23 Cdo 1251/2025-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně MPM-QUALITY a.s., se sídlem ve Frýdku-Místku, Příborská 1473, identifikační číslo osoby 47987430, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, proti žalovanému J. Ž., zemřelému, o žalobě na určení autorství, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 78/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2024, č. j. 2 Co 24/2024-373, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 2. 2024, č. j. 16 C 78/2022-361, řízení zastavil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti (výroky II až IV).
2. K odvolání žalobkyně a pozůstalých po zemřelém žalovaném Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným usnesením odmítl odvolání pozůstalých (výrok I), usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně v rozsahu výroků I a II, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1936 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, jež dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. A to konkrétně otázek, zda osobnostní autorská práva zanikají smrtí autora bez ohledu na to, kdy bylo dílo vytvořeno, tj. zda osobností autorská práva zanikají smrtí autora i v případě, že dílo bylo vytvořeno za účinnosti zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), a zda pasivní legitimace v případě negativní určovací žaloby, tj. že žalovaný není autorem díla, vytvořeného za účinnosti zákona č. 35/1965 Sb. náleží dědicům autorských práv zemřelého autora.
4. Žalobkyně namítla nesprávnost právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Dovolání žalobkyně proti výroku I usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání pozůstalých po zemřelém žalovaném, není přípustné podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. a podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. Dovolání proti výroku II usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř.
11. Otázky, jejichž prostřednictvím dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil skutečnost, že předmětná díla (grafická ztvárnění log ELTON a PRIM), o nichž tvrdí, že zemřelý žalovaný není jejich autorem, vznikla za účinnosti tehdy účinného zákona č. 35/1965 Sb., a tudíž i trvání osobnostních autorských práv k těmto dílům se řídí tímto zákonem, přípustnost dovolání nezakládají, neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
12. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že řízení je v projednávané věci vedeno o negativní určovací žalobě podle § 80 o. s. ř. [a nikoli o nároku z ochrany autorského práva podle § 40 odst. 1 písm. a) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)], jejímž prostřednictvím se žalobkyně domáhá určení, že žalovaný (jenž v průběhu řízení zemřel) není autorem shora uvedených grafických ztvárnění log. Dle odvolacího soudu nelze po smrti žalovaného v řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. pokračovat, neboť autorem autorského díla může být pouze fyzická osoba, která dílo vytvořila, a tudíž právní nástupci autora nejsou a ani nemohou být autory (původci) daného autorského díla. K tomu doplnil, že právní nástupnictví po zemřelém účastníku řízení znamená, že se takové osoby stávají namísto něj účastníky řízení, čemuž musí odpovídat nejen záhlaví rozhodnutí, ale také výrok o negativní určovací žalobě.
13. Odvolací soud tedy nezaložil své rozhodnutí na závěru, že procesní nástupnictví na straně žalovaného je v projednávané věci vyloučeno právě proto, že osobnostní autorská práva k předmětným dílům zanikla. Proto domáhá-li se dovolatelka ve svém dovolání vyřešení otázky doby trvání osobnostních autorských práv k předmětným dílům po smrti žalovaného (na základě skutečnosti, že předmětná díla vznikla již za účinnosti zákona č. 35/1965 Sb.), respektive otázky právního nástupnictví (dědění) takto případně nezaniklých práv po smrti žalovaného, klade dovolacímu soudu otázky, na nichž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a na jejichž řešení toto rozhodnutí nezávisí. Jak uvedeno shora, pro odvolací soud nebylo určující, zda osobnostní autorská práva (ať už v rozsahu podle zákona č. 35/1965 Sb. nebo podle zákona č. 121/2000 Sb.) po smrti žalovaného k předmětným dílům trvají či nikoli, nýbrž skutečnost, že právní nástupci autora (žalovaného) nejsou a nemohou být autory díla, čemuž by v případě jejich účasti v řízení nemohl odpovídat výrok rozhodnutí ve věci samé o žalobě na negativní určení autorství.
14. Dovolací přitom soud ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
15. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu