23 Cdo 1129/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce D&I CONSULTING LIMITED, se sídlem v Londýně N2 OTJ,
Juliana Close 29, Spojené království Velké Británie a Severního Irska,
zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, se sídlem v Brně, Kotlářská
51a, proti žalovanému J. D., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem,
se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 502, o zaplacení částky 57 532 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci
Králové, pod sp. zn. 17 C 252/2006, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října
2007, č. j. 21 Co 294/2007-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 10.608,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
Mgr. Tomáše Rašovského, advokáta se sídlem v Brně, Kotlářská č. 51a, PSČ 602 00.
z prodlení denně z částky 2 322 Kč od 22. září 2002 do zaplacení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdchůdkyně žalobce –
společnost Leasing České spořitelny, a.s., uzavřela dne 14. 3. 2002 se
žalovaným leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl univerzální čistící
přístroj RAINBOW. Ve smlouvě byla sjednána celková leasingová cena na 95 504 Kč
s tím, že žalovaný bude splácet po dobu 36 měsíců splátky ve výši 2 436 Kč
měsíčně od 1. 4. 2002. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné smluvní
podmínky, podle kterých mohl pronajímatel smlouvu vypovědět v případě prodlení
nájemce s placením splátky delším než 15 dnů, nájemce byl povinen do 10 dnů od
doručení výpovědi zaplatit veškeré dlužné leasingové splátky a vrátit do tří
dnů předmět leasingu. V těchto obchodních podmínkách byl dále sjednán úrok z
prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, smluvní pokuta ve výši 2 000 Kč
za porušení jakéhokoliv ustanovení leasingové smlouvy se splatností do deseti
dnů od doručení oznámení o uplatnění smluvní pokuty žalovanému. Ve všeobecných
smluvních podmínkách bylo dále sjednáno, že vztahy účastníků leasingové smlouvy
se budou řídit obchodním zákoníkem (dále jen „obch. zák.“). Vzhledem k tomu, že
žalovaný nezaplatil čtyři sjednané splátky, odstoupil pronajímatel od předmětné
leasingové smlouvy k datu 21. 9. 2002 a požadoval vrácení předmětu leasingu do
24. září 2002. Poté vyúčtoval žalovanému dlužnou částku ve výši 57 532 Kč,
sestávající z dlužných leasingových splátek ve výši 12 185 Kč, zálohy na
leasingové splátky ve výši 9 863 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč a smluvní
pokuty ve výši účetní zůstatkové hodnoty předmětu leasingu ve výši 53 210 Kč. Pohledávka ve výši 57 532 Kč byla poté postoupena na další subjekt a poté na
žalobce. Soud prvního stupně předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu spotřebitelskou ve
smyslu § 52 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) , neboť dovodil, že
žalovaný předmětnou leasingovou smlouvu uzavíral nikoliv jako podnikatel, nýbrž
jako fyzická osoba. Dohodu smluvních stran o volbě obchodního zákoníku posoudil
jako neplatnou, protože podle jeho názoru přinášela žalovanému znevýhodnění v
postavení spotřebitele. Námitku promlčení vznesenou žalovaným posoudil soud
prvního stupně podle § 100 odst. 1 a § 101 obč. zák. a shledal ji důvodnou. Jednotlivé pohledávky žalobce se staly splatnými v průběhu roku 2002, přičemž
žalobkyně podala žalobu dne 1. 8. 2006, tj. po uplynutí tříleté promlčecí doby. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. října
2007, č. j. 21 Co 294/2007-82, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 57 532 Kč s 0,1% úrokem z prodlení
denně z částky 2 322 Kč od 22. 9. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná,
