23 Cdo 1334/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobkyně AGROCORN Hájek, s. r. o., se sídlem v Bravanticích,
Bravantice 244, PSČ 742 81, IČO 26872340, zastoupené JUDr. Milanem Staňkem,
advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná 12c, PSČ 641 00, proti žalované XAVERgen,
a. s., se sídlem v Říčanech, Žižkova 12, PSČ 251 01, IČO 27460363, o zaplacení
částky 318 613 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.
zn. 45 Cm 63/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 13. října 2014, č. j. 6 Cmo 290/2014-268, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „o. s. ř.“)
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2014, č. j. 45 Cm 63/2012-232,
zamítl žalobu na zaplacení částky 318 613 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok
pod bodem I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů
162 942 Kč (výrok pod bodem II) a stanovil žalobkyni povinnost nahradit náklady
řízení České republice a Krajskému soudu v Praze (výrok pod bodem III). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2014, č. j. 6 Cmo 290/2014-268, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem
I) a stanovil žalobkyni povinnost nahradit žalované náhradu nákladů odvolacího
řízení 20 658 Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním ze dne 19. ledna 2015 do
obou výroků, neboť spočívá stejně jako jím potvrzené rozhodnutí soudu prvního
stupně na nesprávném právním posouzení věci dle § 241a o. s. ř. Žalobkyně pro
objektivní zjištění příčiny úhynu krůťat a výše ztráty v uhynulém hejnu,
požádala o zpracování znaleckého posudku. Závěry tohoto znalce v podstatě
potvrdil i znalec ustanovený soudem. Následně soud ustanovil ještě znalce
revizního, který dospěl k odlišnému závěru a soud ve svém rozhodnutí vyšel
pouze z tohoto revizního znaleckého posudku. Dle žalobkyně měl soud ustanovit
dalšího znalce, neboť soud měl k dispozici dva rozporuplné znalecké posudky. Soud rovněž pochybil, když nevyhověl návrhu na výslech svědků. Neprovedením
těchto důkazů a ignorováním prvního posudku, který žalobkyně předložila, bylo
porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Žalobkyně namítá, že soudy zcela opomenuly jí předložený znalecký posudek, byť
se jednalo o listinný důkaz. S tímto znaleckým posudkem se nevypořádal ani
revizní znalec ustanovený soudem. Soudy věc nesprávně právně posoudily, protože
neměly k dispozici dostatečné důkazy pro ustálení skutkového stavu věci. Dovolatelka odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k znaleckým
posudkům. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek spolu s
rozsudkem soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání podal včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
účastník řízení, který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je vadné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 241b odst. 3 věta první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o
tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které
neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen
po dobu trvání lhůty k dovolání
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury
dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Dovolatelka však zcela opomenula uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti, neboť vůbec nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva,
kterou by se měl dovolací soud zabývat. Ač žalobkyně v dovolání odkazuje na
judikaturu Nejvyššího soudu, toliko namítá, že soud měl ustanovit dalšího
znalce, který by vypracoval druhý revizní znalecký posudek, neboť znalecké
posudky, jež měl soud k dispozici, si v závěrech odporovaly. Dovolatelka soudům
vytýká i to, že učiněné skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování a
že nebyly provedeny jí navrhované výslechy svědků. Dovolatelka tak tvrdí vady
řízení, jež však samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání dle
ustanovení § 237 o. s. ř. Těmito vadami by se dovolací soud mohl zabývat pouze
tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl,
neboť není přípustné. Dle ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. se rozhodnutí o náhradě
nákladů řízení neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. června 2015
JUDr.
Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu