23 Cdo 1135/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
v právní věci žalobkyně UNIPRO spol. s r. o., se sídlem Šumperk, Uničovská čp.
986/3, PSČ 787 01, identifikační číslo osoby 41030907, zastoupené Mgr. Michalem
Klusákem, advokátem se sídlem Šumperk, Kozinova 1, proti žalovanému L. H.,
zastoupenému Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem Nový Malín 426, PSČ 788
03, o zaplacení 2 510 813 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 19 Cm 85/2010, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 7 Cmo
129/2011-91, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 7 Cmo
129/2011-91, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne
27. ledna 2011, č. j. 19 Cm 85/2010-70, v jeho výroku I. a III. se zrušují, a
věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, k
dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 7 Cmo
129/2011-91, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v
Olomouci, ze dne 27. ledna 2011, č. j. 19 Cm 85/2010-70, v jeho výroku I., jímž
bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni pohledávku ve výši 2 449 576,80 Kč s
úrokem z prodlení v tomto výroku specifikovaném a ve výroku III., kterým bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Rozhodnutím odvolacího soudu zůstal nedotčen zamítavý výrok
II. rozsudku soudu prvního stupně, neboť nebyl napaden odvoláním. Oba soudy při posuzování uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty za
období od 1. 1. 2007 do 17. 8. 2009 vyšly ze zjištění, že žalobkyně, jako
zhotovitelka, a žalovaný, jako objednatel, si ve smlouvě o dílo ze dne 6. 10. 2005 v čl. X. bodu 1. pro případ prodlení zhotovitelky s předáním díla
sjednali, že zhotovitelka zaplatí objednateli smluvní pokutu ve výši 500 Kč za
každý den prodlení a v bodu 2. si pro případ prodlení objednatele s úhradou
ceny předmětu plnění sjednali, že objednatel zaplatí zhotovitelce smluvní
pokutu ve výši 0,5% z ceny díla za každý den prodlení. Cena díla byla sjednána
ve výši 678 196 Kč bez DPH. Žalobkyně požadovala za uvedené období smluvní
pokutu za prodlení se zaplacením částky 510 328,50 Kč, vyúčtované fakturou č. 26030110. Žalovaný dne 29. 1. 2009 zaplatil žalobkyni částku 250 000 Kč a cena
díla byla doplacena dne 17. 8 2009. Soud prvního stupně, s jehož závěrem se
odvolací soud ztotožnil, přiznal žalobkyni smluvní pokutu za dobu od 1. 1.2007
do 17. 8 2009, představující 960 dnů prodlení a smluvní pokutu stanovil na
částku 2 449 576,80 Kč. Ohledně další žalované částky ve výši 61 236,20 Kč soud
prvního stupně žalobu zamítl; tento zamítavý výrok rozsudku nebyl dotčen
odvoláním. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že není odůvodněná námitka žalovaného, jíž
vytýkal soudu prvního stupně nevyužití moderačního práva podle § 301 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního
stupně, že v posuzovaném případě není sjednaná smluvní pokuta nepřiměřená. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil tím, že jednou ze základních zásad poctivého
obchodního styku je řádné a včasné plnění závazků, a jestliže dlužník své
závazky neplní, což podle odvolacího soudu je nejhrubším porušením smlouvy o
dílo, nelze považovat za porušení zásady poctivého obchodního styku, když se
žalobkyně domáhá svého práva na zaplacení smluvní pokuty za pozdní úhradu
sjednané ceny za dílo, které řádně provedla. Odvolací soud dále uvedl, že i
když sankce za porušení povinností ze smlouvy nebyla dohodnuta pro obě strany
rovnocenně, nelze z této skutečnosti dovodit rozpor se zásadou poctivého
obchodního styku. Přihlédl i k tomu, stejně jako soud prvního stupně, že
výlučně na žalobkyni od počátku provádění díla leželo riziko s prováděním díla,
jestliže se zavázala zhotovit dílo v hodnotě přesahující půl milionu korun na
vlastní náklady a nebezpečí. Přihlédl i k tomu, že mezi účastníky se jednalo o
první obchodní vztah, žalobkyně tedy neměla povědomost o platební morálce
žalovaného, a proto oba soudy přisvědčily žalobkyni, že bylo namístě zajistit
si návratnost provedených investic a včasného zaplacení díla uvedenou smluvní
pokutou. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, považoval proto
uvedenou smluvní pokutu za adekvátní, tedy nikoliv za nepřiměřenou k povaze
zajištěného závazku.
Konstatoval zároveň, že sjednaná smluvní pokuta byla
výrazem smluvní volnosti účastníků závazkového vztahu, stejně jako fakt, že
sazba smluvní pokuty se odvíjela od ceny díla, nikoliv od výše aktuálního
dluhu. Zdůraznil rovněž, že s ohledem na ustálenou judikaturu nelze na
nepřiměřenost smluvní pokuty usuzovat z její celkové výše závislé na délce
prodlení. Odvolací soud uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o nesplnění
předpokladů pro použití moderačního práva ke snížení smluvní pokuty je správný,
proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu dotčeném odvoláním, jako
věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a dovolává se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uplatnil i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Soudy podle názoru dovolatele neposuzovaly nepřiměřenost sazby smluvní pokuty
podle okolností případu, a to jednak z hlediska účelu smluvní pokuty,
nepřihlédly ani k okolnostem, za nichž byla sjednána, k výši zajištěné částky a
ke vzájemnému poměru výše hlavního závazku a smluvní pokuty. Podle dovolatele
soudy nerespektovaly při svém rozhodování nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. ÚS 523/07, v němž sice byla řešena otázka nepřiměřenosti výše
smluvního úroku z prodlení, ale dovolatel má za to, že nepřiměřeně vysoká
smluvní pokuta má z praktického hlediska shodný následek jako nepřiměřená sazba
úroků z prodlení, proto se domnívá, že závěry Ústavního soudu měly být použity
při posuzování uvedené věci, byť se daní věc týká smluvní pokuty. Dovolatel
zdůrazňuje, že v uvedené věci smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně ve skutečnosti
představuje 182,5 % ročně z ceny díla, přičemž v uvedeném nálezu Ústavní soud
též posuzoval sazbu 0,5% denně, tedy 182 % ročně, byť u úroků z prodlení. Poukazuje na závěr nálezu Ústavního soudu, podle něhož sazba úroku odpovídající
úroku 182 % ročně, má spíše než charakter motivační charakter šikanózní a je
očividně za hranicí, kterou lze považovat za adekvátní podstatě a smyslu daného
institutu úroku z prodlení, přičemž zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z
prodlení, může být podle Ústavního soudu dotčeným subjektem oprávněně
pociťována jako nespravedlivá, pomíjející motivační a sankční funkci. Dovolatel
též poukázal na závěr Ústavního soudu, podle něhož je nutno dbát na zásadu
přiměřenosti, jako jednoho ze stěžejních principů ústavního soudnictví a že
soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez
ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi
účastníky smlouvy. Dovolatel namítá, že soudy při posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty nevzaly
na zřetel skutečnost, že na výpočet výše smluvní pokuty neměly vliv případné
částečné úhrady žalovaným, a že oproti původně sjednané ceně díla žalobkyní
byla účtována nakonec cena nižší. Má za to, že taková konstrukce ujednání, kdy
se vypočítává výše smluvní pokuty z celkové ceny díla a nikoliv z dlužné
částky, je v rozporu s dobrými mravy, nebere-li ohled na skutečný dluh
žalovaného. Poukazuje na to, že kdyby například dlužil i jen 1 Kč, platil by za
takový dluh smluvní pokutu 2 552 Kč za každý den prodlení. Dovolatel má též za
to, že při posouzení nepřiměřenosti výše smluvní pokuty mělo být přihlédnuto i
k okolnosti, zda mezi účastníky byly sjednány rovné sankce.
Poukazuje na to, že
jeho sankce činila společně s 10 % úroky z prodlení 192,5 % ročně, zatímco
sankce žalobkyně za porušení povinnosti činila 500 Kč denně, což představuje po
přepočítání na procenta k ceně díla 0,073 % denně, roční sazbě 26,645 %, a
spolu se zákonným úrokem z prodlení představovala celková sankce cca 36 %
ročně. Žalovaný je přesvědčen, že mu bylo odňato právo na spravedlivý proces a navrhl
proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení. Žalobkyně vyjádření k dovolání nepodala, ale podáním ze dne 28. ledna 2013
navrhla vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví z důvodu, že po vydání
rozsudku odvolacím soudem uzavřela se společností Bonera s. r. o. se sídlem v
Brně, Svitavské nábřeží 920/33, identifikační číslo 47679794, smlouvu o
postoupení pohledávky, na základě níž postoupila uvedené společnosti pohledávku
za žalovaným, která je předmětem tohoto řízení. Navrhla proto, aby podle § 107a
občanského soudního řádu bylo vydáno rozhodnutí o tom, že na místo žalobkyně
vstupuje do řízení společnost Bonera s. r. o. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou
zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu
oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci
přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání podané proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve
věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se částky 2 449
576,80 Kč s příslušenstvím, má ve věci samé v této části po právní stránce
zásadní význam a dovolání je v uvedeném rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,
dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že
přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se
zabývat uplatněnými dovolacími důvody. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části
ve věci samé má po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud, stejně jako soud prvního
stupně, při rozhodování o moderaci smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. při
posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty nepřihlédl dostatečně k okolnostem
posuzované věci. Odvolací soud při posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty vyšel především z
preferování smluvní volnosti stran, čímž ale ve skutečnosti přiměřenost smluvní
pokuty touto úvahou neodůvodnil. Stejně tak není zdůvodněním přiměřenosti
smluvní pokuty, jestliže odvolací soud konstatoval, že jednou ze základních
zásad poctivého obchodního styku je řádné a včasné plnění závazků a jestliže
dlužník své závazky neplní, čímž porušuje zásadu poctivého obchodního styku, je
uplatnění nároku na smluvní pokutu po právu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn.
