23 Cdo
1201/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně
Ing. M. F., zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Václavská 316/12, proti žalované MONETAR, a. s., se sídlem ve Frýdku – Místku,
Hutní projekt, a. s., 28. října 1495, IČ 64610195, zastoupené Mgr. Janem
Kubicou, advokátem, se sídlem v Ostravě - Přívoz, Trocnovská 2a, pro zrušení
rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C
48/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
listopadu 2008, č. j. 21 Co 245/2008-86, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 21 Co
245/2008-86, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v projednávané věci domáhala zrušení rozhodčího nálezu rozhodce
JUDr. M. Ž. vydaného dne 31. ledna 2006 pod č. R-610/2005, jímž byla zavázána
zaplatit žalované částku 112.000,- Kč s příslušenstvím. Namítala neplatnost
rozhodčí doložky obsažené ve zprostředkovatelské smlouvě ze dne 26. 11. 2004,
jíž se žalovaná zavázala zprostředkovat pro žalobkyni prodej rodinného domu,
jednak pro neurčitost, neboť z jejího textu nevyplýval přesný počet rozhodců,
kteří mají ve věci rozhodovat, a dále proto, že se příčí dobrým mravům. Podle
názoru žalobkyně je nemravné, aby osobu, která má rozhodovat rozhodčí spor,
určovala asociace, jejímž členem je jedna ze stran takového sporu (přičemž
seznam rozhodců nebyl žalobkyni předložen a není zřejmé, zda v rozhodné době
existoval), a řízení aby probíhalo podle nejasných vnitřních předpisů této
asociace, bez možnosti stran seznámit se nejpozději při uzavření rozhodčí
doložky s jejich obsahem; žalovaná jako člen Asociace realitních kanceláří
České republiky (dále též jen „Asociace“) tak byla v rozhodčím řízení
zvýhodněna. Žalobkyně argumentovala s poukazem na ustanovení § 56 odst. 1
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), na směrnici Rady ES č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 a na doporučení Komise ES 98/257/ES, že český zákon
a právo Evropských společenství ve spotřebitelských vztazích sankcionují
neplatností taková smluvní ujednání, která mají za cíl nebo důsledek to, že se
podstatně zhorší postavení spotřebitele. To se v posuzované věci podle jejího
mínění stalo, neboť byla zbavena dvojinstančnosti řízení, rozhodčí doložka byla
formulována tak, že jako průměrný spotřebitel nemohla vyhodnotit důsledky
vyplývající z jejího uzavření, a rozhodčí doložkou byla přenesena příslušnost k
projednání věci ze soudu v místě jejího bydliště na rozhodce se sídlem v Praze. Zdůraznila, že rozhodčí řízení by nemělo obcházet soudní řízení, měly by je
vykonávat jen specializované instituce a spotřebitel by neměl uzavřít rozhodčí
doložku před vznikem sporu. Rozhodce v posuzované věci byl podjatý, neboť je
stálým poradcem profesní organizace, jehož členem je i žalovaná. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. února 2008, č. j. 43 C 48/2006-
68, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod
bodem II). Soud prvního stupně především dovodil, s odkazem na závazný právní názor
odvolacího soudu, že námitka podjatosti rozhodce důvodem pro zrušení rozhodčího
nálezu není. Rozhodčí doložku posoudil jako platnou. Smlouva, v níž je doložka
obsažena, není podle jeho názoru typem formulářové smlouvy, kde je např. velmi
drobným písmem uvedena řada ujednání, která obtížně přečte i osoba s bezvadným
zrakem. Sama skutečnost, že rozhodčí doložka je uvedena pod bodem 13 jako jedno
z obecných ustanovení zprostředkovatelské smlouvy, jí neplatnou nečiní; na
druhé straně smlouvy jsou i další podstatné náležitosti, jako předmět smlouvy a
výše provize, a text „případné spory“ je graficky zvýrazněn, bylo tedy věcí
žalobkyně, aby se s obsahem smlouvy seznámila; ani sama žalobkyně netvrdí, že
si smlouvu ani nepřečetla.
