23 Cdo 1219/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Ing. Jana
Huška ve věci žalobkyně PALAS GRAND, s.r.o., se sídlem Český Dub, Husova 22/IV,
PSČ 463 43, identifikační číslo osoby 25035011, zastoupené JUDr. Milošem
Vorlem, advokátem, se sídlem Liberec, Moskevská 637/16, proti žalované
UniCredit Leasing CZ, a.s., se sídlem Praha 4, Michle, Želetavská 1525/1, PSČ
140 00, identifikační číslo osoby 15886492, zastoupené Mgr. Leopoldem Trdým,
advokátem se sídlem Praha 9, Pod Pekárnami, o určení neplatnosti smlouvy,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 145/2008, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011, č.j.
2 Cmo 219/2011-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Leopolda Trdého, advokáta se sídlem Praha 9, Pod Pekárnami.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011, č.j. 2 Cmo
219/2011-167, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011,
č.j. 32 Cm 145/2008-140, kterým byl výrokem I. zamítnut návrh, že Všeobecná
smlouva BMW WHOLESALE FINANCING SCHEME, uzavřená dne 29.9.2006 mezi účastníky
CAC LEASING, a.s. identifikační číslo osoby 15886492, nyní UniCredit Leasing
CZ, a.s., BMW Vertriebs GmbH – organizační složka Česká republika,
identifikační číslo osoby 27564720 a PALAS GRAND, s.r.o., identifikační číslo
osoby 25035011, včetně rozhodčí smlouvy, je neplatná, a kterým bylo výrokem II.
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Oba soudy shodně dospěly k závěru, že není dán naléhavý právní zájem, který má
na mysli ustanovení § 80 odst. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) na určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 29.9.2006.
Odvolací soud ve shodě s ustálenou judikaturou konstatoval, že určovací žaloba
má povahu preventivní a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení
(právu) žalobkyně dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a
naopak, není na místě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde
je žalobkyni k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o. s.
ř.
Žalobkyní požadované určení neplatnosti smlouvy podle závěrů obou soudů
nesplňuje základní požadavek, aby byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném
určení, jestliže toto určení není v daném případě způsobilé definitivně
odstranit stav právní nejistoty žalobkyně nebo odstranit ohrožení jejího
konkrétního tvrzeného práva.
Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně, že určovací žaloba v daném
případě nemá preventivní charakter. Pokud žalobkyně svůj naléhavý právní zájem
na požadovaném určení neplatnosti předmětné smlouvy dovozovala z tohoto, že na
základě uvedené smlouvy ze dne 29.9.2006 bylo vůči žalobkyni vedeno rozhodčí
řízení, ve kterém byl vydán rozhodčí nález, který nebyl dosud zrušen a že u
Městského soudu v Praze je vedeno řízení o zrušení rozhodčího nálezu a otázka
platnosti předmětné smlouvy byla řešena i v řízení vedeném u Krajského soudu v
Ústí nad Labem, které již skončilo vydáním rozhodnutí, pak tyto skutečnosti
podle odvolacího soudu svědčí o tom, že k porušení práva již došlo, stalo-li se
předmětem soudního a rozhodčího řízení a v těchto řízeních být musela, a v
soudním řízení i byla, řešena otázka platnosti či neplatnosti předmětné
smlouvy.
Odvolací soud uvedl, že jedinou právní cestou je v daném případě podání žaloby
podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů, kterou se může účastník domáhat u soudu zrušení rozhodčího nálezu z
důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy nebo z důvodu, že smlouva byla zrušena,
anebo se na dohodnutou věc nevztahuje. Jedině v tomto řízení je soud oprávněn
zkoumat namítanou neplatnost uzavřené rozhodčí smlouvy a s tím související
otázku platnosti smlouvy, v níž je rozhodčí smlouva sjednána.
Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že
napadené rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání zdůvodnila dovolacími
důvody uvedenými v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje vyřešení otázky, zda odvolací
soud správně posoudil skutečnost existence a přerušení soudního řízení o
zrušení rozhodčího nálezu ve vztahu k otázce hodnocení existence či neexistence
naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy uzavřené dne
29.9.2006. V daném případě podle dovolatelky nevzal odvolací soud odpovídajícím způsobem v
úvahu skutečnost, že žalobkyně dne 19.11.2007 podala návrh na zrušení
rozhodčího nálezu podaného ve smyslu § 31 písm. c), e), f) a g) zákona č. 216/1994 Sb., který je předmětem řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5
Cm 6/2009, nacházející se ve stavu přerušení řízení, o kterém soud rozhodl s
ohledem na skutečnost, že spor o určení neplatnosti rozhodčí smlouvy je
předmětem jiného řízení téhož soudu, řízení tímto dovoláním dotčeného. Tato
skutečnost je podle dovolatelky důvodem pro závěr o existenci naléhavého
právního zájmu na určovací žalobě. Dovolatelka zdůrazňuje specifičnost řízení
vedeného pod sp. zn. 5 Cm 6/2009 Městským soudem v Praze, kdy v tomto řízení
nejde o žalobní požadavek ke splnění povinnosti, v jehož rámci by mohla být
řešena otázka platnosti smlouvy, uzavřené dne 29.9.2006, jako otázky předběžné,
ale předmětem tohoto specifického druhu řízení je otázka existence či
neexistence rozhodčího nálezu, který žalobkyně zpochybňuje s návrhem na zrušení
rozhodčího nálezu. Dovolatelka je přesvědčena, že případné rozhodnutí o určení
neplatnosti předmětné smlouvy uzavřené dne 29.9.2006 splňuje základní požadavek
naléhavosti tohoto určení právě z toho důvodu, že požadované určení je
způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobkyně ve specifickém řízení
vedeném o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Za další otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje vyřešení
otázky, zda odvolací soud správně posoudil otázku neexistence naléhavého
právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy uzavřené dne 29.9.2006 s ohledem
na skutečnost, že jiným soudem byla konstatovaná neexistence právní
subjektivity jednoho z účastníků předmětné třístranné Všeobecné smlouvy BMW
WHOLESALE FINANCING SCHEME uzavřené mezi účastníky CAC LEASING, a.s., nyní
UniCredit Leasing CZ, a.s., BMW Vertriebs GmbH – organizační složka Česká
republika a PALAS GRAND, s.r.o., a došlo-li v tomto jiném řízení k pravomocnému
zastavení řízení proti tehdy druhé žalované BMW Vertriebs GmbH – organizační
složka Česká republika, a to z důvodu že tato žalovaná nebyla nositelem právní
subjektivity. Podle dovolatelky nebyla skutečnost neexistence jednoho ze tří
subjektů, který uzavíral předmětnou smlouvu dne 29.9.2006, dostatečně
promítnuta do předmětného sporu. Tato okolnost podle žalobkyně svědčí o
absolutní neplatnosti předmětné smlouvy, a proto se domnívá, že se důvodně
žalobou domáhá určení neplatnosti předmětné smlouvy.
Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně
byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť je
přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá zásadní právní význam,
protože řešená otázka naléhavého právního zájmu je judikaturou vyřešena a
odvolací soud rozhodl v souladu s právem a ustálenou judikaturou. Argumentaci
žalobkyně ve vztahu k řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm
6/2009 považuje žalovaná za argumentaci zcela chybnou. Skutečnost přerušení
uvedeného řízení nemůže mít podle žalované vliv na rozhodnutí v dané věci, jak
také odvolací soud správně dovodil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam
má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní
otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Je třeba konstatovat,
že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými
dovolacími důvody. Uplatnila-li dovolatelka dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto
ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu,
že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Dovolatelka žádné takové vady řízení v dovolání neuvedla. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §
237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neboť dovolatelka
položila otázky, které nemohou být otázkami zásadního právního významu. Položené otázky, týkající se posouzení naléhavého právního zájmu na určení
neplatnosti smlouvy, jsou dosavadní judikaturou dostatečně řešeny a judikatura
je v tomto směru ustálená, přičemž odvolací soud rozhodl v dané věci v souladu
s § 80 písm. c) o. s. ř. a dosavadní judikaturou. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby
bylo rozhodnuto zejména
a) o osobním stavu (o rozvodu, o neplatnosti manželství, o určení, zda tu
manželství je či není, o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství, o
určení otcovství, o osvojení, o způsobilosti k právním úkonům, o prohlášení za
mrtvého);
b) o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z
porušení práva;
c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý
právní zájem. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že naléhavý právní zájem o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by
bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení
jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle
ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde
lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (shodně srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2
Cz 8/1971, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu). Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř.
je
preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat
stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě
nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než
jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a
jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který
je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním
případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní
zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na
určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci
domáhají (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997,
pod číslem 21). Dosavadní soudní judikatura dopadá i na přezkoumávanou věc. Odvolacímu soudu
nelze vytknout žádné pochybení, jestliže se ztotožnil s právním závěrem soudu
prvního stupně, že určovací žaloba v daném případě nemá preventivní charakter a
požadované určení není v posuzované věci způsobilé definitivně odstranit stav
právní nejistoty žalobkyně nebo odstranit ohrožení jejího konkrétního tvrzeného
práva. Odvolací soud s odkazem na konkrétní právní úpravu konstatoval, jakým
jiným způsobem by bylo namístě řešit domožení se právního závěru o platnosti či
neplatnosti předmětné smlouvy. Přezkoumávaná věc tedy nenaplňuje oprávněnost
návrhu na určení neplatnosti smlouvy, jestliže k odpovídající nápravě je možno
dospět jinak. S ohledem na vedený i skončený spor mezi účastnicemi odvolací soud rovněž
správně dovodil, že tyto skutečnosti svědčí o tom, že k porušení práva již
došlo, stalo-li se předmětem soudního a rozhodčího řízení a že v těchto
řízeních musela být, ba dokonce i byla řešena otázka platnosti či neplatnosti
předmětné smlouvy ze dne 29.9.2006, jako základní předběžné otázky. Určovací
žaloba tedy není v přezkoumávaném případě zárukou odvrácení sporů účastníků a
nemá preventivní charakter, jak odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou
dovodil. Dovolatelce nelze přisvědčit, že by posuzovaná věc byla v otázce posouzení
naléhavého právního zájmu odlišná či specifická s ohledem na skutečnost, že je
mezi účastnicemi je vedeno řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Odvolací soud správně dovodil, že žalobkyně se může u soudu domáhat zrušení
rozhodčího nálezu z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy nebo z důvodu, že
smlouva byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, a že v tomto
řízení je soud oprávněn zkoumat namítanou neplatnost uzavřené rozhodčí smlouvy
a s tím související otázku platnosti smlouvy, v níž je rozhodčí smlouva
sjednána. K odpovídající nápravě bylo tedy možno v posuzovaném případě dospět
jinak, než určovací žalobou. Dovolací soud proto uzavřel, že odvolací soud posoudil otázku naléhavého
právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne
29.9.2006 správně, v souladu s § 80 o. s. ř.
a dosavadní judikaturou, a proto
napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Směřuje-li tedy dovolání žalobkyně proti rozhodnutí, proti němuž není mimořádný
opravný prostředek přípustný, dovolací soud jej podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 2500 Kč § 5 písm. d), § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012
Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení
dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši
300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění, a po přičtení 20%
daně z přidané hodnoty ve výši 560 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 3 360 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.