dospěl ale k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, když na posuzovaný případ byl aplikován nesprávný
právní předpis – občanský zákoník, ačkoliv na věc dopadá režim obchodního
zákoníku. Odvolací soud dovodil, že smluvní strany si ve smyslu § 262 odst. 1
obch. zák. dohodly, že jejich právní vztahy založené leasingovou smlouvou, se
budou řídit obchodním zákoníkem. Ustanovení věty druhé § 262 odst. 1 obch. zák. stanovující, že taková dohoda je neplatná, směřuje-li ke zhoršení právního
postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, se nepoužije, jelikož
žalovaný byl v době uzavření leasingové smlouvy podnikatelem. Podle odvolacího
soudu je přitom nerozhodné, zda se předmětná smlouva týkala podnikatelské
činnosti žalovaného či nikoliv. Na daný případ nedopadá ani § 262 odst. 4 obch. zák., neboť toto ustanovení je opět určeno pouze k ochraně té smluvní strany,
která není podnikatelem. Z toho důvodu aplikoval odvolací soud na danou věc
obchodní zákoník. Odvolací soud dále podotknul, že i kdyby nebyla provedena
volba obchodního zákoníku podle § 262 odst. 1 obch. zák., byla by leasingová
smlouva podřízena obchodnímu zákoníku podle § 261 odst. 1 obch. zák., protože
žalovaný uvedl ve smlouvě své identifikační číslo a daňové identifikační číslo,
čímž dal najevo, že se smlouva týkala jeho podnikatelské činnosti. Žalovaný porušil leasingovou smlouvu tím, že neplatil řádně a včas leasingové
splátky, a proto leasingovému pronajímateli vzniklo právo na zaplacení smluvní
pokuty (§ 544 odst. 1 obč. zák., § 1 odst. 2 obch. zák.). Výpověď leasingové
smlouvy učinil pronajímatel v souladu s ujednáním obsaženým v bodu 5 písm. c)
všeobecných smluvních podmínek, které není podle názoru odvolacího soudu v
rozporu se zákonem. Výpověď leasingové smlouvy byla žalovanému doručena dne 23. 9. 2002, jeho povinností pak bylo vrátit předmět leasingu do tří dnů od
doručení této výpovědi. Žalovaný však tuto svoji povinnost nesplnil,
leasingovému pronajímateli tak podle článku 5 bodu c) všeobecných smluvních
podmínek vznikl nárok na smluvní pokutu za porušení smlouvy ve výši účetní
zůstatkové hodnoty předmětu leasingu ke dni výpovědi, což činilo částku 53 210
Kč. Odvolací soud přitom nezjistil žádné důvody pro moderaci obou smluvních
pokut ve smyslu § 301 obch. zák. Podle závěru odvolacího soudu není žádný z
uplatněných nároků promlčen. Promlčecí doba činí podle § 397 obch. zák. čtyři
roky a žalobce nemohl své právo uplatnit u soudu dříve než 2. 8. 2002. Žaloba
doručená soudu faxem dne 1. 8. 2006 doplněná originálem žaloby následujícího
dne byla tedy podaná včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), podle něhož lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že odvolací soud
nesprávně posoudil dohodu žalovaného s leasingovým pronajímatelem o volbě
režimu obchodního zákoníku pro vztahy účastníků leasingové smlouvy. Za
rozhodující okolnost považuje dovolatel to, že smlouvu neuzavíral v souvislosti
se svou podnikatelskou činností, nevystupoval tedy jako fyzická osoba v pozici
podnikatele, ale jako fyzická osoba – spotřebitel. Na tom nemůže nic změnit ani
ta okolnost, že do smlouvy uvedl své identifikační číslo a své daňové
identifikační číslo. Dovolatel poukázal na to, že hlavním předmětem jeho
podnikání byla silniční motorová doprava nákladní vnitrostátní a že předmětnou
leasingovou smlouvu uzavíral ve své domácnosti za přítomnosti své manželky,
takže i z této okolnosti podle jeho názoru vyplývá, že smlouva byla uzavřena za
účelem užití v domácnosti, nikoliv k podnikání. Proto na něj dopadá ochrana
spotřebitele promítnutá do ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. a směrnice Rady
EU č. 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 pro případ uzavření smlouvy mimo
obchodní prostory. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že volba
obchodního zákoníku účastníky leasingové smlouvy je platná, poukázal dovolatel
na § 262 odst. 4 obch. zák., podle něhož platí, že ve vztazích podřízených
obchodnímu zákoníku dohodou se použijí ustanovení občanského zákoníku, příp. zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách a jiná ustanovení
směřující k ochraně spotřebitele vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany,
která není podnikatelem. V případě pochybností, zda-li dané ustanovení je ve
prospěch či ne, se vždy užije ustanovení k tíži dodavatele. Chování
leasingového pronajímatele, způsob prodeje i obsah všeobecných obchodních
podmínek jsou podle názoru dovolatele v rozporu se zásadou poctivého obchodního
styku i dobrými mravy, neboť dodavatel „odlišně informoval žalovaného, kam může
předmět leasingového nájmu vrátit, způsob prodeje, obsah obchodních podmínek
apod.“ Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání zpochybnil důvody uplatněné dovolatelem, neboť
podle jeho názoru je pro posouzení ochrany žalovaného podle § 262 odst. 4 obch. zák. rozhodující ta skutečnost, že žalovaný v době, kdy uzavřel dohodu o volbě
obchodního zákoníku pro jeho vztah s leasingovým pronajímatelem, byl
podnikatelem a zcela nerozhodná je ta skutečnost, zda byla předmětná smlouva
uzavřena v souvislosti s jeho podnikatelskou činností či nikoliv. Volba režimu
obchodního zákoníku pro úpravu vztahu dovolatele a jeho leasingového
pronajímatele byla proto platná.
Navíc pokud žalovaný ve smlouvě uvedl údaje
identifikující jej jako podnikatele (identifikační číslo a daňové identifikační
číslo) a poté souhlasil s použitím obchodního zákoníku pro právní vztahy
založené touto smlouvou, lze se domnívat, že jakožto profesionál musel být
seznámen s důsledky tohoto jednání a s nimi i souhlasil. Dovolatelem uváděný
článek 2 směrnice Rady EU č. 85/577/EHS stanoví podle žalobce a contrario totéž
co § 261 odst. 1 obch. zák. Žalobce proto navrhl zamítnutí dovolání
žalovaného.Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem
2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v
článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a z obsahu dovolání vyplývá, že se opírá o způsobilý
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího
soudu přezkoumal podle § 242 odst. 3 o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady
řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání
výslovně nenamítá. Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle
jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice
aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval
(vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v
důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní
normy). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně ze skutkových zjištění
dovodil, že mezi účastníky byla podle obchodního zákoníku uzavřena
nepojmenovaná leasingová smlouva, když na rozdíl od soudu prvního stupně
uzavřel, že žalobce v posuzovaném případě nevystupoval jako fyzická osoba –
spotřebitel a nelze tak na danou věc aplikovat ust. § 262 odst. 4 obch. zák.,
neboť toto ustanovení je určeno pouze k ochraně té smluvní strany, která není
podnikatelem. Odvolací soud mimo jiné dovodil, že i kdyby nebyla výslovně ve
smlouvě provedena volba obchodního zákoníku, byla by leasingová smlouva
podřízena obchodnímu zákoníku podle § 261 odst. 1 obch. zák. (tzv.
relativní
obchod), protože žalovaný uvedl ve smlouvě své identifikační číslo osoby a
daňové identifikační číslo, čímž dal najevo, že se smlouva týkala jeho
podnikatelské činnosti. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi
podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Ustanovení § 13a odst. 1 obch. zák. stanoví, že každý podnikatel je povinen
mimo jiné uvádět na všech smlouvách identifikační číslo. Pro posouzení, zda daný závazkový vztah je obchodní závazkový vztah, tzv. relativní obchod ve smyslu ust. § 261 odst. 1 obch. zák, je rozhodující, že
vznikl mezi podnikateli, vztah se týká podnikatelské činnosti stran a tato
skutečnost je zřejmá navenek s přihlédnutím ke všem okolnostem v době vzniku
posouzeného vztahu. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 27. září 2006, sp. zn. 32 Odo 843/2005 argumentoval nedůvodnost námitky, že leasingová smlouva se
netýkala podnikatelské činnosti dovolatele právě poukazem na uvedení
identifikačníhio čísla ve smlouvě, když dovodil, že v dané věci žalovaný
neuzavřel smlouvu o pronájmu nového vozidla s žalobkyní jako soukromá osoba,
ale jako podnikatel, neboť uvedl svoje identifikační číslo, které je shodné na
jeho živnostenském listu, je tedy zřejmé, že smlouvu uzavřel jako podnikatel ve
smyslu § 2 a § 261 odst. 1 obchodního zákoníku. V posuzované věci bylo předmětem leasingové smlouvy univerzální čistící
přístroj RAINBOW, který může sloužit jak pro osobní potřebu podnikatele, tak
pro jeho podnikatelskou činnost. Účastníci pak výslovně podřadili tuto
písemnou smlouvu pod režim obchodního zákoníku. Žalovaný, jako podnikatel –
profesionál, ve smlouvě uvedl své identifikační číslo osoby a daňové
identifikační číslo, které používá při podnikání, dal tak zřetelně najevo, že
leasingová smlouva se týká jeho podnikatelské činnosti. Za situace, kdy právní
předchůdkyně žalobce, která s žalovaným uzavřela smlouvu, byla podnikatelka –
obchodní společnost Leasing České spořitelny, a. s. , ve smyslu ust. § 2 odst. 2 písm. a) obch. zák., došlo ke splnění všech podmínek ustanovení § 261 odst. 1
obch. zák, podle nichž je třeba přihlížet ke všem okolnostem při vzniku
závazkového vztahu. V posuzované věci je z těchto okolností, tak jak byly
popsány shora, zřejmé, že vztah mezi účastníky - podnikateli se týká jejich
podnikatelské činnosti; jde tudíž o obchodní závazkový vztah, na který nelze
aplikovat ust. § 262 odst. 1 či 4 obch. zák. poskytující ochranu subjektům
obchodněprávních vztahů, kteří v nich nevystupují v postavení podnikatele. Za
skutečnosti, které by výše uvedené podmínky vyvracely, nelze, jak správně
dovodil odvolací soud, považovat tvrzení žalovaného, že smlouva byla uzavřena v
jeho bytě za přítomnosti jeho manželky, která chtěla užívat přístroj pro své
potřeby, a k uvedení IČ a DIČ jeho osoby jej vyzval leasingový pronajímatel. Žalovaný je podnikatel, který vystupuje v právních vztazích jako zkušená osoba
– profesionál, a, jak bylo výše uvedeno, obchodní zákoník na něho klade zvýšené
nároky i z hlediska kontraktačního procesu.
Uvedl-li podnikatel, jakožto
účastník smlouvy, údaje identifikující jej jako podnikatele a souhlasil-li s
výslovným ujednáním ve smlouvě, že vztahy účastníků smlouvy se budou řídit
obchodním zákoníkem, lze se domnívat, že žalovaný, jako osoba zkušená –
profesionál, musel být seznámen s důsledky svého jednání a výslovně s nimi
souhlasil. Námitky dovolatele k nesprávné aplikaci obchodního zákoníku (§ 262 odst. 4
obch. zák.) odvolacím soudem nebyly dovolacím soudem shledány oprávněnými a
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn
důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.),
dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z
odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 8.540 Kč (§ 3 odst. 1, §
10 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhláášky č. 848/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě
nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění) a z paušální částky
náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč ( § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši
1.768,- Kč ( srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č.235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty), tedy celkem 10.608,- Kč. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
navrhnout výkon rozhodnutí.