23 Cdo 111/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně ČSAD Hodonín a.s., se sídlem v Hodoníně, Brněnská ul. 48, PSČ 695 01,
IČO 60747536, proti žalované UniCredit Leasing CZ, a.s. (dříve CAC LEASING,
a.s.), se sídlem v Praze 5, Radlická 14/3201, PSČ 150 00, IČO 15886492,
zastoupené JUDr. Richardem Halškou, advokátem, se sídlem v Praze 7, Partyzánská
26, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8
Cm 202/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
2. září 2008, č. j. 2 Cmo 4/2008-66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení(výrok pod bodem II). Z rozhodčího spisu soud prvního stupně zjistil, že žalovaná (v
rozhodčím řízení navrhovatelka) se domáhala přiznání částky 168 790 Kč s
příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně (v rozhodčím řízení odpůrkyně) se
jako ručitelka zavázala, že uspokojí případnou pohledávku leasingového
pronajímatele (žalované) z titulu předčasného ukončení leasingové smlouvy č. 1501810944 uzavřené dne 11. 8. 2000 mezi žalovanou a leasingovým nájemcem M. K., který své závazky z leasingové smlouvy neplnil. Podle čl. 11 všeobecných
podmínek bylo mezi pronajímatelem a nájemcem dohodnuto, že veškeré spory
vzniklé v souvislosti s leasingovou smlouvou budou rozhodovány podle platného
práva ČR rozhodcem vybraným navrhovatelkou ze seznamu rozhodců vedeného při
Asociaci leasingových společností. Soud dále učinil zjištění, že žalobkyně dne
11. 8. 2000 podepsala prohlášení ručitele, kterým se zavázala ručit za závazek
nájemce M. K. z leasingové smlouvy č. 1501810944 ze dne 11. 8. 2000. Ze stanoviska žalobkyně (odpůrkyně v rozhodčím řízení) ze dne 29. 12. 2005 soud
prvního stupně zjistil, že žalobkyně v něm namítla způsob jmenování rozhodce s
tím, že pokud si navrhovatelka jednostranným právním úkonem jmenuje rozhodce,
je zpochybněna objektivita rozhodování. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 31 ve spojení s § 33 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon
o rozhodčím řízení“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť
žalobkyně námitku neexistence rozhodčí doložky, či neplatnosti takové smlouvy
neuplatnila včas. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně ve svém
stanovisku ze dne 29. 12. 2005 namítla způsob jmenování rozhodce, nikoli
neexistenci rozhodčí doložky či neplatnost takové smlouvy. Pro zrušení
rozhodčího nálezu je podle § 33 zákona o rozhodčím řízení třeba takovou námitku
uplatnit včas, tedy dříve, než rozhodce začne jednat ve věci samé, což
žalobkyně neučinila. Protože soud prvního stupně nezjistil, že jsou dány zákonem stanovené důvody
pro zrušení rozhodčího nálezu, zamítl žalobu v plném rozsahu. Nad rámec výše
uvedeného podotkl, že podle § 2 zákona o rozhodčím řízení byla dána pravomoc
rozhodce pro projednání navrhovatelem uplatněného návrhu, neboť podle tohoto
ustanovení, není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva
z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto
právních vztahů, jakož i na práva s těmito vztahy související. Proto soud
prvního stupně dovodil, že se rozhodčí doložka vztahuje i na právo z
ručitelského závazku, který souvisí s právním vztahem vyplývajícím z leasingové
smlouvy, kterou doplňují všeobecné podmínky. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 2008, č. j. 2
Cmo 4/2008-66, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil rozhodčí
nález ze dne 20. února 2006, č. j. 360/2005, vydaný rozhodcem JUDr. S. K.,
uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně
(výrok pod bodem I) a nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok pod
bodem II).