32 do 1281/2008, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 17/2010, v němž Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že smluvní pokuta je nepřiměřeně
vysoká, neodůvodňuje aplikaci ustanovení § 265 obch. zák., nýbrž postup soudu
podle § 301 obch. zák.) Posuzoval-li odvolací soud přiměřenost smluvní pokuty
ve vztahu k riziku spojenému s prováděním díla, které podle odvolacího soudu
spočívalo výlučně na straně žalobkyně, jako zhotovitelky, je možno této úvaze
přisvědčit, ale ne již závěru, že sjednaná výše smluvní pokuty je přiměřená,
když odvolací soud vzápětí připustil, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,5%
denně z ceny díla je relativně vysokou smluvní pokutou. Lze přisvědčit
dovolateli, že odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu zejména skutečnost, že
žalovaný jako dlužník měl podle smluvního ujednání platit smluvní pokutu za
nezaplacení celé ceny díla, když ve skutečnosti již cca polovinu ceny zaplatil,
tudíž měl platit smluvní pokutu i z ceny díla již zaplacené. Nepřihlédl v této
souvislosti ani ke sjednané výši ceny díla, resp. odvolací soud se těmito
skutečnostmi z hlediska nepřiměřenosti výše smluvní pokuty vůbec nevypořádal. Pokud dovolatel namítal nepoměr povinností vyplývajících z nerovného poměru
sjednaných sankcí za neplnění smlouvy jednotlivými smluvními stranami, Nejvyšší
soud tuto námitku nepovažuje za odůvodněnou, neboť skutečnost, že smluvní
pokuty zajišťují různé povinnosti účastníků, nemůže mít dopad na posouzení
nepřiměřenosti smluvní pokuty ke konkrétní zajišťované povinnosti žalovaného. Nelze porovnávat nepřiměřenost smluvní pokuty zajišťující jednu povinnost s
přiměřeností sankce jiné povinnosti. Namítá-li dovolatel, že soudy nerespektovaly při svém rozhodování nález
Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. ÚS 523/07, je namístě poukázat na
rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo
717/2010, který s ohledem na uvedený nález Ústavního soudu zaujal stanovisko,
že při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým
mravům ve smyslu § 39 obč. zák., nelze bez zvážení všech rozhodných okolností
konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné
věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou
zákonnou. Uvedené rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu je aplikovatelné i
na přezkoumávanou věc, kdy nepřiměřenost smluvní pokuty nelze posuzovat bez
zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu, nelze tedy při
posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty vycházet pouze ze závěrů jiného
rozhodnutí soudu v obdobné věci. Neodůvodněná je námitka dovolatele, že
odvolací soud nerespektoval při svém rozhodnutí, že v uvedeném nálezu Ústavní
soud též posuzoval sazbu 0,5% denně, tedy 182 % ročně, byť u úroků z prodlení,
a že bylo namístě s ohledem na závěry Ústavního soudu postupovat i v posuzované
věci při posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty, sjednané ve stejné sazbě, tj. ve výši 0,5 % denně, což představuje 182,5 % ročně z ceny díla. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. byl s ohledem na výše uvedené uplatněn důvodně. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a
dovolatel ani takové vady v dovolání nenamítá. Žalovaný v dovolání uplatnil i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
neuvedl však, v čem spatřuje skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Nutno konstatovat, že přípustnost dovolání ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se
otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti
hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím
důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého
lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak dovolatel ve svém dovolání
namítá. Při dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při
možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž
skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové
zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové
zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže
odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem
rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které
účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a
uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Dovolací soud uzavírá, že odvolací soud při právním posouzení věci pochybil při
posuzování nepřiměřenosti výše smluvní pokuty, a proto Nejvyšší soud podle §
243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu týkající se částky 2 449 576,80
Kč s příslušenstvím společně se závislými výroky o náhradě nákladů (bez jednání
- § 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne nejen
o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.). Pokud žalobkyně požadovala, aby Nejvyšší soud rozhodl o procesním nástupnictví
na straně žalobkyně podle § 107a o. s. ř. je třeba poukázat na § 243c odst. 1
o. s.
ř., podle něhož pro řízení u dovolacího soudu platí přiměřeně ustanovení
o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného;
ustanovení § 92 a 95 až 99 a 107a však pro řízení u dovolacího soudu neplatí. Je-li tedy v průběhu dovolacího řízení podán návrh na procesní nástupnictví
podle § 107a o. s. ř., soud k němu nepřihlíží (srov. § 41a odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.