23 Cdo 1263/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve
věci žalobce J. K. a.s., se sídlem Praha 10 - Vršovice, Kubánské náměstí
1391/11, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 26821249, zastoupeného Mgr. Ing.
Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 1212/39, proti
žalovaným 1) P. F., bytem Brno - Starý Lískovec, Labská 156/37, PSČ 625 00,
identifikační číslo osoby 68650744, a 2) J. B., bytem Brno - Starý Lískovec,
Sevastopolská 351/5, PSČ 625 00, identifikační číslo osoby 66512000, oběma
zastoupeným Mgr. René Zeiselem, advokátem se sídlem Brno, Jamborova 25, o
zaplacení 799 946 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 19/16 Cm 2/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 20. prosince 2011, č.j. 14 Cmo 124/2011-271, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 093 Kč k rukám Mgr. René Zeisela,
advokáta se sídlem Brno, Jamborova 25, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení žalované částky na základě tvrzení,
že žalovaní převzali od žalobce, resp. předchůdce žalobce, zboží, avšak cenu
zboží, jak byla vyfakturována, v termínu splatnosti žalovaní žalobci
nezaplatili. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který z
dodacího listu ze dne 16.12.2000, který sloužil zároveň jako faktura č. vystavená na částku 799 946 Kč se splatností dne 30.12.2000, zjistil, že
žalobce dodal zboží společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o., které převzal D. Č.,
který pracoval pro tuto společnost, jejímiž jednateli a společníky byli v době
odběru zboží žalovaní. Žalovaní před založením společnosti s ručením omezeným
dne 8.12.2000, zapsané do obchodního rejstříku dne 14.12.2000, podnikali ve
sdružení fyzických osob podle § 829 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
a odebírali od žalobce zboží jako podnikatelé ve sdružení. O změně formy
podnikání žalovaní žalobce informovali a žádali, zda by mohli odebírat zboží za
stejných podmínek jako před založením společnosti a se zavedenými postupy u
žalobce. Dne 18.12.2000 byly obchodní podíly společnosti jednateli společnosti
(žalovanými) včetně jednatelských oprávnění převedeny na S. K. Z obsahu smlouvy
o převzetí dluhu sepsané dne 20.12.2000 soud zjistil, že uvedeného dne pan S. K., jako nový majitel společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o., převzal dluh za
žalobcem z uvedené faktury. Z důkazu provedeného trestním spisem a rozsudkem
Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 3 T 65/2002 soud zjistil, že žalovaní byli
zproštění obvinění z trestného činu podvodu a že nebyl ani žádným jiným důkazem
prokázán úmysl žalovaných obohatit se na úkor žalobce, že zboží neodebrali v
úmyslu se obohatit. Z trestního spisu vyplynulo, že sám žalobce ve výpovědi
uvedl, že objednávka byla učiněna společností s ručením omezeným. Z uvedeného
odvolací soud dovodil, že právní předchůdce žalobce dodal zboží a požadoval za
toto zboží odpovídající plnění – zaplacení kupní ceny – na základě právního
vztahu mezi ním a společností BF ELEKTRONIC, s. r. o., tudíž je vyloučeno, aby
se oprávněně domáhal téhož plnění po žalovaných z titulu bezdůvodného
obohacení. I pokud by žalovaní zboží dodávané společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o. fakticky převzali, byli v době převzetí zboží statutárními orgány,
jednajícími za uvedenou společnost. Odvolací soud se proto ztotožnil s právním
názorem soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobci se nepodařilo prokázat
přijetí bezdůvodného obohacení žalovanými podle § 451 a násl. obč. zák.,
stala-li se příjemcem zboží a jeho vlastníkem obchodní společnost BF
ELEKTRONIC, s. r. o., nikoliv žalovaní jako fyzické osoby, tudíž žalovaní
nebyli od počátku v řízení v tomto směru pasivně legitimováni. Pokud žalobce požadoval zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by se
žalovaní dopustili jakéhokoliv protiprávního jednání, které by v příčinné
souvislosti vedlo ke vzniku nároku žalobce na náhradu škody, tedy že jednáním
žalovaných by žalobci vznikla škoda.
Odvolací soud se i v posouzení uplatněného
nároku žalobce na náhradu škody ztotožnil se soudem prvního stupně, že žaloba
nemůže být při daných skutkových okolnostech úspěšná, proto potvrdil zamítavý
výrok soudu ve věci samé jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam. Za otázku zásadního právního
významu považuje vyřešení otázky odpovědnosti za právní úkony a otázky nároku
poškozené osoby na vydání bezdůvodného obohacení, případně nároku na náhradu
škody za situace, kdy určitá osoba, či osoby, buď z donucení nebo o své vlastní
vůli zjevně sofistikovanými zastíracími úkony, ze kterých je dostatečně zřejmé,
že nebylo úmyslem uzavírání smluv a jejich plnění, ale vylákání plnění od jiné
osoby, vyláká od poškozené osoby určité plnění, ať již ve snaze obohatit sebe
nebo někoho jiného (případně i pod tlakem či z donucení jiné osoby), a to i za
situace, kdy při naprosto formálním posouzení se může jednat zdánlivě o postup
takovéto osoby či osob v souladu s předpisy. Dovolatel má za to, že za takovéto
úkony a jejich důsledky by měla být vůči poškozené osobě zodpovědná osoba,
která od poškozené osoby vylákala plnění, a to i v případě jejího donucení k
těmto úkonům jinou osobou, jak namítali žalovaní. Podle dovolatele bylo možno
takovému případnému donucení k právním úkonům zabránit zákonnými prostředky,
např. obrácením se na policii, a pokud se žalovaní takovému případnému donucení
podvolili, měli by nést důsledky poškození osoby, od níž bylo plnění vylákáno. Podle dovolatele ale soudy v daném případě zcela formálním a nespravedlivým
rozhodnutím neposkytly žalobci ochranu vůči jednání žalovaných, kteří si poté,
co získali důvěru žalobce, jako dodavatele, založili společnost s ručením
omezeným, požádali dodavatele o stejnou důvěru v nově založenou společnost a
ihned po odebrání zboží, aniž by došlo k jakékoli jeho úhradě, převedli
obchodní podíly na jinou osobu, tzv. bílého koně a začali tvrdit, že už se
společností nemají nic společného, přičemž následně je společnost dlouhodobě
nečinná a zcela bez majetku. Dovolatel namítá, že soudy tak svým rozhodnutím
považovaly za souladný s právem uvedený postup podnikání žalovaných, které mělo
za následek, že žalobce přišel o plnění z prodaného zboží, a navíc je ještě
zavázán zaplatit náhradu nákladů řízení. Dovolatel má za to, že soudy učinily rozhodnutí v extrémním rozporu se
zjištěným skutkovým stavem, který nesprávně posoudily. Poukazuje na to, že
žalovaní, kteří zboží převzali, toto zboží společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o. předali, a proto se domnívá, že soudy měly dospět k závěru, že žalovaní se na
úkor žalobce obohatili. Nesouhlasí ani s rozhodnutím ohledně nákladů řízení,
když soudy nepřihlédly vůbec k příčinám vzniku celé situace a podílu žalovaných
na okolnostech tohoto sporu. Dovolatel je tedy přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Vadu řízení spatřuje v nedostatečném vyřešení otázky
důkazních břemen a v nedostatečných odůvodněních rozhodnutí soudů, která
považuje za zcela obecná a formalistická. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
zároveň zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání žalobce navrhli jeho odmítnutí, neboť se
domnívají, že dovolání ve skutečnosti postrádá otázku zásadního právního
významu, neboť otázka bezdůvodného obohacení je již judikaturou v dostatečné
míře vyřešena. Podle žalovaných není řízení postiženo ani vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou
zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal,
zda je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je v
napadeném rozsahu rozsudkem potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního stupně
nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak poté, co jeho
rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při
splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj.,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat,
že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými
dovolacími důvody. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať
již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání
nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při
možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav
věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění
dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které
mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní
právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí
dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli
v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění
rozhodnutí. Dovolatel v dovolání pokládá k řešení otázku, která však nemůže být otázkou
zásadního právního významu, neboť nevychází ze skutkových závěrů odvolacího
soudu, na nichž bylo založeno jeho právní posouzení. Dovolatel staví své
dovolání na vlastních skutkových zjištěních a závěrech, že určitá osoba, či
osoby, jimiž jsou v daném případě žalovaní, zjevně sofistikovanými zastíracími
úkony, jímž cílem nebylo uzavírání smluv a jejich plnění, ale vylákání plnění
od jiné osoby, vylákali od poškozené osoby (žalobce) určité plnění. Z takových
skutkových závěrů soudy však nevyšly. Naopak soudy vyšly ze skutkového závěru,
vycházejícího z provedených důkazů, že nebyl prokázán úmysl žalovaných obohatit
se na úkor žalobce. Zboží žalovaní neodebrali od žalobce v úmyslu se obohatit,
zboží bylo objednáno a odebráno společností s ručením omezeným, jejímiž
jednateli a společníky byli žalovaní, a jejichž závazek k zaplacení zboží se
splatností až dne 30.12.2000 přešel na nového majitele společnosti s ručením
omezeným. Ze skutkových závěrů soudů rovněž nevyplývá, že by se žalovaní
dopustili jakéhokoliv protiprávního jednání, které by v příčinné souvislosti
vedlo ke vzniku nároku žalobce na náhradu škody, tedy že jednáním žalovaných by
žalobci vznikla škoda.
Pokud oba soudy dospěly k závěru, že nebylo prokázáno obohacení žalovaných na
úkor žalobce, jestliže zboží objednala společnost s ručením omezeným, která též
zboží převzala a nový majitel cenu zboží ve stanovené lhůtě splatnosti
nezaplatil, není možno dospět k závěru, že by oba soudy pochybily, jestliže
dospěly k závěru, že není důvodná žaloba, směřující proti žalovanému 1) a 2),
jako fyzickým osobám, na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč.
zák.) ve výši požadované žalobou.
Rovněž není možno dovolateli přisvědčit, že by soudy nesprávně posoudily
uplatněný nárok z titulu náhrady škody ve smyslu § 373 obch. zák., či ve smyslu
§ 415 obč. zák., jestliže nebyla prokázána existence jednoho ze základních
předpokladů odpovědnosti za škodu, tj. protiprávní jednání žalovaných, resp.
porušení nějaké jejich právní povinnosti.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. nebyl tedy uplatněn důvodně.
Pokud dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu
uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky
procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže
dovolatel brojí pouze proti obecnému a formalistickému odůvodnění rozsudků obou
soudů. Těmito námitkami však nepokládá žádnou zásadní právní otázku
procesněprávní povahy.
Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu
dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, proto rozsudek
odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolání není tedy
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto jej
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího
řízení mají žalovaní společně a nerozdílně právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které
sestávají z odměny advokáta ve výši 13 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v
návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1, § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v
platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta
ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po
přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 793 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s.
ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 16 093 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, mohou
žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. května 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu