23 Cdo 1369/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobce M. K., identifikační číslo osoby …, zastoupeného Mgr. Liborem
Zemancem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 15/8, proti
žalované Auto Infinity a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140
21, identifikační číslo osoby 26743493, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 88/2010, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 2 Cmo
205/2011-50, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 2 Cmo
205/2011-50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že rozhodčí nález byl vydán v
rozhodčím řízení vzhledem k rozhodčí smlouvě, sjednané účastníky v čl. XI. Všeobecných obchodních podmínek pro finanční leasing (dále jen „VOP“), jako
přílohy a nedílné součásti leasingové smlouvy č. 13001631 uzavřené mezi
žalobcem a právním předchůdcem žalované. Návrh na zrušení rozhodčího nálezu
žalobce odůvodnil s odkazem na ustanovení § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb.,
o rozhodčím řízení (dále jen „ZRŘ“). Při jednání dne 23. března 2011, pak
uplatnil další důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 písm. e)
ZRŘ s tím, že mu nebyla poskytnuta možnost před rozhodci žalobu řádně
projednat. Podle soudu prvního stupně žalobce při prvém úkonu, tedy při jednání
konaném v rozhodčím řízení dne 4. března 2010, vznesl námitku nepříslušnosti
rozhodčího řízení s poukazem na to, že rozhodčí doložka zanikla výpovědí
leasingové smlouvy. Žalobce vznesl i námitku promlčení v případě uplatněného
návrhu na zahájení rozhodčího řízení (kdy se jednalo o druhý návrh podaný po
zrušení prvního rozhodčího nálezu), též do protokolu z jednání dne 4. března
2010. Důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 písm. b) ZRŘ je
dán, když je nesporné, že leasingová smlouva zanikla výpovědí leasingové
smlouvy, a to v celém rozsahu, a tedy na rozhodnutí ohledně případné pohledávky
žalobkyně (v tomto soudním řízení žalované) již rozhodčí doložka nedopadá. Tato
námitka ze strany žalobce byla uplatněna včas a v souladu s ustanovením § 15
ZRŘ. K dodatečně uplatněnému důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31
písm. e) ZRŘ konstatoval, že jednak není důvodný a dále poukázal na ustanovení
§ 32 odst. 1 ZRŘ. Dále dodal, že druhá žaloba (po zrušení prvého rozhodčího
nálezu) byla podána po lhůtě stanovené v § 16 ZRŘ, tudíž nemohly v dané věci
zůstat zachovány účinky původně podané žaloby. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zrušení uvedeného rozhodčího
nálezu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudem prvního stupně (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok). Jestliže žalobce v řízení před soudem prvního stupně rozšířil svůj
návrh na zrušení rozhodčího nálezu o důvod uvedený v ustanovení § 31 písm. e)
ZRŘ, dospěl odvolací soud k závěru, že tento návrh žalobce na zrušení
rozhodčího nálezu byl podán po lhůtě stanovené v ustanovení § 32 odst. 1 ZRŘ. Žalobce uplatnil námitku nepříslušnosti rozhodčího soudu věc projednat teprve
po zahájení jednání ve věci samé, v rámci svého vyjádření k podané žalobě. Dále
z doplňujícího vyjádření žalobce zjistil, že v písemném podání, které
představovalo vyjádření k žalobě před zahájením jednání ve věci, tuto námitku
neuplatnil vůbec. Cituje ustanovení § 33 ZRŘ dospěl k závěru, že nejsou dány
předpoklady pro zrušení rozhodčího nálezu, a to ani z důvodu uplatněného dle
ustanovení § 31 písm. b) ZRŘ.
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně ve všech jeho výrocích) napadl žalobce
dovoláním, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel se předně neztotožňuje s výkladem ustanovení § 32 odst. 1
ZRŘ, jak jej učinil odvolací soud. Dle jeho názoru se tříměsíční lhůta týká
pouze samotného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, nikoli na doplnění
odůvodnění návrhu. Za podstatnou právní otázku tedy považuje, zda může soud
zamítnout návrh na zrušení rozhodčího nálezu, i když návrh na zrušení byl podán
v zákonné lhůtě, jestliže navrhovatel po této lhůtě při jednání soudu o zrušení
rozhodčího nálezu tento návrh odůvodní další skutečností, která prokazatelně
nastala. Dále formuluje další právní otázky: a) zda je vznesená námitka promlčení s
odkazem na ustanovení § 16 ZRŘ podřaditelná jako důvod pro zrušení rozhodčího
nálezu pod ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ, když se v daném případě nejednalo o
námitku nedostatku pravomoci zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo
zániku rozhodčí smlouvy, b) zda je soud oprávněn v rámci řízení o zrušení
rozhodčího nálezu přezkoumávat závěr rozhodce o nedůvodnosti vznesení námitky
promlčení, c) zda je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, jestliže se
rozhodčí senát vznesenou námitkou promlčení ve smyslu ustanovení § 16 ZRŘ vůbec
nezabýval. Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Žalovaná se k dovolání žalobce dle obsahu spisu a předkládací zprávy
nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7
článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2013, to je před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle
ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů,
kterými je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán, a dospěl k závěru, že dovolání
je důvodné. Z vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení vyplývá, že dovolací soud může při přezkumu správnosti
právního posouzení věci odvolacím soudem posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel v dovolání označil. Důvodnost dovolání může přitom založit jen
taková právní otázka, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (která je
pro toto rozhodnutí určující). Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1 a § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě
jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto
vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se z obsahu
spisu nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Vzhledem k ustanovení článku II bodu 1 zákona č. 19/2012 Sb., jímž byl změněn
zákon o rozhodčím řízení a podle něhož rozhodčí řízení zahájená přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze
spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů, je pro
posouzení dané věci rozhodné znění zákona o rozhodčím řízení před novelou
provedenou tímto zákonem, tedy znění účinné do 29. února 2012. K nastolené otázce dovolatele, zda je soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího
nálezu oprávněn přezkoumávat závěr rozhodce o nedůvodnosti vznesené námitky
promlčení, dovolací soud připomíná, že při rozhodování o zrušení rozhodčího
nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z
hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových
zjištění a následného právního posouzení věci.
Institut návrhu na zrušení
rozhodčího nálezu totiž nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu
nálezu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, 23 Cdo
2570/2007). Kontrolní funkce soudů nezahrnuje přezkum věcné správnosti
rozhodčího nálezu (rozpor s hmotným právem), neboť by se tím z řízení o zrušení
rozhodčího nálezu stávalo kvaziodvolací řízení. Kontrola se proto může
zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07). Odvolací
soud tedy v tomto ohledu správně poukázal na to, že zákon o rozhodčím řízení
neumožňuje soudu v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat
rozhodčí nález po věcné stránce. Dovolání je nicméně důvodné, neboť odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §
32 odst. 1 ZRŘ o významu lhůty k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu. Podle ustanovení § 31 písm. b) ZRŘ soud na návrh kterékoliv strany zruší
rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo
byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje. Podle ustanovení § 32
odst. 1 ZRŘ, návrh na zrušení rozhodčího nálezu musí být podán do tří měsíců od
doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu
domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 44 ZRŘ nestanoví-li zákon
jinak, použijí se pro řízení před soudem podle zákona o rozhodčím řízení a
výkonu rozhodčích nálezů obdobně ustanovení občanského soudního řádu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011,
uveřejněném pod číslem 100/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dostupné na www.nsoud.cz, dospěl k závěru, že při řešení otázky výkladu
ustanovení § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a ustanovení § 31 zákona o
rozhodčím řízení pro možnosti uplatnění dalších důvodů zrušení rozhodčího
nálezu v řízení zahájeném ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té
straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, je třeba vycházet z
obdobného užití občanského soudního řádu. Ustanovení § 32 zákona o rozhodčím
řízení (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb.) je významné
jen z hlediska posouzení včasnosti podání samotného návrhu na zrušení
rozhodčího nálezu. Nemůže představovat omezení procesních práv žalobce
doplňovat rozhodující skutečnosti obsahující další důvody zrušení rozhodčího
nálezu podle ustanovení § 31 citovaného zákona v průběhu řízení. Omezení práva
je doplňovat mohou představovat jen zákonné procesní limity podle občanského
soudního řádu (například koncentrace řízení). V řízení o zrušení rozhodčího
nálezu zahájeném před uplynutím lhůty podle ustanovení § 32 zákona o rozhodčím
řízení tedy lze i po uplynutí této lhůty uplatnit (další) důvody zrušení
rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení. Odvolací soud tedy tuto otázku posoudil v rozporu s uvedenou judikaturou a
dovolání je důvodné. Dovolací soud se již nezabýval dalšími dovolacími námitkami formulovanými výše
pod písmeny a) a c), neboť na řešení těchto právních otázek rozhodnutí
odvolacího soudu založeno není.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy není správný. Nejvyšší soud jej proto
podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty
za středníkem a věta druhá o. s. ř.).