U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobce Ing. L. K., zast. JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, se
sídlem v Praze 2, Vinohradská 37, proti žalovanému ALTNER AG. se sídlem
Spätztrasse 18, 8810 Horgen, Švýcarská konfederace, zast. JUDr. Zdeňkou
Mužíkovou, advokátkou, se sídlem v Berouně, Husovo nám. 44, o zaplacení
3,287.248,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
275/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. 9. 2010, č. j. 19 Co 324/2010-99, takto.
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 12. 2009,
č. j. 23 C 275/2008-57 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku
3,287.248,80 Kč s přísl. a dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 9. 2010, č. j. 19
Co 324/2010-99 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně se
správně zabýval pravomocí českých soudů a s jeho závěry, tj. že je dána
pravomoc českých soudů, souhlasí.
Odvolací soud dále uvedl, že rozsudek byl žalovanému řádně doručen, když byl
vyhotoven v českém jazyce a povinností soudu není zasílat účastníkovi
rozhodnutí přeložené do jeho mateřského jazyka.
Pokud jde o odvolání proti vydanému rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem
podle § 205b o. s. ř. jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle
něhož lze odvolání odůvodnit tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval
věcně nepříslušný soud I. stupně, rozhodnutí soudu I. stupně vydal vyloučený
soudce nebo soud I. stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce
rozhodoval senát.
Odvolací soud, pokud odvolatel namítal věcnou nepříslušnost soudu I. stupně,
konstatoval, že tato námitka není důvodná. Žalobce se uvedeného nároku domáhal
na základě smlouvy o postoupení pohledávky a nejde o vztah, který by vznikal
při jeho podnikatelské činnosti. Taktéž původní smlouva o dílo nebyla smlouvou
mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, protože se jednalo o
zhotovení vytápění rodinného domu původního objednatele, tedy nešlo o vztah při
podnikatelské činnosti.
Odvolací soud dále s odkazem na ust. § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř. a § 153a odst.
3 o. s. ř. dospěl k závěru, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly
splněny. Žalovaný byl vyzván, aby se kvalifikovaně vyjádřil, tuto povinnost
však nesplnil. Ve vyjádření pouze uvedl, „povšechné odmítnutí žalobcových
tvrzení bez konkrétních vysvětlení anebo námitky procesní povahy“ a tím
„nedostál požadavku uloženému mu výzvou“. Vyjádření obsahuje pouze námitky
procesní (pravomoc soudu), nekonkrétní obecné tvrzení kdo byl či nikoliv
dlužníkem. Fikce uznání nenastává nejen tehdy, nevyjádří-li se žalovaný vůbec,
ale i v případě, že se vyjádřil nekvalifikovaně.
Pokud žalovaný namítal nedostatek aktivní legitimace žalobce spočívající v
neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, pak měl tuto námitku podle
odvolacího soudu použit ve vyjádření k výzvě soudu. Stejné platí i o tvrzené
vadě plné moci k zastupování žalobce, i když z ní je zřetelné kdo ji pro jaké
řízení a komu uděluje.
Odvolací soud proto odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil
včetně výroku o nákladech řízení.
Dovoláním ze dne 24. 1. 2011 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu uvedený
shora v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. a otázkami zásadního právního významu je podle dovolatele
- otázka věcné příslušnosti nižších soudů, kdy je s touto otázkou
spojeno „hmotněprávní posouzení žalované pohledávky mající dopad na správné
posouzení věcné příslušnosti“ a
- přípustnost vydání rozsudku pro uznání procesním soudcem ve světle
učiněné obrany žalovaného.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že odvolací soud uzavřel, že se žalobce domáhá
nároku vyplývajícího ze smlouvy o postoupení pohledávky a nejedná se o vztah,
který by vznikal při jeho podnikatelské činnosti stejně tak ani původní smlouva
o dílo nebyla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
Dovolatel s tímto závěrem nesouhlasí a uvádí, že původní smlouva o dílo byla
uzavřena mezi podnikateli, a to mezi Ing. H. jako podnikatelem a žalovaným jako
zhotovitelem. Jedná se tedy o obchodně právní vztah a věcně příslušný k
rozhodnutí věci v prvním stupni je krajský soud, nikoliv soud okresní či
obvodní. Dovolatel s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp.
zn. II. ÚS 2193/10 je dále toho názoru, že změnou subjektu závazku (postoupením
pohledávky) nemůže dojít ke změně povahy závazku a tím i ke změně věcné
příslušnosti soudu.
Dovolatel je dále toho názoru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku
pro uznání. Domnívá se, že jeho obrana vyjádřená tím, že „nikoliv on cokoliv
dluží žalobci, ale že naopak žalovaný je věřitelem na základě smluvního vztahu“
bylo dostatečnou obranou znemožňující vydání rozsudku pro uznání, neboť tím
uvedl základní skutečnosti, na kterých hodlal svoji obranu stavět a odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004. Stejně tak
podle dovolatele nelze vydat rozsudek pro uznání, pokud žalobcem uplatněné
právo nemá oporu v jím předložených důkazech.