Při přezkoumání napadeného rozsudku vycházel odvolací soud ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a zopakoval důkazy čtením „Stanoviska k návrhu na
vydání rozhodčího nálezu ze dne 29. 12. 2005“, zápisu o ústním jednání rozhodce
JUDr. S. K. ve věci sp. zn. 360/2005 ze dne 14. 2. 2006 a rozhodčího nálezu ze
dne 20. 2. 2006, č. j. 360/2005. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaná se domáhala v
rozhodčím řízení po žalobkyni zaplacení částky 168 790 Kč s příslušenstvím z
titulu ručení. Odvolací soud ze stanoviska k návrhu na vydání rozhodčího nálezu
ze dne 29. 12. 2005 zjistil, že „žalobce trvá na tom, že rozhodčí řízení by
mělo být prováděno a rozhodce jmenován na základě dohody stran, ve smlouvě
uvedené na základě rozhodčí doložky s uvedením podmínek tohoto řízení. Podmínkou rozhodování sporu před rozhodčím soudem by rovněž mělo být rozhodčí
řízení před rozhodčím soudem nezávislým a nestranným soudcem. Pokud žalobce si
jednostranným právním úkonem jmenuje rozhodce, je zpochybněna objektivita
rozhodování“. Po zopakování dokazování dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
k závěru, že námitku, že rozhodčí doložka uvedená v článku XI Všeobecných
obchodních podmínek se nevztahuje na spor mezi žalobkyní a žalovanou, jelikož
se jedná o vztah věřitele a ručitele za závazek dlužníka, uplatnila žalobkyně
již v podání ze dne 29. 12. 2005, kde se dovolávala nutnosti existence dohody o
tom, že věc má být rozhodována v rozhodčím řízení. Skutečnost, že následně má
výhrady i proti způsobu jmenování rozhodce, na uvedeném závěru nic nemění. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně uplatnila důvod podle § 31
písm. b) zákona o rozhodčím řízení ještě před jednáním ve věci samé. Návrh na
zrušení rozhodčího nálezu proto nelze zamítnout pro opožděnost podle § 33
zákona o rozhodčím řízení. Odvolací soud se dále zabýval námitkou, zda se rozhodčí smlouva vztahuje i na
spor mezi účastníky řízení. V tomto ohledu se neztotožnil s názorem soudu
prvního stupně. O projednání věci v rozhodčím řízení se musí strany dohodnout
(§ 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení). Taková dohoda však nebyla mezi
žalobkyní jako ručitelem a žalovanou jako věřitelem uzavřena, byla obsažena v
článku XI Všeobecných obchodních podmínek mezi žalovanou jako pronajímatelem a
nájemcem z leasingové smlouvy. Ze skutečnosti, že žalobkyně ručitelským
prohlášením zajistila pohledávku žalované vůči nájemci z leasingové smlouvy,
nelze takovou dohodu dovodit a nejedná se ani o právo související ve smyslu § 2
odst. 4 zákona o rozhodčím řízení. Z těchto důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
rozhodčí nález zrušil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost
zakládá na § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen jako „o. s. ř.“), jelikož napadeným rozsudkem bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně. Žalovaná je názoru, že skutkový stav věci i samotný obsah závazku ručitele
zcela nesporně prokazuje, že na základě sjednané rozhodčí doložky dlužníkem lze
rozhodnout také o povinnosti ručitele uhradit dluh z této smlouvy za dlužníka,
jelikož jde o práva s těmito právy bezprostředně související. Odvolací soud
však dospěl k opačnému právnímu závěru, čímž popřel platnost, závaznost i smysl
speciálního ustanovení § 2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení, když dovodil, že
rozhodčí doložku uzavřenou dlužníkem v leasingové smlouvě nelze aplikovat na
rozhodnutí sporu vedeného vůči ručiteli, který výslovně ručí za závazky z této
leasingové smlouvy, pokud tak dlužník neučiní a bude-li ručitel k plnění vyzván. Žalovaná má za to, že předmětné právní závěry odvolacího soudu kolidují i se
smyslem ustanovení § 15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, když v případě
podání námitky nedostatku pravomoci rozhodce je jeho výlučnou pravomocí o ní
rozhodnout. Dovolatelka v souvislosti s tím namítá, že v rozhodčím řízení
nebyla výslovná námitka řádně ani včas uplatněna. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a svým rozhodnutím potvrdil rozsudek Městského soudu jako
věcně správný a současně uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady
řízení před soudem prvního stupně, před soudem odvolacím a dovolacím. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné,
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. 3 o. .s .ř . z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je i z hlediska jejich
obsahového vymezení vázán. Zásadní otázkou, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, je, zda měl
rozhodce, JUDr. S. K., pravomoc o žalobě rozhodovat a současně zda byla námitka
absence jeho pravomoci v řízení rozhodovat vznesena včas. Pokud by tento
rozhodce nebyl oprávněn ve věci rozhodovat, je možné rozhodčí nález zrušit
podle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, jelikož se ve věci zúčastnil
rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k
rozhodování, avšak pouze za předpokladu, že námitka neexistence rozhodčí
doložky byla v rozhodčím řízení stranou, která se domáhá zrušení rozhodčího
nálezu, vznesena nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé
(§ 15 odst.
