Žalobci nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda původní žalobkyně byla v dané věci (odvozenou) oprávněnou osobou. Především však bude zapotřebí vyřešit svou povahou předběžnou právní otázku, totiž otázku, zda nemovitosti - v požadovaném podílu - přešly na stát až z vlastnictví zemřelého J. G., jenž nabyl dědictví po A. K., neboť jako jediný z dědiců dědictví neodmítl, jak dovodily soudy obou stupňů, a nikoli již z vlastnictví zemřelé A. K., protože její dědici, včetně J. G., dědictví odmítli (za J. G. je odmítli jeho dědici), jak míní dovolatelé, tedy otázku, zda nemovitosti - v požadovaném podílu - připadly státu až jako dědictví po zemřelém J. G. (nikoli již jako dědictví po zemřelé A. K.).
Závěr, že J. G. dědictví po zemřelé sestře A. K. neodmítl, bude - s přihlédnutím k charakteru dovolacích námitek - správný za předpokladu, že ani výkladem právního úkonu dědiců J. G., tj. jejich prohlášení ze dne 28. května 1960 (založeného ve spisu bývalého Státního notářství pro Prahu 2 sp. zn. 2 D 829/1960), nelze dospět k poznání, že tito dědici za něj - tímto prohlášením - dědictví po zemřelé A. K. odmítli.
Vykládací pravidla právních úkonů byla v té době, tj. v roce 1960, obsažena v ustanovení § 31 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák. \"). Ve smyslu § 31 odst. 1 obč. zák. bylo třeba projev vůle (§ 30 obč. zák.) vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídalo pravidlům (socialistického) soužití. Šlo - li o právní úkon, který měl význam pro plnění jednotného hospodářského plánu, bylo třeba projev vůle vyložit v souladu s úkoly plánem uloženými (§ 31 odst. 2 obč. zák.).
Dne 28. května 1960 vyhotovili dědici po J. G. následující písemné prohlášení:
„Dědicové po zemřelém J. G., B. G., J. G. a J. G. jménem svým a J. G. též v zastoupení svých nezletilých dětí odmítají v zákonné lhůtě 30 dnů dědictví po zemřelém J, G.
Poznamenáváme, že k tomuto dědictví napadlo ještě dědictví po zemřelé A. K., sestře zesnulého, které je projednáváno u Státního notářství pro Prahu 1 pod č. j. 1 n D 559/60.\" Následují tři podpisy.
Soudům obou stupňů lze dát za pravdu v tom, že výkladem - za použití výkladových pravidel obsažených v § 31 obč. zák. - nelze dovodit, že by dědici J. G. tímto prohlášením za něj odmítli dědictví po A. K. V první větě prohlášení uvedení dědici jednoznačně odmítli dědictví po zemřelém J. G. Jeho druhá věta je - s přihlédnutím k jejímu slovnímu vyjádření a v ní obsaženému projevu vůle - pouhou informací pro tehdejší Státní notářství pro Prahu 2 o probíhajícím dědickém řízení po zemřelé A. K. a nelze jí - prostřednictvím výkladu - podsouvat jiný význam než ve skutečnosti měla, tj. pouhý informativní význam ve vztahu k tehdejšímu Státnímu notářství pro Prahu 2. Z uvedeného vyplývá, že dědici po zemřelém J. G. za něj dědictví po A. K. neodmítli, jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Za této situace lze pokládat za správný právní závěr, že toto dědictví, včetně požadovaného podílu na nemovitostech, nabyl jako jediný dědic bratr zemřelé J. G., když všichni dědicové první skupiny dědictví platně odmítli. Požadovaný podíl na nemovitostech tak nepřešel na stát z vlastnictví zemřelé A. K. (dědictví po této zemřelé státu nepřipadlo), nýbrž až z vlastnictví zemřelého J. G., jehož dědici dědictví po něm písemným prohlášením ze dne 28. května 1960 platně odmítli. Za této situace lze pokládat za správný právní závěr, podle něhož původní žalobkyně nebyla (odvozenou) oprávněnou osobou. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud je - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovanému náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová