23 Cdo 1308/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně IDEAL BIKE CORPORATION, 497, Sec. 1, Kang Fu Rd., Wu – Chi Town,
Taichung, Taiwan, R. O. C., zastoupené JUDr. Martinem Kubánkem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, nám. Republiky 1079/1a, proti žalované IMPEXO spol. s r.o.,
se sídlem v Praze 9, Prosecká 687, PSČ 192 00, IČO 416 94 660, zastoupené JUDr.
Jiřím Bednářem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, o zaplacení USD 86
808,58 s příslušenstvím, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8
Cm 168/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
19. listopadu 2010, č. j. 8 Cmo 304/2010-127, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 8 Cmo
304/2010-127, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podanou žalobou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení kupní ceny za dodávku
zboží – jízdních kol, která byla žalobkyní vyúčtována fakturou č. D20-06030014
ze dne 7. 3. 2006 částkou 86 808,58 USD. Zboží, které bylo určeno žalované,
bylo k přepravě naloženo na plavidlo společnosti MOL na Tchajvanu, přičemž k
přechodu nebezpečí škody na dodávaném zboží v souladu s uzavřenou smlouvou
došlo dle žalobkyně okamžikem jeho předání prvnímu dopravci.
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 9. června 2010, č. j. 8
Cm 168/2007-99, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 86 808,58 USD s 1,8%
úrokem z prodlení od 8. 7. 2006 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Jeho první rozsudek ve věci ze dne
24. června 2009, č. j. 8 Cm 168/2007-58, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením
ze dne 18. září 2009, č. j. 8 Cmo 267/2009-70, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení s tím, že je třeba nadále zabývat se otázkou, zda byla
mezi účastníky uzavřena kupní smlouva v souladu s Vídeňskou úmluvou písemně a
zda žalobkyni vzniklo právo na zaplacení kupní ceny za zboží, které žalovaná
nepřevzala. Soud prvního stupně ke sporné otázce, došlo-li k uzavření smlouvy mezi
účastníky, vyšel ze zjištění, že se žalovanou jednala paní M. A. z firmy
Twin-Sport GmbH se sídlem v Bergstrasse 16, Mutlangen, Německo, na základě
smlouvy mezi žalobkyní a společností Twin-Sport uzavřené dne 1. 10. 2005 o
odměně za služby prováděné společností Twin-Sport na základě zmocnění, které
vyplývá z prodejních faktur vydaných mezinárodním distributorům Fuji/SE Bikes,
kteří jsou uvedeni v příloze č. 1 uzavřené smlouvy. Žalovaná připojila k
emailové zprávě ze dne 23. 8. 2005 adresované M. A. objednávky č. IE 03 a č. IE
02 obsahující označená jízdní kola. V příloze emailové zprávy ze dne 29. 9. 2005, zaslané M. A. P. S. (jednajícím za žalovanou), byla připojena proforma
faktura k objednávce IE 03, kterou byla vyčíslena cena 132 421 USD. Proforma
faktura obsahuje označení „JÍZDNÍ KOLA – F.O.B. TAIWAN“. M. A. připojila k
emailové zprávě ze dne 14. 10. 2005 opravenou proforma fakturu k objednávce č. IE 02 se žádostí o provedení kontroly. Proforma faktura vystavená žalobkyní dne
14. 10. 2005 obsahuje označení odeslání - leden, místo určení Hamburg, „JÍZDNÍ
KOLA – F.O.B. TAIWAN“. K žádosti M. A. ze dne 14. 10. 2005 o kontrolu připojené
proforma faktury odpověděl P. S. téhož dne sdělením „OK“. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně nejprve k závěru,
že za žalobkyni jednala pracovnice společnosti Twin-Sport GmbH na základě
řádného zastoupení na základě smlouvy ze dne 1. 10. 2005. Dále dovodil, že mezi
účastníky byla platně uzavřena smlouva na dodání zboží, které bylo dne 9. 3. 2006 předáno dopravci a na které žalobkyně vystavila dne 7. 3. 2006 fakturu č. D20-06030014 znějící na částku 86 808,58 USD, a to včetně ujednání ohledně
doložky FOB. Žalovaná jako kupující přijetím návrhu žalobkyně souhlasila s tím,
že zajišťuje a hradí přepravné (žalovaná toto odsouhlasila emailovou zprávou ze
dne 14. 10. 2005). Na objednávky žalované reagovala v souladu s obchodními
podmínkami žalobkyně tím, že vystavila „proforma fakturu“, ve které označila
určité zboží, o které v objednávce projevila žalovaná zájem, včetně množství
zboží a kupní ceny. Žalovaná pak na výzvu k provedení kontroly „proforma
faktury“ tyto emailovou zprávou odsouhlasila. S ohledem na výjimku, kterou
učinila Čínská lidová republika v souladu s ustanovením čl. 12 Úmluvy OSN o
smlouvách o mezinárodní koupi zboží, publikované pod č. 160/1991 Sb. (dále jen
„Vídeňská úmluva“), platila pro uzavření smlouvy podle Vídeňské úmluvy písemná
forma.
Jednání, které probíhalo mezi žalovanou a zástupcem žalobkyně emailovou
formou, soud prvního stupně vyložil jako písemnou formu ve smyslu čl. 13
Vídeňské úmluvy. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně podle čl. 31 Vídeňské úmluvy
dodala žalované zboží tím, že je předala prvnímu dopravci k přepravě pro
žalovanou jako kupující. Jestliže žalobkyně splnila svou povinnost vyplývající
pro ni z uzavřené kupní smlouvy, je žalovaná povinna zaplatit za zboží kupní
cenu. Soud prvního stupně proto přiznal žalobkyni požadovanou kupní cenu včetně
úroků z prodlení podle čl. 78 Vídeňské úmluvy ve sjednané výši uvedené na
proforma faktuře. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 8 Cmo 304/2010-127, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o
zaplacení 86 808,58 USD s 1,8% úrokem z prodlení od 8. 7. 2006 do zaplacení
zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body
II a III). Odvolací soud k závěrům soudu prvního stupně ohledně dodržení požadavku písemné
formy úkonů účastníků provedených emailovou korespondencí uvedl, že čl. 13
Vídeňské úmluvy nebyl v průběhu doby nijak změněn. Text úmluvy je podle
odvolacího soudu zcela jasný (pro účely této Úmluvy písemná forma zahrnuje
telegram a dálnopis), Vídeňskou úmluvu nelze ani per analogiam vyložit ve
prospěch emailů, neboť každý email doručený jeho příjemci může příjemce jakkoli
změnit, na rozdíl od textu doručeného telegramu či dálnopisu. Po uvedeném závěru odvolací soud současně uvedl, že pro eventualitu vzniku
smlouvy bez nutnosti písemné formy vyšel z toho, že uzavírají-li smlouvu strany
mající sídlo ve státě, který učinil výhradu podle čl. 12 a čl. 96 Vídeňské
úmluvy, pak neplatí ustanovení čl. 11 a forma smlouvy se řeší podle zásad
mezinárodního práva soukromého, poté podle práva určeného na základě
mezinárodního práva soukromého. Podle kolizní normy obsažené v § 10 odst. 2
písm. a) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním
(dále jen jako „ZMPS“), je nutné na formu smluv aplikovat čínské právo, jehož
aktuální stav nebyl zjištěn. Odvolací soud proto hodnotil, zda účastníci vůči
sobě učinili takové bezformální úkony, jejichž důsledkem by byl vznik
bezformální smlouvy a dospěl k tomu, že i kdyby bylo možné emaily pokládat za
písemnou formu, pak s ohledem na obsah korespondence nebyla kupní smlouva
uzavřena. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena kupní
smlouva. Proto žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení kupní ceny zboží, které
žalovaná nepřevzala, a ani na úroky z prodlení s placením vyúčtované ceny zboží. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost podaného
dovolání zakládá žalobkyně na § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka dále
namítá, že daná věc byla řešena odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem
zejména v těchto otázkách:
- zjištění obsahu čínského práva ohledně požadavku na formu kupní
smlouvy;
- zda na základě popsaných projevů vůle žalobkyně a žalované byla
uzavřena kupní smlouva dle Vídeňské úmluvy
- zda byl zástupce oprávněn jednat za žalobkyni.
Žalobkyně uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně předně nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s výhradou
Čínské lidové republiky učiněnou podle článku 11 a čl. 96 Vídeňské úmluvy. Odvolací soud s odkazem na provedené výhrady dovodil, že formu smlouvy je nutné
posuzovat podle hmotného čínského práva, nikoli podle čl. 13 Vídeňské úmluvy. Odvolací soud se ale nezabýval obsahem čínského práva, a to ani přes tvrzení
žalobkyně, že poté, co Čínská lidová republika učinila při svém přístupu k
Vídeňské úmluvě v roce 1993 výhradu vůči jejímu čl. 11, změnila se v mezidobí
čínská právní úprava uzavírání smluv, která již nyní obecně umožňuje uzavírání
smluv v jakékoli formě, přičemž za písemnou formu se považuje i výměna
elektronických dat či elektronická pošta, pokud umožňují vyjádření jejich
obsahu v hmotné podobě. Odvolací soud sice odkázal na čínské právo, ale další posuzování činil podle
práva českého. Odvolací soud současně pominul úpravu v § 53 ZMPS, který ukládá
justičním orgánům učinit všechna potřebná opatření ke zjištění cizího práva,
pokud mu obsah není znám, může si vyžádat obsah od ministerstva spravedlnosti. Kdyby přitom odvolací soud úpravu rozhodného práva zjistil, musel by dojít k
závěru, že čínské právo již nepožaduje písemnou formu a pro uzavření smlouvy
stačí ústní forma. Dle názoru žalobkyně odvolací soud tím, že nezjistil obsah rozhodného práva a
ani se o to nepokusil, zatížil řízení vadou a dospěl k nesprávnému právnímu
posouzení věci. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že přílohy emailů
neobsahovaly relevantní projevy vůle vedoucí k uzavření kupní smlouvy. Podle
jejího názoru je nutné emaily a jejich přílohy posuzovat ve vzájemné
souvislosti. Mezi žalobkyní a žalovanou se nejednalo o první obchodní kontakt,
ale o dlouhodobý obchodní vztah. Žalovaná se pravidelně účastnila mezinárodních
setkání distributorů. Na setkání distributorů s názvem „2006 Fuji and SE Bikes‘
International Distributor Sales Meeting“, které se konalo ve dnech 19. - 22. 6. 2005 v Dongguan v Čínské lidové republice. Na tomto setkání byly žalobkyní a
společností Twin Sport, jako zástupcem žalobkyně, prezentovány dodací a
platební podmínky a ceník zboží pro rok 2006. Tato skutečnost má význam pro
posouzení praxe zavedené mezi žalobkyní a žalovanou při hodnocení způsobilosti
uskutečněných projevů vůle k uzavření kupní smlouvy mezi nimi. Jestliže by soud hodnotil objednávky v souvislosti s emaily, jakož i dalšími
výše popsanými skutečnostmi, které představují zavedenou praxi mezi žalobkyní a
žalovanou, došel by dle dovolatelky k závěru, že návrh byl určen žalobkyni. Tento požadavek vyplývá z interpretačních pravidel uvedených v čl. 8 Vídeňské
úmluvy, kdy dle odst. 3 při určování úmyslu strany se vezme náležitý zřetel na
všechny rozhodné okolnosti případu, včetně jednání o smlouvě, praxe, kterou
strany mezi sebou zavedly, zvyklostí a následného chování stran. Dovolatelka odmítá názor odvolacího soudu, že proforma fakturu nelze zpravidla
hodnotit jako projev vůle směřující ke vzniku smlouvy.
Takový závěr odvolacího
soudu neobstojí s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 49/08 ani vůči znění čl. 18
Vídeňské úmluvy. Jestliže mezi stranami došlo zejména k realizaci první dodávky, která byla
žalovanou řádně a včas zaplacena, vyplývá z okolností případu, že kupní smlouvy
na základě objednávek IE 02 a IE 03 mezi žalobkyní a žalovanou byly uzavřeny a
již i částečně plněny. Závěr odvolacího soudu, že proforma faktury by bylo stejně nutné vykládat jako
protinabídku žalobkyně ve smyslu čl. 19 odst. 1 Vídeňské úmluvy, je nesprávný a
nemá oporu v provedeném dokazování. Doložku FOB obsahují samotné objednávky. Nejedná se tedy o dodatek týkající se místa dodání ve smyslu čl. 19 odst. 3
Vídeňské úmluvy, který by představoval podstatnou změnu podmínek nabídky a
který by ve spojení s čl. 19 odst. 1 Vídeňské úmluvy mohl vést k odmítnutí
nabídky. Úrok z prodlení také nepředstavuje podstatnou změnu nabídky ve smyslu čl. 19
odst. 3 Vídeňské úmluvy, jelikož se nejedná o placení, ale následek pozdního
zaplacení kupní ceny. Dovolatelka dále namítá, že i kdyby proforma faktury představovaly odmítnutí
původního návrhu a byly protinabídkou, pak tato protinabídka byla akceptována
žalovanou. Přinejmenším ohledně objednávky IE 02 byla akceptace provedena
formou emailu žalované ze dne 14. 10. 2005, ve kterém žalovaná souhlasně
reagovala na zaslání opravené proforma faktury k objednávce IE02 v souladu se
svým požadavkem na barevné řešení části zboží. Ohledně objednávky IE03 byla
proforma faktura zaslána emailem dne 29. 9. 2005. Na tuto zprávu žalovaná
neodpověděla. Nicméně s odkazem na praxi zavedenou mezi stranami žalobkyně
namítá, že mlčení může být považováno za přijetí nabídky v souladu s čl. 18
odst. 1 Vídeňské úmluvy. Způsob jednání mezi stranami může konstituovat
povinnost strany vůči nabídce druhé strany včas učinit námitky. V případě, že
tak neučiní, platí, že nabídku akceptuje. S ohledem na to, že předmětem první
dodávky, kterou žalovaná převzala a zaplatila za ni dohodnutou kupní cenu, bylo
jak zboží z objednávky IE02, tak IE03, byla kupní smlouva ohledně objednávky
IE03 mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena nejpozději v okamžiku převzetí zboží,
které bylo předmětem první dodávky, žalovanou. Takový závěr je dle žalobkyně v
souladu s čl. 18 odst. 1 Vídeňské úmluvy, kdy za jiné jednání naznačující
souhlas s nabídkou může být i přijetí zboží. Dovolatelka konečně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že úkony vůči
žalované nečinila žalobkyně. Odvolací soud pominul zastoupení ve vztahu mezi
žalobkyní a zástupcem a poté mezi zástupcem a paní A. na základě pracovního
poměru vůči zástupci. Odvolací soud se nevypořádal s důkazy provedenými soudem
prvního stupně, a to zejména smlouvou o servisních platbách za jízdní kola FUJI
& SE (smlouva o zastoupení), která byla uzavřena dne 1. 10. 2005 mezi žalobkyní
a zástupcem. Na základě smlouvy o zastoupení vybírala žalobkyně prostřednictvím
zástupce rozdíly mezi výrobními cenami zboží a cenami FUJI/SE, a to na základě
faktur vystavených mezinárodním distributorům jízdních kol FUJI/SE.
Proforma
faktury byly opatřeny hlavičkou žalobkyně a vystaveny vůči žalované. Tato
skutečnost se týká i ostatních dokumentů vztahujících se k první a druhé
dodávce zboží žalované. Jestliže odvolací soud dovodil, že žalobkyně nebyla
zastoupena, resp. že jednání společnosti Twin-Sport GmbH nebylo jednáním
zástupce žalobkyně, došel k nesprávnému právnímu hodnocení věci. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v
Praze a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítá, že nikdy s žalobkyní nejednala o
doložce FOB. Mezi žalobkyní a žalovanou bylo výslovně ujednáno, že teprve poté,
co se zboží objeví v Hamburku, byla žalovaná kontaktována obchodními zástupci
žalobkyně a k přechodu vlastnictví a nebezpečí na zboží došlo až při jeho
přebírání v Praze. Nikdy nebylo nasmlouváno, že by žalovaná měla nést nějaké
riziko při nalodění zboží a firmu, která údajně toto zboží přepravovala,
žalovaná ani neznala. Žalobkyně ani neprokázala, že by se zboží skutečně
ztratilo nebo shořelo a v tomto směru vypovídala nejednoznačně. Ve věci nebyla
uzavřena písemná smlouva, věc byla řešena řadou telefonátů. Proforma fakturu
žalovaná nikdy nepovažovala za návrh smlouvy, naopak teprve po převzetí zboží a
přechodu vlastnického práva byla podle skutečného množství zboží vystavena
faktura. Dále žalovaná uvádí, že doložka FOB nebyla nikdy sjednána a zavedená praxe mezi
stranami byla taková, že k přechodu rizika, ztráty a poškození zboží docházelo
shodně s přechodem vlastnického práva, tak nemá žalovaná žalobkyni ničeho plnit. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do
31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku
II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání
bylo podáno osobou oprávněnou včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka
je zastoupena advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání je přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud svým rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně, posuzoval odvolací soud jeho důvodnost a dospěl k závěru, že je důvodné. Odvolací soud na straně jedné uvedl, že je nesprávný závěr soudu prvního stupně
o uzavření kupní smlouvy formou podle čl. 13 Vídeňské úmluvy, na straně druhé
vzhledem k výhradě Čínské lidové republiky k Vídeňské úmluvě by podle
odvolacího soudu na projednávanou věc mělo být podle odvolacího soudu
aplikováno čínské právo, které se soudu však zjistit nepodařilo. K výkladu čl. 13 Vídeňské úmluvy učiněného odvolacím soudem je třeba předně
uvést, že je třeba přihlédnout k době, v níž Vídeňská úmluva vznikala, kdy
elektronická komunikace nemohla být zařazena mezi způsoby písemné komunikace. Proto argumentace odvolacího soudu, že článek 13 vyjmenovává podmínky písemné
formy, které jsou zcela jasné, neobstojí. Vídeňská úmluva za písemnou formu
považovala i tehdy moderní prostředky komunikace (telegraf a dálnopis), kromě
tradiční listinné podoby. V autentickém znění Vídeňské úmluvy (čl. 101) je text čl. 13 Vídeňské úmluvy
formulován „For the purposes of this Convention "writing" includes telegram and
telex“, rusky „??? ????? ????????? ????????? ??? “?????????? ??????” ?????????? ????? ????????? ?? ????????? ? ?????????“, francouzsky „Aux fins de la présente
Convention, le terme "écrit" doit s'entendre également des communications
adressées par télégramme ou par télex“. Z obsahu těchto autentických verzí je
zřejmé, že vzhledem k použitému slovesnému obratu „zahrnovat písemnou formu“
jsou k běžné listinné podobě přidruženy i tyto dvě další podoby; tak lze
dovodit, že ustanovení čl. 13 Vídeňské úmluvy neobsahuje konečný (taxativní)
výčet podob, jež lze považovat za písemnou formu. Pro uvedené dvě formy platí,
že zaznamenaná informace je dálkově přenášena a adresátu právního jednání je k
dispozici nakonec rovněž text. Tyto znaky přitom vykazují obě v dnešní době tak
běžné prostředky komunikace jako jsou fax a email. Tak starší literatura
devadesátých let minulého století, tedy v době, kdy elektronická komunikace
teprve začala být masivněji rozšiřována, odvodila, že čl. 13 Vídeňské úmluvy
zahrnuje i tento prostředek komunikace (srov. např. Pilz, B. in Westphalen, F. Graf von (ed.): Handbuch des Kaufvertragsrechts in den EG-Staaten einschl. Österreich, Schweiz und UN-Kaufrecht. 1. vydání. Köln : Verlag Dr. Otto
Schmidt, 1992, str. 21, marg. č. 40 a další literatura tam uvedená). Pod čl. 13 Vídeňské úmluvy by tak bylo možné zařadit i takovou elektronickou
komunikaci, která plní stejné funkce jako papírová forma komunikace, tj. schopnost uchovat obsah informace a být pro adresáta srozumitelná. Strany se
mohou dohodnout, jaký typ psané formy budou používat (čl. 6). Mohou se tak
například dohodnout, že budou akceptovat pouze papírovou korespondenci
doručovanou konkrétní kurýrní službou. Jestliže strany nijak nevymezily svou
představu o písemné formě, lze předpokládat, že elektronická komunikace je
zahrnuta v požadavku písemné formy.
Tento předpoklad může být zesilován nebo
zeslabován podle toho, jaká byla praxe, kterou mezi sebou zavedly nebo zvyklost
(čl. 9). V teorii shodně CISG-AC Opinion no 1, Electronic Communications under
CISG, 2003. Professor Christina Ramberg (dostupné na
http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/CISG-AC-op1.html#art13 ). S ohledem na uvedenou argumentaci lze tak dospět k závěru, že nevyplývá-li z
praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, nebo zvyklostí něco jiného, lze podle
čl. 13 Vídeňské úmluvy pro její účely považovat za písemnou formu i email. Vláda Čínské lidové republiky při souhlasu s Vídeňskou úmluvou prohlásila, že
se necítí vázána ustanoveními čl. 1 odst. 1 písm. b) a čl. 11, jakož i
ustanoveními Vídeňské úmluvy týkajícími se ustanovení čl. 11. Při ratifikaci
Vídeňské úmluvy vláda České a Slovenské Federativní Republiky prohlásila, že se
necítí vázána ustanovením čl. 1 odst. 1 písm. b). Podle čl. 1 odst. 1 Vídeňská
úmluva upravuje smlouvy o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání
v různých státech, a) jestliže tyto státy jsou smluvními státy; nebo b)
jestliže podle ustanovení mezinárodního práva soukromého se má použít právního
řádu některého smluvního státu. Za situace, kdy Česká republika i Čína v
rozhodné době, kdy mělo dojít k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky, měly
výhradu k aplikaci čl. 1 odst. 1 písm. b) je třeba Vídeňskou úmluvu použít
podle čl. 1 odst. 1 písm. a). Srov. shodně Kapitán, Z. Podmínky
aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum
7/2008, s. 275. Za situace, kdy Čínská lidová republika učinila výhradu podle čl. 96 ve spojení
s čl. 12, že se necítí vázána ustanovením čl. 11, jakož i ustanoveními Vídeňské
úmluvy týkajícími se ustanovení čl. 11, nelze vyjít z čl. 11, podle něhož
smlouva o koupi nemusí být uzavřena nebo prokazována písemně a nevyžadují se u
ní žádné jiné formální náležitosti; lze ji prokazovat jakýmikoli prostředky,
včetně svědků. Jestliže stát, na jehož území má jedna ze stran své místo podnikání, učiní
takovou výhradu podle čl. 96, jako v daném případě Čínská lidová republika,
neznamená to automaticky nutnost uzavření smlouvy ve formě písemné. Znamená to
jen nevázanost státu tímto ustanovením (srov. shodně Rozehnalová, N. Právo
mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a. s., 2006, s. 556). Za situace, kdy Čínská lidová republika učinila výhradu k čl. 11 Vídeňské
úmluvy, nelze formu ujednání účastníků posuzovat podle tohoto článku Vídeňské
úmluvy a je třeba aplikovat podle zásad mezinárodního práva soukromého kolizní
úpravu zákona č. 97/1967 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a
podle § 4 ve spojení s § 10 pro posouzení formy aplikovat čínské právo. V projednávané věci je tak pro posouzení formy uzavření kupní smlouvy rozhodné,
zda čínské právo písemnou formu vyžaduje. Ke stejným závěrům vzhledem k výhradě
Čínské lidové republiky k čl. 11 Vídeňské úmluvy srov. shodně Michael R. Will
ed., The CISG and China: Dialog Deutschland-Schweiz VII, Faculté de droit,
Université de Gen?ve (1999), s. 7-22 (dostupné zde:
http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/biblio/zeller.html ).
Bez ohledu na předchozí argumentaci je však třeba zdůraznit, že forma právního
jednání je úzce spojena s platností právního jednání. Při řešení této otázky je
třeba vypořádat se s ustanovením čl. 4 písm. b) Vídeňské úmluvy, podle něhož,
pokud něco jiného není výslovně stanoveno ve Vídeňské úmluvě, nedotýká se její
regulace zejména platnosti smlouvy nebo kteréhokoli jejího ustanovení nebo
jakékoli zvyklosti. Vídeňská úmluva však v čl. 11 až 13 otázky formy právních
jednání reguluje, proto není prostor pro výluku dle citovaného čl. 4 písm. b)
Vídeňské úmluvy. Proto platí, že v případě, stanoví-li čínské právo požadavek písemné formy pro
uzavírání předmětné kupní smlouvy, bude třeba aplikovat čl. 13 Vídeňské úmluvy
(výhrada Čínské lidové republiky se týká toliko čl. 11 Vídeňské úmluvy). Odvolací soud však obsah čínského práva, které je rozhodné pro posouzení formy
požadované pro předmětnou kupní smlouvu nezjišťoval. Podle § 53 odst. 1 ZMPS k zjištění cizího práva učiní justiční orgán všechna
potřebná opatření; pokud mu obsah cizího práva není znám, může si za tím účelem
vyžádat také informaci od ministerstva spravedlnosti (odst. 1). Vzniknou-li při
projednávání věcí uvedených v § 1 ZMPS pochybnosti, mohou si justiční orgány
vyžádat u ministerstva spravedlnosti vyjádření (odst. 2). Ustanovení § 53 odst. 1 a 2 zákona č. 97/1963 Sb. je třeba vykládat tak, že
zásadně justiční orgán má zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným,
spolehlivým způsobem; může si opatřit znalost cizího práva přímo sám z pramenů
jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé, zejména s ohledem na možnost
změn, ke kterým v cizím právním řádu může kdykoliv dojít. Může požadovat
součinnost od účastníků, zejména jde-li o cizí právnické osoby, které mají
vlastní právníky, nebo jsou-li účastníci zastoupeni advokáty, kteří mají
možnost opatřit si od svého zahraničního spojení příslušné prameny, literaturu
nebo vyjádření a posudky, jakož i požadovat od účastníka předložení osvědčení o
cizím právu, vydaného příslušným orgánem cizího státu, případně si opatřit
posudek příslušného znalce (shodně nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2011,
sp. zn. Pl. ÚS 2/11). Tvrdí-li účastník, že v řízení řešená právní otázka by měla být posouzena podle
cizího práva, jako práva rozhodného, a soudu obsah takového práva není znám,
může účastníka vyzvat, aby tvrdil skutečnosti významné pro určení rozhodného
práva, podle něhož by daná otázka měla být posouzena, a aby k jeho zjištění
poskytl soudu potřebnou součinnost, včetně případného předložení osvědčení o
cizím právu, vydaného příslušným orgánem cizího státu. Nezjistí-li soud obsah rozhodného práva uvedeným způsobem, učiní všechna další
potřebná opatření k jeho zjištění, např. nařízením znaleckého posudku, příp. využitím postupu podle § 53 zákona č. 97/1963, o mezinárodním právu soukromém a
procesním. Teprve v případě, že se nepodaří soudu přes veškeré rozumně vynaložené úsilí
obsah cizího práva, jehož se má na základě kolizní normy použít, zjistit, je
třeba použít náhrady za nezjištěné cizí právo.
Zákon neposkytuje v takovém
případě oporu pro použití práva jiného státu ani pro použitá práva nejvíce
podobného či pro použití obecných právních zásad. V případě pravomoci českých
soudů k řízení je tak třeba podle zásady lex fori použít právo české (shodně k
této zásadě srov. Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. 7. opravené a
doplněné vydání. Brno, Plzeň: Nakladatelství Doplněk, Vydavatelství a
nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 189, ve starší literatuře podrobně např. Másilko, M., Steiner, V. Mezinárodní právo soukromé v praxi, Praha: Orbis,
1976, s. 50; ve vazbě na nemožnost zjištění nebo nezjištění v přiměřené době
zvolil zákonodárce aplikaci českého práva i v nové právní úpravě § 23 zákona č. 91/2012, o mezinárodním právu soukromém). Odvolací soud potřebná opatření ke zjištění obsahu čínského práva, které je
rozhodné pro posouzení formy předmětné kupní smlouvy, nezjišťoval. Jeho právní
posouzení je neúplné, tudíž nesprávné. Vzhledem k uvedenému proto dovolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek
odvolacího soudu ve věci samé i v souvisejících výrocích o nákladech řízení
zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 2 věta první citovaného ustanovení). Dospěje-li soud k závěru, že byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva,
posoudí, zda smlouva obsahovala ujednání o přepravě, která mohou být rozhodná
pro posouzení otázky přechodu nebezpečí na zboží a nárok na zaplacení kupní
ceny podle čl. 66 až 69 Vídeňské úmluvy. Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud (soud prvního stupně) v
dalším řízení vázán (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. prosince 2013