2 a § 33 zákona o rozhodčím řízení). Nejprve je proto nutné zabývat se námitkou dovolatelky, že žalobkyně
neuplatnila včas námitku neexistence rozhodčí doložky. Odvolací soud v této
souvislosti ze stanoviska k návrhu na vydání rozhodčího nálezu ze dne 29. 12. 2005 dovodil, že pokud žalobkyně trvala na tom, že rozhodčí řízení by mělo být
prováděno a rozhodce měl být jmenován na základě dohody stran uvedené ve
smlouvě (tzv. rozhodčí doložky) s uvedením podmínek tohoto řízení, uplatnila
tím námitku neexistence rozhodčí smlouvy. S tímto závěrem odvolacího soudu se
Nejvyšší soud ztotožňuje. Tento závěr je podpořen i tím, že při ústním jednání
před rozhodcem dne 14. 2. 2006 žalobkyně nesouhlasila, že potvrdila Všeobecné
obchodní podmínky leasingu, jakožto součást leasingové smlouvy, jež měly
obsahovat rozhodčí doložku. Konečně sám rozhodce v rozhodčím nálezu uvedl, že
žalobkyně má pochybnosti o existenci rozhodčí doložky. Námitka nedostatku
pravomoci JUDr. S. K. podle § 15 odst. 2 a § 33 zákona o rozhodčím řízení byla
tedy vznesena žalobkyní včas. Dále je nutné zabývat se otázkou pravomoci rozhodce k řešení sporu mezi
žalobkyní a žalovanou. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení
se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů
vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž
projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden
nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Základní podmínkou pro
rozhodování v rozhodčím řízení je tedy projev vůle subjektů určitého právního
vztahu k přenesení pravomoci k rozhodování sporu vzniklého z takového právního
vztahu na rozhodce. Odstavec 4 téhož paragrafu upravuje dispozitivním způsobem
okruh vztahů, na něž se taková rozhodčí doložka vztahuje, tak, že není-li v
rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se rozhodčí doložka jak na práva z
právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku platnosti těchto právních
vztahů, jakož i na práva s těmito právy související. Z žádného ustanovení zákona o rozhodčím řízení nevyplývá, že by se rozhodčí
doložka vztahovala i na subjekty mimo právní vztah, v němž je rozhodčí doložkou
založena pravomoc rozhodce či stálého rozhodčího soudu k rozhodování ve věci. Hovoří-li ustanovení § 2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení o „právech s těmito
právy souvisejícími“, má na mysli práva, která vznikla mezi subjekty rozhodčí
doložky v souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka
sjednána, např. náhrada škody plynoucí z porušení smlouvy, bezdůvodné obohacení
apod. Rozhodčí doložka ovšem nedopadá na takové právní vztahy, jejichž
subjektem jsou třetí osoby, které s vedením rozhodčího řízení nevyslovily
souhlas (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 2351/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2010).
Spor mezi ručitelem a věřitelem by bylo možné rozhodovat v rozhodčím řízení
pouze v případě, že by ručitel a věřitel projevili vlastní vůli přenést
pravomoc o rozhodování sporu mezi nimi do rozhodčího řízení, ať už v rozhodčí
doložce v ručitelském prohlášení nebo jiným způsobem. Rozhodčí doložku
obsaženou ve všeobecných obchodních podmínkách, které jsou součástí smlouvy
mezi žalovanou a leasingovým nájemcem, proto nelze vztahovat na právní vztah
mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení. Konečně nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že právní závěry odvolacího
soudu kolidují se smyslem ustanovení § 15 odst. 2 (dle obsahu námitky § 15
odst. 1) zákona o rozhodčím řízení. Toto ustanovení zákona o rozhodčím řízení
upravuje pravomoc rozhodců rozhodovat o své pravomoci k řešení konkrétního
sporu v rozhodčím řízení. To ovšem nezbavuje obecný soud možnosti přezkoumat
naplnění zákonných podmínek pro rozhodování sporu před rozhodci v rámci řízení
o zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení. Smyslem ustanovení § 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení je umožnit rozhodci
ve věci rozhodnout i v případě, že se v řízení vyskytnou pochybnosti o jeho
pravomoci, přičemž straně, která uplatnila námitky proti pravomoci rozhodce, je
zachována možnost žádat obecný soud o zrušení rozhodčího nálezu. Jelikož byly naplněny podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu soudem,
nelze než uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle
ustanovení § 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné
zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, § 150 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné
žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.