23 Cdo 1230/2024
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Bohumilem Dvořákem, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. S., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovaným 1) D. H., a 2) R. J., oběma zastoupeným JUDr. Lenkou Veberovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Boettingerova 2902/26, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 235/2012, o dovolání původního žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2023, č. j. 11 Co 32/2023-988, opravným usnesením, takto:
Záhlaví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2025, č. j. 23 Cdo 1230/2024-1098, se opravuje tak, že datum narození žalovaného 2) správně zní „6. 4. 1979“.
1. V záhlaví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2025, č. j. 23 Cdo 1230/2024-1098, kterým bylo odmítnuto dovolání původního žalobce, bylo v důsledku chyby v psaní datum narození žalovaného 2) nesprávně uvedeno jako „4. 6. 1979“, ačkoliv z výpisu z Informačního systému základních registrů vyšlo najevo, že správné datum narození žalovaného 2) je „6. 4. 1979“.
2. Podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
3. Za dané procesní situace proto nezbylo, než výše uvedenou zjevnou nesprávnost podle § 243b o. s. ř. a § 164 o. s. ř. opravit.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu
10. Po předložení věci dovolacímu soudu původní žalobce dne 1. 5. 2024 zemřel. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 22. 1. 2025, č. j. 23 Cdo 1230/2024-1095, rozhodl, že na místě původního žalobce bude v řízení pokračováno s I. S., narozenou dne XY (jeho manželkou a jedinou dědičkou).
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Původní žalobce v dovolání předně rozsáhle zpochybňoval znalecké posudky, z nichž soudy nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu vycházely, a brojil proti skutkovým zjištěním, která na základě těchto znaleckých posudků učinily a jež podle původního žalobce byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
15. Nejvyšší soud však již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci.
16. K podmínkám hodnocení důkazu znaleckým posudkem soudem v občanském soudním řízení lze dále uvést, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů vyjádřených ve znaleckém posudku, hodnotí jej však jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, uveřejněný pod číslem 4/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Uvedeným požadavkům odvolací soud v projednávané věci nepochybně dostál (srov. bod 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
17. Pokud pak původní žalobce v dovolání uváděl, že skutková zjištění soudů nižších stupňů neměla oporu v provedeném dokazování, čímž měly soudy nižších stupňů údajně zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces, nelze mu přisvědčit, neboť tento údajný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištění z obsahu spisu neplyne. Jediný z provedených důkazů, který nebyl zcela v souladu se zjištěným skutkovým stavem, byl znalecký posudek znalce PhDr. Závory, přičemž soudy nižších stupňů v projednávané věci podrobně vysvětlily, proč při zjišťování skutkového stavu z tohoto znaleckého posudku nevycházely [jeho závěry byly formulovány pouze v rovině pravděpodobnosti, byly ojedinělé a vybočovaly ve srovnání se závěry ostatních ve věci vypracovaných znaleckých posudků (včetně revizního znaleckého posudku, vypracovaného Kriminalistickým ústavem Praha), vyslechnutých znalců a svědků; srov. body 8 a 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí a bod 37 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně]. Vzhledem k uvedenému tak Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani názoru původního žalobce, podle něhož měly soudy nižších stupňů popsaným způsobem zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces.
18. Původní žalobce dále namítal, že v případě, kdy znalecký posudek PhDr. Závory popřel pravost, resp. pravdivost darovací smlouvy, měli nést důkazní břemeno (a případné následky spojené s jeho neunesením) žalovaní (a nikoli původní žalobce). K tomu dovolací soud připomíná, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch; smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.), nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, a ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 841/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017, či ze dne 28. 3. 2023, sp. zn 23 Cdo 1312/2022). V poměrech projednávané věci ovšem soudy nerozhodovaly na základě neunesení důkazního břemene jednou ze stran sporu, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu; konkrétně na základě zjištění, že darovací smlouva byla uzavřena dne 10. 4. 2007. Původním žalobcem položená otázka se proto míjí s právním posouzením odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující, je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo jeho usnesení ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2320/2022).
19. Ani původním žalobcem namítaná otázka hmotného práva, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda vůbec a kdy došlo k uzavření darovací smlouvy, nedošlo-li dne 10. 4. 2007 k přijetí návrhu předmětné darovací smlouvy E. S. st., nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Uvedenou námitkou původní žalobce zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci (podle níž nebylo v řízení prokázáno, že darovací smlouva byla E. S. st. dne 10. 4. 2007 podepsána), odlišné od
skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno (tedy že k podpisu a uzavření darovací smlouvy dne 10. 4. 2007 ve skutečnosti došlo). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Ani tato otázka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 20. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání původního žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Je tomu tak proto, že nákladové výroky II, III a IV rozsudku soudu prvního stupně byly napadeným rozhodnutím soudu odvolacího zrušeny, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu