23 Cdo 1336/2010-141
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
v právní věci žalobkyně DAMKO Praha spol. s r.o., se sídlem v Praze 10,
Strašnice, V Korytech č.p. 1537, PSČ 106 00, identifikační číslo 00204595,
zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 1,
proti žalované F I N A L Y spol. s r.o., se sídlem v Praze 6, V Sedlci 14/4,
PSČ 160 00, identifikační číslo 47117630, zastoupené JUDr. Ladislavem Nevole,
advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 60, o 90 982,50 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 112/2004, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č.j. 69
Co 341/2008-119, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č.j. 69 Co 341/2008-119
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. října 2007, č.j. 28 C
112/2004-72, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu
řízení.
výroku I. a náklady řízení podle výroku II.; zároveň rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná podle § 407
odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) částečným plnění uznala i
zbytek závazku, který byl založen vykonáním a předáním díla žalobkyní žalované
dne 19.10.1999 na základě objednávky ze dne 8.9.1999 o objednání výroby a
montáže ocelové konstrukce schodiště podle projektové dokumentace, a došlo tak
k platnému uzavření smlouvy o dílo podle § 536 a násl. obch. zák. Oba soudy k
uvedenému právnímu posouzení dospěly na základě následujících zjištění. K
předání díla došlo bez předávacího protokolu dne 21.10.1999, žalobkyně
vystavila fakturu za provedení díla na částku 279 836,60 Kč se splatností
4.11.1999, avšak žalovaná tuto fakturu nezaplatila. Z výpovědi jednatele
žalované vyplynulo, že od konce listopadu 1999 začal reklamovat vady díla u
vedoucího výroby žalobkyně pana Opletala, který ale odmítl řešení reklamace. Dopisem ze dne 24.2.2000, odeslaného podle podacího lístku žalobkyni dne
25.2.2000 společně s fakturou za práce na odstranění vad díla, sdělila žalovaná
žalobkyni, že vady díla nechala opravit jinou firmou. Žalobkyně převzetí
uvedeného dopisu i faktury popírala. Mezi účastnicemi následně proběhlo v
průběhu března či dubna 2000 jednání za účasti jednatel žalované Ing. B.,
jednatele žalobkyně Ing. L., pracovníka žalobkyně Ing. H. a svědka J. Ž. Během
schůzky mezi účastníky nedošlo podle zjištění soudu k žádné dohodě, když
žalobkyně neakceptovala slevu z ceny díla požadovanou žalovanou. Tato sleva
měla být podle svědka J. Ž. uplatňována pouze obecně v procentech, bez
konkrétní specifikované výše a bez konkrétního uvedení důvodu. Nebylo prokázáno
tvrzení žalované, že předmětem jednání měl být obsah dopisu žalované z
24.4.2000, odeslaného žalobkyni, v němž měla žalovaná vytýkat žalobkyni vady
díla a sdělit náklady na opravu díla, které bude po žalobkyni požadovat. Po
uvedeném jednání žalovaná poukázala na účet žalobkyně dne 17.5.2000 částku 100
000 Kč, dne 19.6.2000 částku 38 854,10 Kč a dne 28.12.2000 částku 50 000 Kč bez
jakéhokoliv vysvětlení. Oba soudy nepovažovaly s ohledem na § 562 a § 564 obch. zák. uplatnění vad díla
až dopisem z 24.2.2000 za uplatnění vad díla v zákonem určené lhůtě - bez
zbytečného odkladu, když vytýkané vady díla byly zřejmé žalované již při
převzetí díla v říjnu 1999, dokonce již v průběhu provádění díla, jak žalovaná
sama v řízení vypověděla. Pokud žalovaná požadovala po žalobkyni fakturou
zaplacení nákladů na opravu díla, oba soudy poukázaly na ustanovení § 436 a
násl. obch. zák., podle nichž v případě včasného uplatnění vad díla musí
objednatel oznámit zhotoviteli bez zbytečného odkladu po uplatnění nároku na
odstranění vad díla volbu mezi nárokem na odstranění vady díla opravou či
nárokem na slevu z ceny díla, což však žalovaná, jako objednatelka vůči
žalobkyni, jako zhotovitelce díla, neučinila a vady díla nechala odstranit na
vlastní náklady.
Odvolací soud z uvedeného dovodil, že žalovaná se uvedeným
postupem zbavila svého nároku podle uvedených ustanovení obchodního zákoníku. Oba soudy uzavřely, že faktickým konáním uznala žalovaná svým částečným plnění
dluh vůči žalobkyni jako celek, když žádným způsobem nijak žalobkyni nesdělila,
že částečným plněním neuznává zbytek požadovaného dluhu, přičemž takový úmysl
nevyplývá ani z žádného prokázaného jednání žalované ve vztahu ke spornému
uplatněnému nároku. S ohledem na právní závěr oba soudy dovodily, že nárok
uplatněný žalobou není promlčen. Odmítly i námitku žalované, že k zániku
pohledávky došlo započtením, neboť úkon žalované směřující k započtení nebyl v
řízení zjištěn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila
námitku nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a též dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze
namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí věci. Rovněž má za to, že odvolací soud na základě provedených
důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Otázka zásadního právního významu podle dovolatelky spočívá v tom, zda nárok
žalobkyně je promlčen z důvodu údajného uznání dluhu ze strany žalované, k
němuž ve skutečnosti nedošlo. Poukazuje na skutečnost, že žalobou požadovaná
pohledávka byla splatná 4.11.1999, avšak žaloba byla podána k soudu až
21.1.2004. Nesouhlasí se závěrem obou soudů, že by částečným plněním uznala
závazek vůči žalobkyni i ve zbylém rozsahu. Je přesvědčena, že ze skutkových
zjištění vyplývá, že měla výhrady k provedenému dílu, jeho kvalitě a nárokovala
snížení fakturované částky o náklady, které na dokončení a opravu díla
vynaložila, přičemž tyto vynaložené náklady na opravu žalobkyni fakturovala,
čímž dala jasně najevo, že o částku představovanou těmito náklady požaduje
ponížení dluhu. V souhrnu následně uhradila částku, kterou v dopise z 24.2.2000
uznala, a tím jednoznačně vyjádřila, že zbytek dluhu nehodlá zaplatit a
neuznává jej. Je přesvědčena, že na základě skutkových zjištění odvolací soud
učinil nesprávný závěr, že v daném případě došlo k uznání závazku podle § 407
odst. 3 obch. zák. Uvedené ustanovení neukládá dlužníku, zda a kdy má projevit
či jinak vyjádřit vůči věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky. Dovolatelka namítá, že nebyla povinna sdělovat žalobkyni v časové souvislosti s
dílčími platbami, jak dovozuje odvolací soud, že se jedná pouze o dílčí platby
a že nehodlá zbytek dluhu doplatit, když již předtím bylo z jejího jednání
zřetelné, že zbytek dluhu neuznává. Zodpovězení této otázky považuje za otázku
zásadního významu, neboť v judikatuře daná otázka dosud nebyla vyřešena. Vady řízení spatřuje v tom, že se odvolací soud nevypořádal s veškerými důvody
odvolání, především s argumentací žalované ohledně promlčení nároku,
nezdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že žalovaná celkovou
cenu nedoplatila nikoliv z důvodu, že ji odmítla zaplatit, ale údajně z důvodu,
že měla finanční problémy, jak konstatoval soud prvního stupně. Odvolací soud
se pak v tomto směru nevypořádal s nepřezkoumatelností rozsudku soudu prvního
stupně. Dovolatelka má dále za to, že nebyla řádně vyzvána soudem prvního
stupně k doplnění tvrzení ohledně nekvalitního provedení díla a jeho reklamací,
čímž zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť existují další skutečnosti a
důkazy, které nebyly bez jejího zavinění dosud uplatněny. Soud prvního stupně
svým postupem tak vystavil žalovanou překvapivému rozhodnutí a ani s tím se
odvolací soud nijak nevypořádal. Žalovaná napadá i hodnocení důkazů, které
podle dovolatelky nebyly posouzeny ve vzájemné souvislosti, ale izolovaně.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího
soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho odmítnutí, neboť podle
jejího názoru postrádá dovolání zásadní právní význam a není proto přípustné. Dovolání nepovažuje ani za důvodné. Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí
odvolacího soudu (11.2.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném
případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané
věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či
úplnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost
dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné, neboť právní otázka uznání závazku částečným plněním byla v
dané věci řešena v rozporu s § 407 odst. 3 obch. zák.
Ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. stanoví, že pokud dlužník plní částečně
svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat,
že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Uvedené ustanovení spojuje s částečným plněním závazku vznik vyvratitelné
domněnky trvání zbytku závazku v době jeho uznání se splněním určitých
podmínek. Částečné plnění ale nemusí být uznáním závazku vždy. Musí být
poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to,
že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30.5.2006, sp. zn. 32 Odo 956/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27.9.2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006, veřejnosti přístupných na webových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Dovolací soud dospěl k závěru, že ze zjištěných okolností ohledně částečného
plnění závazku žalovanou nevyplývá, že žalovaná uznala i zbytek závazku. Ze
skutkových zjištění je naopak zřejmé, že žalovaná po převzetí díla odmítla
zaplatit celou cenu díla, jednala s žalobkyní, přičemž navrhovala slevu z ceny
díla, avšak k dohodě o slevě z ceny díla nedošlo. Posléze nechala dílo dokončit
opravou u jiné firmy, o čemž žalobkyni informovala dopisem ze dne 24.2.2000 a
požadovala zaplacení nákladů na vlastní odstranění vad díla, a to ještě
předtím, než poukázala dne 17.5.2000 žalobkyni první finanční částku na úhradu
dluhu. Z uvedených okolností nelze dovodit, že by ve smyslu § 407 odst. 3 obch.
zák. bylo možno usuzovat na to, že poskytnutím částečného plnění žalovaná
uznala i zbytek závazku. Pokud oba soudy konstatovaly, že žalovaná žádným
způsobem nijak nesdělila žalobkyni, že svým částečným plněním neuznává zbytek
požadovaného dluhu, a z tohoto zjištění dovodily, že žalovaná částečným plněním
uznala i zbytek závazku, není jejich právní posouzení založeno na výše
uvedených skutkových zjištěních, což mělo za následek nesprávnou aplikaci § 407
odst. 3 obch. zák. Je třeba přisvědčit dovolatelce, že ustanovení § 407 odst. 3
obch. zák. neukládá dlužníku, zda a kdy má projevit či jinak vyjádřit vůči
věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky. Pokud tedy dlužník nesdělí
věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky, nelze z takové skutečnosti
dovodit, že dlužník uznává i zbytek dluhu, resp. závazku vůči věřiteli.
Dovolatelka správně namítá, že nebyla povinna sdělovat žalobkyni v časové
souvislosti s dílčími platbami, že se jedná pouze o dílčí platby a že nehodlá
zbytek dluhu doplatit, jestliže již předtím dala jasně najevo, že zbytek dluhu
neuznává, a z okolností před úhradou dluhu žalobkyni a jejího jednání
(uplatnění vad díla, byť ne podle zákona včas, návrh na vyřízení věci slevou z
ceny díla a požadavek na zaplacení nákladů vynaložených na opravu, resp.
dokončení díla jiným subjektem) muselo být žalobkyni jasné, že žalovaná nehodlá
uhradit celkovou cenu díla.
Dovolatelce je třeba rovněž přisvědčit, že nesprávné právní posouzení otázky
uznání dluhu žalovanou odvolacím soudem pak mělo vliv i na nesprávnost jeho
právního posouzení vznesené námitky promlčení uplatněného nároku.
Ze shora uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, stejně jako soudu
prvního stupně, ohledně právního posouzení uznání závazku částečným plněním a
otázky vznesené námitky promlčení uplatněného nároku, není v souladu s hmotným
právem.
Nejvyšší soud se s ohledem na právní názor, který v dané věci přijal, již
nezabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými námitkami odůvodňujícími další
způsobilé dovolací důvody, neboť posouzení těchto námitek by bylo vzhledem k
právnímu názoru dovolacího soudu na řešení otázky uznání dluhu částečným
plněním již nadbytečné.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné,
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. dubna 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu