23 Cdo 1249/2024-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ayvens s.r.o., se sídlem v Praze 10, Malešicích, U Stavoservisu 527/1, identifikační číslo osoby 61063916, zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, proti žalovanému P. B., zastoupenému JUDr. Filipem Štípkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6, o zaplacení 3 709 180,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 C 19/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 17 Co 8/2023-296, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 11. 2023, č. j. 17 Co 8/2023-301, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 28 362 Kč do tří dnů právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném (jako ručiteli) zaplacení částky 3 709 180,80 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jí vznikly pohledávky vůči Advenium Technologies, s. r. o. (dále též jen „dlužník“), z titulu porušení smluv o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci (uzavřených dne 8. 10. 2010) dlužníkem a že za tyto pohledávky žalovaný ručí na základě ručitelského prohlášení ze dne 8. 10. 2010. Soudní řízení bylo zahájeno na základě návrhu žalobkyně ze dne 16. 7. 2015 na pokračování v řízení vůči žalovanému poté, co byl na návrh žalovaného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2015, č. j. 14 Cm 115/2102-30 (který nabyl právní moci dne 30. 7. 2015), zrušen (pro neplatnou rozhodčí doložku) rozhodčí nález ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 211/11 (vydaný v rozhodčím řízení zahájeném dne 19. 9. 2011 žalobkyní vůči žalovanému i vůči dlužníku).
2. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 6 C 19/2017-269, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 709 180,80 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 39 695 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení státu ve výši 29 225 Kč (výrok pod bodem II).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného rozhodnutími uvedenými v záhlaví změnil výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Děčíně ve výroku pod bodem I tak, že žalobu zcela zamítl (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 326 823,40 Kč (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k zaplacení části soudního poplatku za odvolání ve výši 170 623 Kč a náhrady nákladů řízení státu ve výši 29 225 Kč (výroky I a II doplňujícího usnesení).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (pouze v rozsahu jeho výroku I) podala žalobkyně včasné dovolání, v němž dovolacímu soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení tří otázek hmotného a procesního práva. Podle žalobkyně mají být „dovolacím soudem posouzeny jinak“ otázky „stavení běhu promlčecích lhůt ve vztahu k vymáhání nároků přiznaných v rámci rozhodčích řízení vedených na základě rozhodčích doložek, které byly následně prohlášeny za neplatné“ (dále jen „první otázka“) a „vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy“ (dále jen „druhá otázka“). Za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu považovala žalobkyně otázku „procesního postavení ručitele a obligačního dlužníka ve vztahu k promlčení nároků věřitele za těmito subjekty plynoucích z hlavního závazku obligačního dlužníka a ze souvisejícího ručení věřitele, a to zejména s důrazem na posouzení akcesority těchto závazků, a na posouzení možnosti pokračování v řízení u soudu po zrušení rozhodčího nálezu pouze ve vztahu k jednomu ze subjektů“ (dále jen „třetí otázka“).
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl dovolání odmítnout jako nepřípustné. Ztotožnil se s právními i skutkovými závěry odvolacího soudu.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“
7. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – všechna zde citovaná rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na https://www.nsoud.cz). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
8. Žalobkyně má v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání za to, že první a druhá otázka „mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Ač v dovolání cituje některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve své argumentaci nesouhlasí pouze s právními závěry odvolacího soudu a nevyjadřuje svůj nesouhlas se závěry přijatými v (jí zmíněné) judikatuře dovolacího soudu, tj. nepožaduje, aby Nejvyšší soud nyní přehodnotil (posoudil jinak) konkrétní právní názor vyjádřený dříve ve své dosavadní rozhodovací praxi.
Žalobkyně měla vymezením předpokladu přípustnosti dovolání spočívajícím ve formulaci právních otázek, které „mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, zřejmě na mysli, aby dovolací soud uvedené otázky posoudil jinak než odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však v § 237 o. s. ř. uveden není. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., zdůraznil, že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání v režimu § 237 o.
s. ř. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit nyní tuto otázku jinak). Pakliže snad žalobkyně takto vskutku zamýšlela uplatnit poslední z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., není z obsahu dovolání patrné, od kterého svého řešení (od kterého svého rozhodnutí řešícího určitým způsobem uvedené otázky) se má dovolací soud podle jejího mínění v projednávané věci odchýlit.
V tomto ohledu proto nejde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolání tak trpí vadou. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání přitom již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.
9. Žalobkyně sice v odstavci 25 dovolání uvádí, že až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 127/2019, uveřejněným pod číslem 57/2022 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 57/2022“), bylo zavedeno rozlišování na kvalifikované subjekty, pro které byla (po více než deseti letech) dovozena přísnější povinnost seznámit se se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněného pod číslem 121/2011 Sb. rozh. obč., dříve, než toto rozhodnutí bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, že tím byla žalobkyni v zásadě stanovena povinnost do minulosti a že vyvozování jakýchkoliv negativních důsledků z nesplnění této povinnosti je zcela absurdní a příčící se zásadám právního státu, jakož i logického uvažování a zdravého rozumu. Tuto argumentaci však uvádí výlučně v souvislosti se svým přesvědčením, že neměla být zařazena k těmto kvalifikovaným subjektům (viz následující odstavec 26 dovolání), a nikoliv jako nesouhlas se závěry přijatými v R 57/2022. Nadto ve vztahu k nesouhlasu žalobkyně s právním závěrem odvolacího soudu, že patřila mezi tyto kvalifikované subjekty (k této námitce nesprávného posouzení), nebyla žalobkyní v dovolání (v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř.) formulována žádná konkrétní právní otázka a nebyl k ní vymezen ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
10. Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud uvádí (pokud by snad bylo možno považovat výše citovanou argumentaci žalobkyně v odstavci 25 dovolání za nesouhlas se závěry vyjádřenými v R 57/2022), že neshledává žádný důvod, pro který by se měl nyní od závěrů R 57/2022 odchýlit.
11. Nejvyšší soud již opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018).
12. Uvedenému požadavku žalobkyně zcela nedostála při formulaci třetí otázky, neboť z ní není zcela jasné a srozumitelné, jakou konkrétní judikaturně neřešenou otázku, na níž by vskutku záviselo napadené rozhodnutí, uvedenou formulací předkládá Nejvyššímu soudu k řešení. Žalobkyně ve své argumentaci k uvedené otázce totiž vychází z toho, že odvolací soud nerozlišoval mezi postavením žalovaného (ručitele) a společnosti Advenium Technologies, s. r. o. (dlužníka). Z obsahu dovoláním napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že odlišné postavení uvedených osob odvolací soud důsledně odlišoval, stejně tak rozlišoval mezi promlčením pohledávky žalobkyně vůči žalovanému odpovídající jeho ručitelskému závazku a mezi procesní obranou žalovaného vyplývající z § 306 odst. 2 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, spočívající v uplatnění námitky (k níž by byl oprávněn dlužník, kdyby věřitel vymáhal pohledávku vůči němu), že je promlčena ručením zajištěná pohledávka věřitele (žalobkyně) vůči dlužníku. Oproti předpokladům uvedeným žalobkyní v dovolání ve vztahu k uvedené otázce pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně též uvedl, že rozhodčí nález vydaný JUDr. Petrem Wildtem, Ph.D., dne 3. 10. 2012, sp. zn. 211/11, jímž byla uložena žalovanému a dlužníku povinnost zaplatit žalovanou částku, byl pravomocně zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2015, č. j. 14 Cm 115/2012-30, jen ve vztahu k žalovanému (nikoliv vůči dlužníku), že následně bylo pokračováno v soudním řízení jen mezi žalobkyní a žalovaným a že žalobkyně neučinila žádné další kroky, které by zabránily promlčení práva žalobkyně vůči dlužníku. Námitky vytýkající odvolacímu soudu závěry, které ve skutečnosti neučinil, přitom nemohou založit přípustnost dovolání.
13. Pro úplnost lze dodat, že založil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že je-li v důsledku promlčení oslabeno právo věřitele odpovídající hlavnímu závazku (dlužníka) v tom ohledu, že nemůže být soudem přiznáno (popř. rozhodnutí, jímž bylo pravomocně přiznáno, nelze soudně vykonat), nelze věřiteli přiznat rozhodnutím soudu ani právo na splnění tohoto závazku vůči ručiteli, který uplatnil jako procesní obranu námitku (k níž by byl oprávněn dlužník, kdyby věřitel vymáhal pohledávku vůči němu), že je promlčena ručením zajištěná pohledávka věřitele vůči dlužníku, a není přitom rozhodné, že se právo věřitele vůči ručiteli odpovídající jeho ručitelskému závazku (v důsledku probíhajícího soudního řízení mezi věřitelem a ručitelem) dosud nepromlčelo (srov. odstavce 27 až 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí), pak tyto závěry jsou zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejde o otázku judikaturně neřešenou (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010, a ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 297/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3120/2017, a ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3448/2019).
14. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady (zčásti též pro nepřípustnost).
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 1. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu