23 Cdo 129/2022-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Armádní Servisní, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 6, Dejvice, Podbabská 1589/1, PSČ 160 00, IČO 60460580, zastoupené JUDr. Antonínem Rozbrojem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Tř. Svobody 956/31, PSČ 779 00, proti žalovaným 1) F. M., nar. XY, a 2) M. M., nar. XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Dagmar Strejčkovou, advokátkou, se sídlem v Borkovanech 98, PSČ 691 75, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 12 C 96/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2021, č. j. 16 Co 163/2021-329, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně i žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, č. j. 16 Co 163/2021-329, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I), odmítl odvolání žalovaných (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Žalovaní namítali, že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci a že nezákonně použil § 218b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), který byl zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění OSŘ, zrušen. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud „dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“ a vydal usnesení, kterým se napadené rozhodnutí ruší, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, podle § 241 odst. 1 o. s. ř. řádně zastoupenými dovolateli, posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle odstavce 2 dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není přípustné dovolání, které směřuje proti usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., podle § 238 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. dovolací soud odmítne dovolání, které bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn. Dovolání není přípustné. Podle ustálené soudní praxe je k podání dovolání (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.
Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000). V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba proti oběma žalovaným zamítnuta, není dovolání žalovaných subjektivně přípustné. Žalovaní byli v odvolacím řízení úspěšní, a rozhodnutí dovolacího soudu jim nemůže přinést procesně výhodnější výsledek odvolacího řízení. Dovolání je tak v této části subjektivně nepřípustné.
Dovolání není přípustné ani v části, kterou byl napaden rozsudek odvolacího soudu co do výroku pod bodem II, kterým bylo odvolání žalovaných odmítnuto z důvodu subjektivní nepřípustnosti. Dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné ani v části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení. Nepřípustnost dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí konečně vyplývá z § 236 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.