele a sloužit, byť i nepřímo, k podnikání.
Odvolací soud tedy správně aplikoval na posuzovanou smlouvu o smlouvě budoucí
obchodní zákoník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2
Cdon 603/1997, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. 27/2002, podle kterého smlouva o smlouvě budoucí kupní
smlouvě se v obchodních vztazích řídí ustanovením § 289 a násl. obch. zák., i
když se týká nemovitosti).
Podle § 289 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna
nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem
plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem. Smlouva vyžaduje písemnou formu.
Ustanovení § 290 odst. 1 obch. zák. zavázaná strana je povinna uzavřít smlouvu
bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla vyzvána oprávněnou stranou v
souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy.
Závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká, jestliže oprávněná strana nevyzve
zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě o uzavření
budoucí smlouvy (§ 292 odst. 3 obch. zák.)
Jestliže se smluvní strany ve smlouvě o smlouvě budoucí v čl. II. dohodly, že
uzavřou kupní smlouvu do 31.1.2008 a v čl. III. si sjednaly, že nejpozději do
31.1.2008 bude kupující (žalobkyní) uhrazena kupní cena v plné výši složením u
notářky JUDr. J. Š. na zvláštní účet sloužící k úschově, ale toto smluvní
ujednání o uhrazení kupní ceny nebylo žalobkyní splněno, soudy správně v
souladu s § 290 odst.1 obch. zák. nemohly vyhovět návrhu na nahrazení projevu
vůle uzavřít kupní smlouvu, jestliže výzva žalobkyně nebyla učiněna v souladu s
obsahem smlouvy o smlouvě budoucí. Bylo by to v rozporu s dohodou smluvních
stran sjednané v čl. III. smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 5.9.2007. Není
totiž možno vyhovět návrhu na uzavření kupní smlouvy, který je v rozporu se
zněním sjednané smlouvy o budoucí kupní smlouvě.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že odvolací soud rozhodl v souladu s § 261 odst. 1
a ustanoveními § 289 a násl. obch. zák., upravujícími institut a pravidla
smlouvy o uzavření budoucí smlouvy, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud
ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po
právní stránce zásadní význam má.
Dovolání žalobkyně není tedy podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné, a Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 2000 Kč § 7 písm. e), § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012
Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení
dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši
300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění, a po přičtení 20%
daně z přidané hodnoty ve výši 460 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č.
235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 2 760 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. dubna 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu