USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. R., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Čichnova 1294/23a, proti žalovanému J. D., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Biskoupkách 33, o zaplacení 315.720 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 109/2021, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2022, č. j. 13 Co 3/2022-93, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6.158,90 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
7. 2021, č. j. 29 C 109/2021-38, zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 2. 2022, č. j. 13 Co 3/2022-93, usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 11. 2021, č. j. 29 C 109/2021-71, potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání. Přípustnost dovolání podle § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na tom, že je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o.
s. ř. K doplnění dovolání žalovaného ze dne 11. 5. 2022 a ze dne 10. 6. 2022 Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť byla učiněna po lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). K dovolání žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout pro nepřípustnost. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaný svou žádost o odložení platby soudního poplatku odůvodnil pouze tím, že považuje za vhodné počkat do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu o podaných odvoláních do jiných usnesení soudu prvního stupně procesní povahy.
Podle odvolacího soudu odůvodnění této žádosti nesplňuje kritéria stanovená § 9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Odvolací soud uvedl, že nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by žalovaný nemohl soudní poplatek za podané odvolání proti rozsudku ve věci samé bez své viny uhradit, ani že by zde bylo nějaké nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by žalovanému hrozil vznik újmy. Odvolací soud uzavřel, že ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně k úhradě soudního poplatku za odvolání žalovaný nijak neosvědčil, že jsou naplněny podmínky citovaného ustanovení.
Dovolatel odvolacímu soudu s odkazem na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 12. 3. 2015, č. j. Konf 2/2014-17, vytýká, že měl posoudit jeho žádost o odklad platby soudního poplatku jako žádost o osvobození od soudního poplatku, která lhůtu pro placení soudního poplatku přerušuje do pravomocného rozhodnutí o této žádosti. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3115/2015, uvedl, že § 9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích přiznává poplatníku právo požádat soud, aby pro nezaplacení soudního poplatku (splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti) řízení nezastavoval (a o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek rozhodl až v souvislosti s rozhodnutím, jímž se řízení končí), jen v případech, kdy poplatník není „bez své viny“ schopen soudní poplatek (ani v soudem dodatečně určené lhůtě) zaplatit, přičemž současně poplatníku hrozí nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma.
Z obsahu spisu se přitom nepodává, že by dovolatel sdělil soudu jakékoliv relevantní skutečnosti, které měly vést soud prvního stupně k postupu dle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaný ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně k úhradě soudního poplatku za odvolání nijak neosvědčil, že jsou naplněny podmínky cit. ustanovení, je tedy v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s usnesením ze dne 12. 3. 2015, č. j. Konf 2/2014-17, v němž zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, v bodě 45 uvedl, že soud si žádost o povolení splátek soudního poplatku posoudí podle obsahu buď jako žádost o osvobození od soudního poplatku, o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, nebo jako žádost podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích.
Posoudil-li v projednávané věci odvolací soud obsah dovolatelovy žádosti o odklad platby soudního poplatku jako žádost v intencích § 9 odst. 4 písm. c) zák. o soudních poplatcích, není jeho posouzení v rozporu s výše citovaným usnesením. V předmětné žádosti dovolatel zcela zřejmě neusiloval o osvobození od soudních poplatků, ale o odložení platby soudního poplatku do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu o podaných odvoláních do jiných usnesení soudu prvního stupně procesní povahy. Námitka dovolatele, že měl soud prvního stupně posoudit jeho žádost jako žádost o osvobození od soudního poplatku, tak dovolání přípustným nečiní.
Nejvyšší soud nadto neshledal rozpor v právních závěrech plynoucích z usnesení ze dne 12. 3. 2015, č. j. Konf 2/2014-17, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3115/2015, a ze dne 27. 5. 2015, č. j. 22 Cdo 1679/2015. Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu č. j. 13 Co 3/2022-93 v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, pak není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 2.
2. 2022, č. j. 13 Co 3/2022-93, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku pro zmeškání soudu prvního stupně ze dne 15. 7. 2021, č. j. 29 C 109/2021-38, dovolací soud nemohl vyhovět již proto, že dovoláním nebyl (a nemohl být) napaden rozsudek pro zmeškání soudu prvního stupně, ale usnesení odvolacího soudu v záhlaví uvedené, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 11. 2021, č. j. 29 C 109/2021-71, o zastavení řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání soudu prvního stupně ze dne 15.
7. 2021, č. j. 29 C 109/2021-38. Podle § 243 písm. a) o. s. ř. může dovolací soud odložit pouze vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.