23 Cdo 123/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce
TEMPO, obchodní družstvo, se sídlem v Opavě, Horní náměstí č.p. 104/1, PSČ 746
38, IČO 00032417, proti žalovanému H. L., zastoupenému Mgr. Radimem Kubicou,
advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, O. Lysohorského 702, o zaplacení částky
141 200 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 109/2008, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna
2010, č. j. 8 Cmo 298/2009-195, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2010, č. j. 8 Cmo
298/2009-195, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. října 2008, č. j.
28 Cm 109/2008-130, se zrušují, a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný objednal u žalobce písemnou
objednávkou ze dne 4. 4. 1992 jeden barevný televizor Color 445, který tentýž
den na základě jím potvrzeného dodacího listu č. 483028 od žalobce převzal;
podle písemné objednávky ze dne 6. 4. 1992 na 8 kusů televizorů téhož druhu
převzal žalovaný i toto zboží, o čemž svědčí jím podepsaný dodací list č. 483024. Jeden televizor měl hodnotu 17 650 Kč a žalobce jejich cenu vyúčtoval
dne 6. 4. 1992 fakturou na souhrnnou částku 158 850 Kč. Žalovaný zaplatil
žalobci pouze částku 1 800 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření platné
kupní smlouvy podle § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)
za dohodnutou kupní cenu (§ 409 odst. 2 obch. zák.), a že vymezení předmětu
smlouvy a převzetí sjednaného zboží žalovaným bylo v řízení prokázáno. Vůči
žalovanému, který od více subjektů odebral zboží, které nezaplatil, bylo v roce
1992 zahájeno trestní řízení, k němuž se žalobce se svým nárokem na náhradu
škody připojil. Ve věci bylo rozhodnuto Krajským soudem v Ostravě rozsudkem ze
dne 3. 9. 2004, č. j. 2 T 104/93-2499, v němž byl žalobci v adhezním řízení
přiznán nárok na náhradu škody ve výši 15 850 Kč a ve zbytku byl se svým
nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud své rozhodnutí
odůvodnil tím, že skutek, o který se nárok opírá, nebyl opomenutím státního
zástupce uveden v obžalobě, a tedy soud, respektujíce zásadu obžalovací, nemohl
žalobci zbývající nárok přiznat. Rozhodnutí nabylo právní moci po rozhodnutí
odvolacího soudu dne 21. 3. 2006. Soud prvního stupně se dále zabýval námitkou promlčení vznesenou v řízení
žalovaným. Vyšel z § 408 odst. 1 obch. zák., podle něhož bez ohledu na jiná
ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let
ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v
soudním nebo v rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. V
dané věci uplatnil žalobce svůj nárok vůči žalovanému u soudu poprvé dne 5. 1. 1993 v trestním řízení, které bylo ukončeno dne 21. 3. 2006, přičemž žalobce se
o této skutečnosti dozvěděl dne 11. 5. 2006. Po dobu trvající déle než 13 let
tak žalobce nemohl uplatnit svůj nárok v občanskoprávním řízení, neboť takové
řízení by muselo být podle § 83 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
pro překážku litispendence zastaveno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
vznesl-li žalovaný za takové situace námitku promlčení, příčí se uplatnění této
námitky dobrým mravům a je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka,
který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Soud prvního stupně proto v
souladu s § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) odepřel
žalovanému právo vznést v daném případě vůči žalobci námitku promlčení pro
rozpor s dobrými mravy. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. dubna 2010,
č. j. 8 Cmo 298/2009-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil skutkové i právní
závěry soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu žalobce sice uplatnil v
trestním řízení právo ve smyslu § 402 obch. zák., avšak o tomto právu nebylo
věcně rozhodnuto, proto promlčecí lhůta nepřestala podle § 405 odst. 1 obch. zák. běžet. Promlčecí lhůta uplynula i s ohledem na ustanovení § 408 obch. zák. Byl-li žalovaný fakturou č. 702094 se splatností dne 7. 4. 1992 vyzván k úhradě
dlužné částky, což žalovaný nezpochybňoval, počala běžet promlčecí doba, jak
vyplývá z § 392 odst. 1 obch. zák., od tohoto dne. Desetiletá promlčecí lhůta
tak uplynula dne 7. 4. 2002. Z toho důvodu se námitka promlčení reálně opírala
o marné uplynutí desetileté objektivní promlčecí doby. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda měl žalobce možnost zabránit marnému
uplynutí promlčecí doby a provedl za tím účelem důkaz trestním spisem Krajského
soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 104/93. Zjistil z něj, že soud nejprve poškozené s
jejich nároky do řízení nepřipustil, tedy mimo jiné i žalobce s nárokem, jehož
úhrada je předmětem tohoto řízení, následně poškozené (i žalobce) vyzýval, zda
i nadále na připojení k trestnímu řízení s náhradou škody trvají, což žalobce
potvrdil, uvedl-li, že požaduje náhradu škody v původní výši snížené o
žalovaným zaplacenou částku 1 800 Kč. Z toho podle závěru odvolacího soudu
vyplývá, že žalobce byl v průběhu trestního řízení přes počáteční pochybnost
utvrzován v přesvědčení, že bude projednáván celý jeho nárok na náhradu škody,
tedy nejenom ta část, jež byla obsažena v bodě 13 obžaloby. Že tomu tak nebude,
žalobce zjistil definitivně až doručením rozsudku odvolacího soudu dne 11. 5. 2006. To už však objektivní desetiletá promlčecí lhůta žalobci marně uplynula. Odvolací soud uzavřel, že žalobce neměl reálnou možnost poté, co uplatnil nárok
na náhradu škody v plné výši v rámci trestního řízení, zabránit uplynutí
promlčecí lhůty a dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že
námitku promlčení uplatnil žalovaný v rozporu s dobrými mravy, a v
podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Upřesnil
toto rozhodnutí tak, že vzhledem k obchodněprávnímu charakteru uplatněného
nároku je vznesená námitka promlčení v rozporu se zásadami poctivého obchodního
styku, což má v zásadě tytéž důsledky, neboť jak vyplývá z § 265 obch. zák.,
výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku,
nepožívá právní ochrany.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odůvodněním, že
napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Žalovaný nesouhlasí s právním
posouzením odepření jeho námitky promlčení uplatněného nároku oběma soudy. Za
otázky zásadního právního významu označil otázku možnosti uplatnit dobré mravy
a zásady poctivého obchodního styku i na odepření námitky promlčení v
obchodních vztazích při promlčení po uplynutí desetileté promlčecí doby
stanovené v § 408 obch. zák. Dovolatel dále uvádí, že žalobce jako právnická
osoba měl „jiné právní možnosti, jak uplatnit svá právo proti
žalovanému“ (dovolatel zřejmě omylem uvádí „žalobci“) a klade v této
souvislosti otázku, zda je možno za této situace odepřít uplatnění námitky
promlčení. Dovolatel hodnotí desetiletou promlčecí dobu danou ustanovením § 408 odst. 1
obch. zák. jako absolutní promlčecí dobu, která bez ohledu na jiná ustanovení
zákona, tedy i bez ohledu na zásady poctivého obchodního styku a princip
dobrých mravů, má přednost při posuzování promlčení před zmíněnými dobrými
mravy i zásadou poctivých obchodních zvyklostí. Jedinými výjimkami z koncepce
této absolutní promlčecí doby je podle dovolatele vlastnické právo, základní
lidská práva a trestné činy proti lidskosti. Z toho dovolatel dovozuje, že
absolutní promlčecí dobu deseti let tak, jak je stanovena v § 408 obch. zák.,
nelze prolomit „soudcovskou tvorbou práva“. Námitku promlčení lze podle názoru dovolatele odepřít pouze za zcela
výjimečných okolností, ty však v dané věci nenastaly. Dovolatel v této
souvislosti poukazuje zejména na okolnost, že žalobce jako podnikatel
existující od roku 1957, s vlastním právním týmem, nevyvinul ani minimální
právní pečlivost a neseznámil se s obsahem obžaloby, což mohl učinit již od
roku 1993. Pokud by tak učinil, věděl by, že jím uplatněná náhrada škody v
trestním řízení mu nebude nikdy přiznána. Neučinil tak všechny kroky, které lze
od něho spravedlivě požadovat k tomu, aby se domohl svých nároků soudní cestou,
neanalyzoval právně situaci v trestním řízení a neučinil v trestním řízení
kromě běžného uplatnění náhrady škody žádný další úkon, který by směřoval k
vymožení pohledávky. Žalobci nic nebránilo vzít v trestním řízení částečně zpět
svůj nárok na náhradu škody a podat vůči žalovanému žalobu na zaplacení kupní
ceny v řízení civilním. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i
rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou
a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudek
odvolacího soudu v dané věci má po právní stránce zásadní význam, neboť
odvolací soud aplikoval ustanovení § 3 obč. zák. a ustanovení § 265 obch. zák. v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je proto
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je tudíž i důvodné. Problematikou uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší
soud opakované zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí, v nichž dospěl k
závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva
uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v
právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k
jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení
by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo
výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí
doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v
důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik
výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní
jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 59/2004, jehož závěry
akceptoval Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 - všechna citovaná rozhodnutí vydaná po 1. 6. 2000 jsou
přístupná na www.nsoud.cz). Uvedené závěry je třeba obdobně vztáhnout i na posuzování, zda výkon práva
vznést námitku promlčení je či není v rozporu se zásadami poctivého obchodního
styku (§ 265 obch. zák.), přičemž v obchodních závazkových vztazích je třeba
obzvlášť zdůraznit výjimečnost důvodů, jež by mohly vést k závěru o rozporu
námitky promlčení se zásadami poctivého obchodního styku. Účastníky tohoto
závazkového vztahu jsou totiž obvykle podnikatelé, u nichž se předpokládá jistá
profesionální zdatnost při ochraně svých práv. V daném případě však odvolací soud z uvedených závěrů nevycházel.
Dovolateli je nutno přisvědčit, že v posuzované věci žalobci nic nebránilo
zjistit, co je předmětem trestního řízení vedeného proti žalovanému u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 104/93, k němuž se v adhezním řízení připojoval
se svým nárokem na náhradu škody, a následně na tato zjištění reagovat
provedením odpovídajících procesních úkonů směřujících k náležitému uplatnění
jeho nároků. Zejména však nelze skutečnost, že státní zástupce příslušný skutek
nezahrnul do obžaloby, přičítat k tíži žalovanému. V rozsudku odvolacího soudu,
tak jak byl odůvodněn, nelze shledat žádné výjimečné okolnosti, které by mohly
svědčit o zneužití práva na straně žalovaného tím, že vznesl námitku promlčení
nároku, který je předmětem tohoto řízení, nebo že by byl jeho postup jiným
způsobem v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Není tudíž odůvodněn
tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit
námitku promlčení.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu podle ustanovení § 243b odst. 3
věty prvé o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu