23 Cdo 1242/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobce JUDr. K. M., insolvenční správkyně, úpadce Olšanské papírny, a. s.,
Lukavice 21, IČ 00012351, proti žalovanému BEMOINVEST, spol. s r. o., se sídlem
v Benešově u Prahy, Na Bezděkově 2056, IČ 45145091, zast. Mgr. Markem Nespalou,
advokátem, AK se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, o zaplacení 1.695.811,- Kč,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 227/2003, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 4 Cmo
38/2007-119, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 4 Cmo
38/2007-119, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15.
listopadu 2006, č. j. 48 Cm 227/2003-66, ve znění opravného usnesení ze dne 4.
prosince 2006, č. j. 48 Cm 227/2003-77, zamítl žalobu o zaplacení 1.218.855,80
Kč a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 476.955,20 Kč a na
náhradě nákladů 227.979,20 Kč.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. listopadu
2007, č. j. 4 Cmo 38/2007-189, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby ohledně zaplacení částky 1.218.855,80 Kč a změnil rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 476.955,20
Kč zamítl a dále změnil i výrok o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci uložil
povinnost zaplatit žalovanému na náhradu těchto nákladů 125.280,60 Kč.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že vycházel ze
skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, avšak dospěl k jiným
právním závěrům. Předmětem žaloby byla smluvní pokuta ve výši 1.695.811,- Kč za
prodlení žalovaného s dokončením díla dle smlouvy ze dne 9. března 1999 a
jejího dodatku č. 1 za období od 26. srpna 2000 do 22. července 2003, kdy
žalobce od smlouvy o dílo odstoupil.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvedl, že žalovaný dílo
nedokončil ve smluveném termínu do 31. července 1999 ani v termínu do 30.
června 2000, sjednaném v dodatku č. 1. Žalovaný nepokračoval v provádění prací
z důvodu neuhrazení provedených prací za červen a červenec 1999, vyúčtovaných
fakturou ze dne 31. července 1999 č. 2223/99/040. Tuto fakturu žalobce
neuhradil ani v náhradní lhůtě do 15. března 2000, sjednané v dodatku č. 1.
Stavební práce byly přerušeny zápisem ve stavebním deníku ze dne 31. července
1999, podepsaným oběma účastníky.
Odvolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že žalovaný v období od 26.
srpna 2000 do 22. července 2003 nebyl v prodlení a že žalobcův nárok „s ohledem
na ust. § 365 obch. zák. není důvodný“. Proto potvrdil zamítavý výrok rozsudku
soudu prvního stupně a ve zbývající části změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu o zaplacení 476.955,20 Kč zamítl.
Dovoláním ze dne 18. 2. 2008 žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém
rozsahu s tím, že dovolání je přípustné proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí
odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v případě měnícího
výroku je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že odvolací soud s odkazem na ust.
§ 365 obch. zák. nesprávně dovodil, že žalovaný (zhotovitel) nebyl v období od
26. srpna 2000 do 22. července 2000 v prodlení, a to z důvodu prodlení žalobce
(objednatele) se zaplacením provedené části díla. Dále odvolacímu soudu vytýká,
že neaplikoval ust. § 370 obch. zák. o prodlení věřitele a je toho názoru, že
„předchozí zaplacení provedené části díla zcela jistě není nutným
spolupůsobením“ objednatele pro včasné dokončení díla, a proto byl žalovaný v
prodlení s dokončením sjednaného díla a je povinen zaplatit předmětnou smluvní
pokutu.
V dovolacím řízení bude podle dovolatele nutné vyřešit obecnou právní otázku, a
to zda existence prodlení objednatele se zaplacením části provedeného díla je
bez dalšího (automaticky) neposkytnutím nutného spolupůsobení objednatele, bez
kterého zhotovitel nemůže splnit svůj závazek, a to za situace, kdy neexistuje
ujednání, v němž je dokončení díla podmíněno zaplacením části provedeného díla.
Dále dovolatel napadl závěr odvolacího soudu, jímž přisvědčil žalované, že
včasné placení je jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku (§ 265
obch. zák.), a proto je v rozporu s těmito zásadami placení smluvní pokuty
objednateli za prodlení s dokončením díla, byl-li objednatel v prodlení se
zaplacením ceny části díla. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V podání ze dne 11. 3. 2008 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření
zejména uvedl, že dovolání je zjevně nepřípustné, neboť po právní stránce nemá
zásadní význam. Dále popsal skutkový stav věci a dovozoval, že smlouvou o dílo
byl založen synallagmatický závazek, proto žalovaným mělo být plněno až poté,
co plnil žalobce. Žalovaný dále odkázal na ust. § 325 obch. zák. a uvedl, že
byl připraven plnit a podle ust. § 326 odst. 1 obch. zák. mohl odepřít své
plnění do doby poskytnutí plnění žalobcem. Žalobce však pro platební
neschopnost faktury za práce provedené v červnu a červenci 1999 nezaplatil
(neplnil). Žalovaný ve vyjádření dále uvedl, že po uplynutí lhůty pro zaplacení dlužné
částky sjednané v dodatku č. 1 ze dne 13. prosince 1999 od smlouvy o dílo dne
6. dubna 2000 odstoupil. Žalovaný se dále ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že pro neuhrazení
faktur za provedené stavební práce nebyl v období od 26. srpna 2000 do 22. července 2003 v prodlení. Dále žalovaný uvedl, že žalobci nedokončením díla nevznikla žádná škoda a
smluvní pokuta tak mohla být soudem prvního stupně smluvní pokuta snížena podle
§ 301 obch. zák. „na nulu“. Jednání žalobce je podle žalovaného v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku, když sám znemožnil plnění žalovaného
neplacením provedených prací a tím zavdal příčinu k odstoupení od smlouvy ze
strany žalovaného, i když žalobce tvrdí, že písemné odstoupení ze dne 6. dubna
2000 neobdržel. Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako zjevně nedůvodné
odmítl, popř. dovolání žalobce zamítl a přiznal žalovanému náklady řízení ve
výši 85.466,- Kč včetně DPH. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II. bod 12
zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního
řádu účinného do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.“) a poté shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
dovolání obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem (§
241 odst. 1 o. s. ř.) a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v
Ostravě, oddíl B, vložka 87, shledal, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze
dne 19. února 2009, sp. zn. KSOL 16 INS 5130/2008-B38, které nabylo právní moci
dne 11. března 2009, byl na majetek dlužníka (žalobce) prohlášen konkurs. Insolvenčním správcem byla ustanovena JUDr. K. M., a s touto osobou bude
dovolací soud jako se žalobcem nadále jednat, neboť na výzvu dovolacího soudu
přípisem ze dne 28. ledna 2010 navrhla, aby bylo pokračováno v soudním řízení.
Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je v posuzované věci dovolání přípustné. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž tento soud
zamítl žalobu o zaplacení částky 1.218.855,80 Kč. Přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ust. § 237 odst. 1
písm. b) a c) o. s. ř. V posuzované věci není proti tomuto výroku dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí
prvý rozsudek soudu prvního stupně a přípustnost dovolání může být založena jen
při splnění podmínek stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Pokud jde o výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud změnil výrok
rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovaného zaplatit žalobci
476.955,20 Kč tak, že žalobu zamítl, je dovolání proti tomuto výroku přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel pokládá za nesprávný právní názor
odvolacího soudu, že žalovaný jako zhotovitel nebyl v prodlení v období od 26. srpna 2000 do 22. července 2003 z toho důvodu, že žalobce jako objednatel byl v
prodlení se zaplacením provedené části díla, a proto mu nepřísluší sjednaná
smluvní pokuta ve výši 1.695.811,- Kč. Ze skutkových zjištění, v dovolání nezpochybněných, vyplývá, že účastníci
uzavřeli dne 9. března 1999 smlouvu o dílo s tím, že dílo mělo být dokončeno do
31. července 1999. Zápisem ve stavebním deníku byly stavební práce přerušeny ke dni 31. července
1999 z důvodu žalobcem sdělených finančních potíží a neuhrazených provedených
stavebních prací v červnu a červenci 1999 dle faktury č. 2223/99/040 z 31. července 1999. Dodatkem č. 1 ze dne 13. prosince 1999 si strany sjednaly
náhradní termín dokončení díla do 30. června 2000 a zároveň ujednaly, že
žalobce uhradí práce provedené v červnu a červenci 1999 do 15. března 2000. V
náhradním termínu žalobce předmětnou fakturu neuhradil. Žalovaný dílo v
náhradním termínu nedokončil, a proto mu žalobce podle čl. VIII. bod 7.1
smlouvy o dílo vyúčtoval smluvní pokutu za prodlení s dokončením díla ve výši
1.695.811,- Kč za období od 26. srpna 2000 do 22. července 2003, kdy žalobce
odstoupil od smlouvy o dílo. Rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na ustanovení § 365 obch. zák. spočívá na
závěru, že vzhledem k tomu, že žalobce neuhradil práce provedené v měsíci
červnu a červenci 1999, nebyl žalovaný v prodlení v období od 26. 8. 2000 do
22. 7. 2003, za něž je požadována smluvní pokuta.
Spornou právní otázkou tedy je, zda neuhrazení ceny části zhotovitelem
(žalovaným) provedeného díla, při sjednané měsíční fakturaci má za následek
prodlení věřitele (objednatele, žalobce), pro nějž nemohl plnit dlužník
(žalovaný) svůj závazek dokončit dílo. Podle § 365 2. věta obch. zák. není dlužník v prodlení, pokud nemůže plnit svůj
závazek v důsledku prodlení věřitele. Věřitel je podle § 370 obch. zák. v prodlení, jestliže v rozporu se svými
povinnostmi vyplývajícími ze závazkového vztahu nepřevezme řádně nabídnuté
plnění nebo neposkytne spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj
závazek. Z uvedeného vyplývá, že věřitel se mj. může dostat do prodlení, pokud
dlužníkovi neposkytne spolupůsobení, které je nutné k tomu, aby byl dlužník
vůbec schopen smluvené plnění poskytnout. Součinnost věřitele může být sjednána
ve smlouvě, což však není nezbytnou podmínkou pro posouzení toho, zda určitá
součinnost věřitele bránila splnění dlužníkova závazku. Vždy půjde o posouzení
toho, zda určitá součinnost věřitele je objektivně nutná k tomu, aby dlužník
mohl plnit svůj závazek. Za uvedeného stavu věci a výkladu ust. § 370 obch. zák. nelze v posuzovaném
případě dospět k závěru, že žalobce (jako věřitel) tím, že neuhradil provedené
práce dle dohody ve smlouvě o dílo (měsíční fakturace provedených prací)
neposkytl žalovanému objektivně nutné spolupůsobení k tomu, aby žalovaný
(dlužník) mohl svůj závazek plnit. Ze smluvního ujednání o měsíční úhradě
provedených prací taktéž nevyplývá, že další postup prací by byl vázán na
jejich průběžnou úhradu a v tom bylo spatřováno nutné spolupůsobení žalobce. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce je důvodné, neboť
odvolací soud v posuzovaném případě nesprávně vyložil ust. § 365 obch. zák. ve
vazbě na ust. § 370 obch. zák. Odvolacímu soudu lze jistě přisvědčit v tom, že
včasné placení je jednou ze zásad poctivého obchodního styku. V dalším řízení se proto bude nutné zabývat zejména tím, zda v posuzovaném
případě nelze aplikovat ust. § 326 odst. 1 obch. zák. (po uzavření smlouvy
druhá strana neplní svůj závazek vzhledem k nedostatku své způsobilosti
poskytnout plnění, a to se může týkat i finanční situace druhé strany) a z toho
event. vyvozovat, zda byl dlužník v prodlení či nikoli. V dané věci, po
zjištění rozhodných skutečností, lze též uvažovat i o aplikaci ust. § 265 obch. zák. Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání směřující proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o
zaplacení 1.218.855,80 Kč, je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné,
neboť dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s
hmotným právem. a rovněž důvodné. V další části – výroku odvolacího soudu o
zamítnutí žaloby o zaplacení 476.955,20 Kč, jímž byl změněn odpovídající výrok
soudu prvního stupně – dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu není správné a dovolání je důvodné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že zrušil
rozsudek odvolacího soudu, a to včetně souvisejícího výroku o náhradě nákladů
řízení.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle § 243d odst. 1 o. s. ř. v
novém rozhodnutí o věci samé. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.