Rozhodčí doložku soud prvního stupně neshledal ani
nemravnou, ani v rozporu s předpisy na ochranu spotřebitele. Podle jeho názoru
nelze obecně říci, že rozhodčí řízení má pro spotřebitele jen nevýhody, a v
projednávané věci byly podmínky pro obě strany stejné, ke zvýhodnění jedné
strany tedy nedošlo. Seznam rozhodců podle zjištění soudu prvního stupně při
Asociaci existoval a rozhodce byl v něm v rozhodné době zařazen. Rozhodčí
doložka není podle jeho závěru neurčitá, stanoví-li způsob, jak má být určen
počet rozhodců i jejich osoby. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008,
č. j. 21 Co 245/2008-86, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
změnil tak, že rozhodčí nález zrušil (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II). Odvolací soud poukázal na své předchozí kasační rozhodnutí, v němž zdůraznil
nutnost zabývat se platností rozhodčí doložky s ohledem na ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Usoudil, že zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi stranami podle ustanovení
§ 774 obč. zák. je typem spotřebitelské smlouvy a její režim by proto neměl být
v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku poskytujícími ochranu
spotřebiteli, ani se spotřebitelskými směrnicemi Evropského parlamentu a Rady,
zejména směrnicí Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách
ve spotřebitelských smlouvách a směrnicí č 98/27/ES. Odkázal na výklad
východisek spotřebitelské ochrany podaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 3/2006, a dovodil, že ustanovení § 3 odst. 2
zákona č. 216/1994 Sb. předpokládá určitý způsob přijetí ujednání o rozhodčí
doložce, ze kterého bude patrný souhlas druhé strany s obsahem rozhodčí
smlouvy, a nelze je vyložit jinak, než že druhá strana musela vědět, že takovou
rozhodčí doložku uzavírá, a vyslovila s touto rozhodčí doložkou souhlas. Zdůraznil, že v dané věci jde o typ formulářové smlouvy, jejíž většina textu je
předem dána a druhá strana, obvykle spotřebitel, nemůže na textu v podstatě
ničeho změnit. První strana je určena pro vypsání konkrétních identifikačních
údajů zájemce a druhá strana obsahuje „obecná ujednání zprostředkovatelské
smlouvy", kde jako předposlední bod 13 je uvedena rozhodčí doložka. Odvolací
soud usoudil, že jestliže žalobkyně smlouvu na této straně podepsala, nelze z
tohoto textu dovodit, že svým podpisem souhlasila i s rozhodčí doložkou. Pokud
by žalovaná jednala v duchu zásad poctivého obchodního styku, měla tuto
rozhodčí doložku, byť jako součást obecných ujednání zprostředkovatelské
smlouvy, zdůraznit tak, aby bylo patrné, že se jedná o jiné ujednání, a z
podpisu pod takovýmto jiným ujednáním by byl souhlas žalobkyně s tímto
ujednáním zcela zřetelný.
Žalovaná však takto poctivě nejednala, neboť bod
týkající se rozhodčí doložky zařadila do obecných ujednání zprostředkovatelské
smlouvy; začátek tohoto bodu je sice graficky zvýrazněn, avšak takto graficky
zvýrazněna jsou počáteční slova i ostatních bodů obecných ujednání, takže
ujednání o rozhodčí doložce se nijak graficky z těchto obecných ujednání
neodlišuje a neupoutává v této formulářové části pozornost. Odvolací soud
vyhodnotil zdůraznění textu jako nedostatečné pro závěr o platnosti doložky a
uzavřel, že z podpisu této listiny žalobkyní nelze dovozovat bez dalšího
souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy, ujednání o rozhodčí doložce je tedy
neplatné a jsou proto dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle
ustanovení § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním,
jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tím, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze
skutkového stavu, jenž nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, ohlásila tedy dovolací důvody stanovené v § 241a odst. 2
písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Vedle toho, že obsáhle (a zcela zbytečně) polemizovala s argumentací žalobkyně
v otázkách, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá, žalovaná podrobila kritice
závěr odvolacího soudu, že z podpisu posuzované listiny žalobkyní nelze
dovozovat bez dalšího souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. Namítla, že rozhodčí
doložka je obsažena přímo v textu zprostředkovatelské smlouvy jako samostatný
bod, smlouva měla toliko dvě strany, její poměrně krátký text byla napsán
dostatečně velkým písmem, včetně ujednání o rozhodčí doložce, toto ujednání
bylo umístěno nad podpisem žalobkyně a jeho obsah byl zdůrazněn tučným písmem,
rozhodčí doložka je psána obecnou češtinou. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že
pro průměrného spotřebitele, který zachoval běžnou opatrnost, nadto pro
žalobkyni jako vysokoškolsky vzdělanou osobu, nemohlo být problémem celou
smlouvu přečíst a porozumět jejímu ucelenému obsahu. Žalobkyni byl ostatně
obsah smlouvy vysvětlen osobou jednající za žalovanou (Ing. Z. R.). Podpisem a
akceptací zprostředkovatelské smlouvy žalovaná akceptovala též rozhodčí
doložku. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání proti výroku
pod bodem I rozsudku odvolacího soudu zamítl a dovolání proti výroku pod bodem
II aby jako nepřípustné odmítl. Ztotožnila se s právním závěrem odvolacího
soudu, že rozhodčí doložka je neplatná, co do důvodů neplatnosti však především
setrvala na argumentech předložených v dosavadním řízení. Podpořila též právní
názor zaujatý odvolacím soudem, jenž je podle jejího mínění v souladu s názorem
zastávaným právní vědou, a citovala z článku Mgr. T. P., Rozhodčí doložky ve
spotřebitelských smlouvách – ANO či Ne ?, uveřejněného na www.epravo.cz.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně
zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti výroku ve věci samé pod bodem I
tohoto rozsudku je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, i když nebyly uplatněny. Při přezkoumání rozhodnutí
odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími
důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vzhledem k tomu, v jaké šíři strany založily svou argumentaci v dovolacím
řízení, je třeba nejprve zdůraznit, že dovolací soud je soudem toliko
přezkumným a že předmětem dovolacího přezkumu je, v mezích uplatněných
dovolacích důvodů, opodstatněnost skutkových zjištění, z nichž napadené
rozhodnutí odvolacího soudu vychází (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), a právní
posouzení věci, na němž toto rozhodnutí spočívá [srov. § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.]. Byť odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že
zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi stranami je smlouvou spotřebitelskou
a její režim by proto neměl být v rozporu s předpisy na ochranu spotřebitele,
právní závěr o neplatnosti ujednání o rozhodčí doložce nezaložil na aplikaci
těchto předpisů (srov. § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1 obč. zák.), nýbrž toliko na
aplikaci ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., jež vyložil tak, že
stanoví požadavek na takový způsob přijetí ujednání o rozhodčí doložce, ze
kterého bude patrno, že druhá strana věděla, že uzavírá rozhodčí smlouvu, a
vyslovila s ní souhlas. Na základě posouzení věci podle tohoto ustanovení pak
dospěl k závěru, že předpoklady pro uzavření rozhodčí smlouvy v něm stanovené
splněny nebyly, neboť ze skutečnosti, že žalobkyně podepsala smlouvu o
zprostředkování, nelze bez dalšího dovozovat její souhlas s obsahem rozhodčí
smlouvy, resp. (jinými slovy řečeno) nelze z tohoto podpisu bez dalšího
usuzovat, že žalobkyně věděla (musela vědět), že takovou rozhodčí doložku
uzavírá, a že podpisem smlouvy s ní vyslovila souhlas. Předmětem dovolacího
přezkumu tedy může být jedině správnost tohoto posouzení a nikoliv otázky, na
jejichž řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Toto právní posouzení je nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o
výkonu rozhodčích nálezů, jež platilo v nezměněné podobě též v době, kdy měla
být sjednána posuzovaná rozhodčí doložka, rozhodčí smlouva musí být uzavřena
písemně, jinak je neplatná. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodčí
smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež
umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly
(odstavec 1). Tvoří-li však rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí
smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně
ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl
druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem
rozhodčí smlouvy (odstavec 2). Je zřejmé, že toto ustanovení upravuje toliko formu rozhodčí smlouvy. V prvním
odstavci určuje, že rozhodčí smlouva musí být pod sankcí neplatnosti uzavřena
písemně, a stanoví technické komunikační prostředky, při jejichž užití je
písemná forma zachována. Ve druhém odstavci pak pro případ, že je rozhodčí
smlouva sjednána v rámci smlouvy hlavní, tedy že jde o rozhodčí doložku,
stanoví předpoklady, za nichž se písemná forma rozhodčí smlouvy nevyžaduje
(srov. shodně Rozehnalová, N.
Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním
obchodním styku. 1. vydání. Praha : ASPI Publishing, 2002, 85 s., či
Bělohlávek, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 48 s.). Odvolacím soudem aplikované ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 216/2004 Sb. tedy
nestanoví obecné předpoklady umožňující závěr o akceptaci návrhu na uzavření
rozhodčí doložky vůbec, jak se mylně domnívá odvolací soud, nýbrž výjimkou z
pravidla upravuje podmínky, za nichž může být písemný návrh hlavní smlouvy s
rozhodčí doložkou druhou stranou přijat jinak než písemně (tj. musí být přijat
způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy). Na
posouzení, zda byly tyto podmínky splněny, rozhodnutí v projednávané věci
nespočívá; není pochyb, že hlavní (zprostředkovatelská) smlouva a v jejím rámci
rozhodčí doložka byly pořízeny písemně a příslušná písemnost byla jednajícími
osobami, též žalobkyní, podepsána (srov. § 40 odst. 3, část věty první před
středníkem, obč. zák.). Byla tedy dodržena písemná forma rozhodčí smlouvy
požadovaná ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 216/2004 Sb. a nebyl proto důvod
zkoumat, zda byly splněny předpoklady pro výjimku z tohoto požadavku, stanovené
ve druhém odstavci tohoto ustanovení. Tím méně pak bylo možno na základě tohoto
ustanovení dospět k závěru o neplatnosti rozhodčí doložky. Bez zřetele na to, v jakých souvislostech k němu dospěl, neobstojí ani závěr
odvolacího soudu v otázce absence vůle žalobkyně směřující k uzavření rozhodčí
doložky. Dovolací soud správně dovodil, že zprostředkovatelská smlouva uzavřená
mezi stranami je smlouvou spotřebitelskou a že jde o tzv. smlouvu formulářovou
(resp. o smlouvu adhezní, pro niž je charakteristické, že její obsah není
výsledkem jednání smluvních stran, nýbrž byl předem určen stranou v postavení
dodavatele, aniž by jej druhá strana v postavení objednatele měla možnost
ovlivnit). Při posouzení, zda lze z podpisu žalobkyně pod touto smlouvou
dovodit závěr o její vůli akceptovat též rozhodčí doložku ve smlouvě obsaženou,
je však třeba vzít na zřetel, že posuzovaná smlouva, tak jak důvodně
argumentuje žalobkyně, není typickou adhezní smlouvou. Svým rozsahem,
strukturou a volbou písma se blíží spíše individuálně sjednávaným smlouvám,
než standardním adhezním smlouvám, pro něž je typický dlouhý nepřehledný text
psaný miniaturním, jen obtížně čitelným písmem, popřípadě dokonce jen odkaz na
takto pojaté obchodní podmínky. Tzv. obecná ujednání zprostředkovatelské
smlouvy, v podstatě obchodní podmínky žalované vkomponované přímo do textu
smlouvy, jsou uvedena na jediné straně, celkem o 14 bodech. Psána jsou
drobnějším, avšak dobře čitelným písmem, a první slova, charakteristická pro
ten či onen bod, jsou zvýrazněna tak, že jsou psána větším, standardním písmem
a tučně. Rozhodčí doložka je v textu obsažena jako samostatný bod 13, tedy jako
bod předposlední, a první slova „Případné spory“ jsou graficky zvýrazněna. Protože následující a poslední bod 14 je o jediném řádku, prostor vyhrazený ve
smlouvě pro podpis zájemce se nachází přímo pod touto doložkou.
O tom, že
žalobkyně tento text podepsala, není mezi stranami sporu (srov. v té
souvislosti závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2010,
sp. zn. 23 Cdo 4895/2009, www.nsoud.cz). Vzhledem k vyloženému způsobu
provedení smlouvy nelze z něho samotného dovodit, že žalobkyně v postavení
průměrného spotřebitele (natož jako osoba vysokoškolsky vzdělaná) nemohla dost
dobře vědět, že text, jenž podepisuje, obsahuje rozhodčí doložku. Je třeba
zdůraznit, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze
pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti (srov. shodně Švestka,
J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1–459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, 408 s.). Sama žalobkyně ostatně
zakládala svůj procesní postoj v průběhu řízení před soudy nižších stupňů na
jiných námitkách než na argumentu, že o rozhodčí doložce uvedené v jí
podepsaném textu vůbec nevěděla. Až poté, co odvolací soud ve svém kasačním
usnesení ze dne 28. srpna 2007, č. j. 21 Co 241/2007-44, na základě chybného
výkladu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (jehož obsah pochopil
jako definici pojmu „rozhodčí doložka“) vyjádřil mínění, že námitky žalobkyně
k této doložce (nemravnost, způsob určení rozhodce atd.) nasvědčují tomu, jako
by žalobkyně tuto část si nepřečetla, žalobkyně svou dosavadní argumentaci
poněkud rozšířila (přizpůsobila) - srov. doplněk žaloby ze dne 19. 11. 2007 na
č. l. 50 spisu. Ani v tomto podání však netvrdila, že se s textem rozhodčí
doložky před podpisem smlouvy neseznámila; namítla toliko, že rozhodčí doložka
byla umístěna bez jakéhokoliv označení a zvýraznění mezi obecná smluvní
ustanovení a že na její existenci nebyla ani ústně upozorněna. Odvolací soud pochybil nakonec též v tom, že posouzení rozhodčí doložky jako
neplatné založil na pouhém závěru, že z podpisu příslušné listiny žalobkyní
nelze dovozovat bez dalšího její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. Závěr o
tom, zda tu byla vůle účastníka učinit určitý právní úkon (zda chtěl učinit
projev směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které
právní předpisy s takovým projevem spojují – srov. § 34 obč. zák.), je závěrem
skutkovým. Jestliže by písemnost zachycující projev vůle nepostačovala sama o
sobě (bez dalšího, jak uvádí odvolací soud) k závěru, že v textu v ní obsaženém
byla skutečně projevena vůle účastníka, pak by bylo třeba zjišťovat, v případě
potřeby též cestou splnění poučovací povinnosti uložené soudu v ustanovení §
118a o. s. ř., za jakých okolností byla smlouva uzavřena, popřípadě jaké bylo
následné chování smluvních stran, a další skutečnosti, z nichž by bylo možno
takový či onaký závěr o vůli účastníka dovodit, popřípadě dospět (po provedení
navržených relevantních důkazů) k opodstatněnému závěru o neunesení důkazního
břemene. Nezbývá tedy než uzavřít, že neobstojí závěry, na nich spočívá napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a toto rozhodnutí není proto
správné. Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s.
ř.), tedy toto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2, části
věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení
[§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty
první, o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu