23 Cdo 1084/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jan Hušek, ve věci
žalobkyně Město Přelouč, se sídlem v Přelouči, Masarykovo náměstí 23, IČO
00274101, zastoupené JUDr. Světlanou Knotkovou, advokátkou, se sídlem v
Přelouči, B. Němcové 930, PSČ 535 01, proti žalované CZ STAVEBNÍ HOLDING, a.s.,
se sídlem v Praze - Čakovice, Kostelecká 879/59, PSČ 196 00, IČO 25917773,
zastoupené JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou, se sídlem v Pardubicích,
Sladkovského 767, Zelené Předměstí, PSČ 530 02, o odstranění vad díla a
zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 11 C 61/2009, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. listopadu
2012, č. j. 23 Co 372/2012-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2 178 Kč k rukám JUDr. Světlany Knotkové, advokátky, se sídlem v
Přelouči, B. Němcové 930, PSČ 535 01, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Pardubicích rozhodl, že žalovaná je povinna odstranit vady díla
– stavby dle Smlouvy o dílo ze dne 26. května 2000, původně označené jako
„Novostavba 30 b. j. v P. – zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice pro obec a k. ú.
P., na LV č. 11272, jako budova č. p. 1537 – 1540 na pozemku st. p. č. 2647,
tedy odstranit vlasové praskliny v omítce fasády budov č. p. 1537 – 1540, to
vše do šesti měsíců od právní moci tohoto výroku rozsudku (výrok pod bodem I),
co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok pod bodem II),
zastavil řízení ohledně nároku na odstranění vad, a to prasklin zdiva po celé
výšce objektu v blízkosti dilatační spáry mezi č. p. 1537 a č. p. 1538 v k. ú.
P. v uliční i dvorní části tohoto bytového domu a ohledně nároku na provedení
opravy a nátěru plynového potrubí, zazdění odkryté části potrubí a obnovení
fasády v místě opravy plynového potrubí v č. p. 1537 v k. ú. P. (výrok pod
bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastníky bylo nesporné, že na
základě uzavřené smlouvy o dílo žalovaná pro žalobce zhotovila dílo – stavbu,
které bylo předáno dne 30. dubna 2002. Ve smlouvě o dílo byla sjednána záruční
doba 73 měsíců od předání díla, tj. do 31. května 2008. Přejímací řízení
ohledně předmětu smlouvy o dílo bylo zahájeno dne 22. dubna 2002 a dokončeno
dne 30. dubna 2002. Dále bylo v řízení zjištěno, že žalobce dopisem ze dne 6. června 2003
reklamoval (kromě jiného) i vadu díla spočívající ve vlasových trhlinách
omítky, která byla žalovanou v témže roce odstraňována novou vrstvou fasádního
nátěru. Dle zápisu ze dne 13. listopadu 2003 byla popraskaná omítka
odstraňována přetřením s tím, že zůstává v pozorování. Dopisem ze dne 24. dubna
2007 žalobce opětovně reklamoval mj. vady spočívající v prasklinách ve fasádní
omítce objektu. V Zápise ze dne 24. července 2007 zástupce zhotovitele
reklamované vady uznal a zavázal se k jejich bezplatnému odstranění do 31. října 2008. Soud vzal ze znaleckého posudku Petra Brodského za prokázané, že ve fasádě
předmětné nemovitosti se do současné doby nacházejí vlasové trhliny, jež lze
považovat za vadu díla, která vznikla nejpozději provedením štukové vrstvy. Jedná se tedy o vadu, kterou mělo dílo již v době trvání. Odvolací soud proto
dospěl k závěru, že se nejedná se o vadu novou, nýbrž o projev vady původní,
která byla natřením východního křídla domu, kde se vada projevila nejdříve,
novou vrstvou fasádního nátěru pouze částečně potlačena, nikoli odstraněna. Při posuzování promlčení daného nároku dospěl odvolací soud k závěru, že nárok
na odstranění vad byl uplatněn včas, tj. v dopise ze dne 6. června 2003. Pokud
odstranění této vady žalobkyně nárokovala opětovně dopisem ze dne 24. dubna
2007, učinila tak (byť v záruční době) nikoli bez zbytečného odkladu ve smyslu
§ 562 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jako „obch. zák.“). Nejednalo se totiž
o vadu novou, ale o vadu, která na díle zůstala neodstraněnou přes reklamaci z
roku 2003 a přes pokus o opravu v roce 2003 nadále. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 23 Co 372/2012-177, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, IV a V (výrok pod bodem
I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud v dané věci provedl potřebné
dokazování, z provedených důkazů učinil odpovídající skutkové zjištění a věc
správně právně posoudil. Závěry soudu prvního stupně, že praskliny fasádní
omítky jsou vadou díla, za kterou odpovídá žalovaná jako zhotovitelka, stejně
jako o tom, že tuto vadu uplatnila žalobkyně již reklamací ze dne 6. června
2003, mají oporu v provedeném dokazování. Neobstojí tvrzení žalované, že
vlasové praskliny štukové omítky jsou její vlastností. Námitka promlčení také není důvodná. Námitku žalovaná uplatnila již v řízení
před okresním soudem, neboť byla součástí jejího podání ze dne 29. března 2012.
Nárok žalobkyně není promlčen ani podle obecných ustanovení § 387 a násl. obch. zák. Soud prvního stupně správně uzavřel, že vady byly v souzené věci vytknuty
včas, a to dopisem ze dne 6. června 2003, tj. 14 měsíců po předání díla. Poté,
co žalobce vytkl vady včas a zvolil způsob svého nároku (odstranění vad), se
případné promlčení nároku na odstranění vad neposuzuje podle ustanovení § 562
odst. 2 obch. zák., ale podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o
promlčení (§ 387 a § 397 obch. zák.). Promlčení doba nároku věřitele začala
běžet poté, co věřitel zjistil, že jeho nárok nebyl řádně uspokojen. Podle
závěrů posudku Petra Brodského se nově mohly praskliny po nátěru objevit v
řádech měsíců. K nátěru došlo v době zápisu ze dne 13. listopadu 2003. A lze
tak důvodně předpokládat, že praskliny se znovu projevily nejpozději do konce
roku 2004. V té době tak žalobce mohl vědět, že nárok na odstranění vad není
uspokojen a měl jej uplatnit u soudu žalobou. Žalobce podal žalobu dne 4. března 2009, kdy dovolací doba již uplynula. Žalobce se ale důvodně dovolal
úkonů žalované, učiněných ve smyslu § 407 obch. zák., z nichž lze dovozovat
uznání závazku a v důsledku kterého počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba. Žalovaná uznala svůj závazek nejen v Zápise ze dne 20. dubna 2007 (správně 24. července 2007), ale také v dalších svých podáních ze dne 7. srpna 2007 a 26. října 2007, kde opětovně ujišťovala žalobce, že je připravena vady odstranit,
jen oddalovala lhůtu ke splnění své povinnosti. Od uznání závazku v roce 2007
počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba. Žaloba byla podána 4. března 2009. Nárok žalobce na odstranění vad díla proto není promlčen a promlčecí námitka
žalované není důvodná. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včas podaným dovoláním. Jeho
přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena a
řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod namítá § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pochybení
odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v posouzení odpovědnosti žalované za vadu
trhlin omítky fasády, neboť má za to, že není možné s přesností blížící se
jistotě zjistit příčinnou souvislost mezi existencí vady a jednáním žalované,
za které by měla nést odpovědnost. Žalovaná namítá, že žalobce neoznámil opětovný výskyt vady spočívající v
trhlinách omítky včas, tj. bez zbytečného odkladu poté, co mohl vadu při
vynaložení odborné péče zjistit, a jeho nárok plynoucí z odpovědnosti žalované
za vady díla neměl být soudem přiznán. Dále žalovaná namítá, že Zápis ze dne 24. července 2007 neobsahuje vůli
žalované uznat závazek dle ustanovení § 407 obch. zák. s odpovídajícími
právními účinky. Tento zápis nemůže být platný ani z hlediska určitosti svého
obsahu, neboť ze Zápisu není zřejmé, v jakém rozsahu je závazek uznáván a
kterých prasklin omítky fasády se týká. Žalobce reklamoval s určitostí pouze
prasklinu zdiva po celé výšce objektu v blízkosti dilatační spáry mezi č. p. 1537 a č. p.
1538 v uliční a dvorní části. Zaměstnanec žalované na pozici
výrobního technika nebyl speciálně zmocněn k jednání za žalovanou a dle
žalované zmocnění k tak závažnému právnímu úkonu, jakým bezesporu uznání
závazku je, není dáno ani právním předpisem. Součástí obvyklé činnosti
zaměstnance vyřizujícího reklamace vad není právní úkon ve smyslu uznání
závazku. Odvolací soud založil svoje rozhodnutí na platnosti uznání závazku z titulu
právního úkonu zaměstnance žalované, pana V. P., dle § 15 obch. zák., a dále na
přípisech pana Ing. T. B. týkajících se změny termínu odstranění vad z hromadné
reklamace. Žalobce věděl, že jediným zástupem společnosti oprávněným k jednání
za společnost ve všech věcech týkajících se právních vztahů ze Smlouvy o dílo
ze dne 26. května 2000 a závazků s touto smlouvou souvisejících je pouze pan Z. Q. Toto však žalobce nerespektoval.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření považuje dovolání za nepřípustné, protože nemá ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Žalobce namítá, že byl v dobré
víře, že zaměstnanec žalované, který byl vyslán na jednání ohledně reklamované
vady, je oprávněn činit veškeré úkony týkající se odpovědnosti společnosti za
vady díla, a to včetně uznání závazku žalované k odstranění vady. S ohledem na
§ 15 obch. zák. je zcela jisté, že žalovaná uznala svůj závazek vadu odstranit. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal mu právo na
náhradu nákladů řízení. Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského
soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou
a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, tj. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolatelka namítá, že soudy nesprávné posoudily námitku promlčení, jelikož
dospěly k závěru, že žalovaná uznala vady v zápise ze dne 24. července 2007, a
proto začala běžet nová promlčecí doba. Tato námitka není případná. V dovolacím řízení je soud vázán skutkovými zjištěními, které byly učiněny v
předchozím řízení. Soudy zjistily, že praskliny v omítce jsou vadou způsobenou
chybným provedením díla. Tyto vady byly reklamovány dne 6. června 2003 a poté
opětovně 24. dubna 2007. Dále bylo zjištěno, že zhotovitel uznal vady díla v
Zápise ze dne 24. července 2007. Projev vůle obsažený v Zápise ze dne 24. července 2007 odvolací soud správně vyložil jako uznání závazku ve smyslu § 407
obch. zák. Dovolatelka dále namítá, že zaměstnanec, který Zápis ze dne 24. července 2007 podepsal, nebyl oprávněn činit právní úkon uznání závazku. Pokud
byl zaměstnanec žalované pověřen k řešení reklamací vad díla, pak ve smyslu §
15 odst. 1 obch. zák. byl i pověřen ke všem úkonům, k nimž při této činnosti
obvykle dochází.
Za takový úkon je nutné považovat i dohodu o způsobu řešení
reklamace včetně toho, že žalovaný prostřednictvím svého zaměstnance projevil
vůli uznat existující vady a přijmout závazek k jejich bezplatnému odstranění. Tímto uznáním existujících vad došlo k započetí běhu nové čtyřleté promlčecí
doby. Odvolací soud tedy správně posoudil průjev vůle žalované v Zápise ze dne 24. července 2007 jako uznání závazku ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák. Z toho
plynoucí závěr odvolacího soudu, že žalovaný nárok není promlčen, není v
rozporu s hmotným právem. Nelze proto učinit závěr, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud ani z
jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní
stránce zásadní význam má. Nemá-li rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní
stránce zásadní význam, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl. Podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by soud při rozhodování o
náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle
sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním
předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby
výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších
předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo
postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149
odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za
středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna
nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají z
částky 1 500 Kč podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4 vyhlášky č.
177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané
vyjádření k dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč
dle § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky, při připočtení 21 % daně z
přidané hodnoty (378 Kč), celkem tedy částku 2 178 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
navrhnout výkon rozhodnutí.