S ohledem na uvedené, dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z předkládací zprávy a ani z obsahu procesního spisu nevyplývá, že by se
žalobce k dovolání žalovaného vyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že se
zřetelem k čl. II. bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní
řád (zák. č. 99/1963 Sb.) , se na danou věc vztahuje občanský soudní řád ve
znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje
náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1
o. s. ř.), se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel odkázal.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné tehdy,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, není-li již
dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., což v tomto
případě není naplněno, neboť soud prvního stupně nebyl při svém rozhodování
vázán právním názorem odvolacího soudu, protože se jednalo o jeho první
rozhodnutí na věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3
o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se nepřihlíží.
V posuzovaném případě dovolatel především namítá, že ve věci rozhodoval věcně
nepříslušný soud a otázku posouzení věcné příslušnosti podkládá za otázku
zásadního právního významu.
Odvolací soud při posuzování věcné příslušnosti vycházel ze skutkového
zjištění, že „původní smlouva o dílo nebyla smlouvou mezi podnikateli při
jejich podnikatelské činnosti“.
V dovolacím řízení nemůže být zjištěný skutkový základ věci rozšiřován či
měněn, taktéž nelze v dovolacím řízení uplatňovat nové skutečnosti či důkazy (§
243a odst. 2 o. s. ř.).
Namítá-li dovolatel, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť se v
dané věci podle jeho tvrzení jednalo o obchodněprávní závazkový vztah, je
zřejmé, že tím v prvé řadě napadá skutková zjištění odvolacího soudu v této
otázce a teprve následně právní posouzení tohoto zjištěného skutkového stavu
věci. Tím je fakticky uplatňován dovolací důvod upravený v ust. § 241a odst. 3
o. s. ř., který však není schopen založit přípustnost dovolání dle ust. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel dále za otázku zásadního právního významu označil posouzení toho, zda
byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání poté, co byl vyzván
podle ust. § 114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, pokud v
žalobě uplatněný nárok neuznává, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti,
na nichž staví svoji obranu a k vyjádření připojil listinné důkazy, pokud jeho
obrana spočívala v tom, že soudu sdělil, že „nikoliv on cokoli dluží žalobci,
ale že naopak žalovaný je věřitelem na základě smluvního vztahu“, ze kterého
žalobce dovozuje svůj nárok.
Pokud soud žalovaného vyzve podle ust. § 114b o. s. ř., aby se ve věci písemně
vyjádřil, splní žalovaný tuto povinnost, neuznává-li zcela žalobou uplatněný
nárok tím, že ve vyjádření vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji
obranu proti žalobou uplatněnému nároku, popř. označí důkazy, jejichž provedení
navrhuje k prokázání svých tvrzení. Z toho pak vyplývá, že vylíčením
rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech rozhodných
ve věci tvrdil žalobce v žalobě a svými konkrétními tvrzeními vyvrací
pravdivost tvrzení žalobce, popř. uvádí další skutečnosti žalobcem netvrzené,
ale které jsou rozhodné pro posouzení věci. Ve vyjádření pak žalovaný nemusí
rozvádět svoji obranu do všech podrobností a vyjadřovat se ke všem tvrzením
žalobce, ale postačí, pokud proti tvrzením žalobce uvede taková svá tvrzení o
rozhodujících skutečnostech, z nichž je zřejmý základ jeho obrany proti žalobě
(viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 28. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004).
Uvede-li žalovaný ve vyjádření pouze povšechná tvrzení bez konkrétního
vysvětlení, popř. jen námitky procesní povahy, nelze takové vyjádření pokládat
za splnění výzvy ve smyslu ust. § 114b odst. 1 o. s. ř. Nedostatky vyjádření
nelze však odstraňovat postupem dle ust. § 43 o. s. ř., avšak je-li vyjádření
nejasné, je nutné, aby soud zjistil, co chtěl žalovaný na svoji obranu uvést.
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že ve vyjádření byl
vyjádřen pouhý „nesouhlas se žalobou“, což nelze pokládat za kvalifikované
vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ust § 114b odst. 5 o. s.
ř.“, tedy vydání rozsudku pro uznání.
Rozhodující pro posouzení toho, zda byly splněny předpoklady pro nastoupení
fikce uznání žalobou vymáhaného nároku a vydání rozsudku pro uznání tedy je,
zda dovolatel ve včasném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž
stavěl svoji obranu či nikoliv, popř. zda bylo jeho vyjádření nejasné,
vyžadující vyjasnění toho co chtěl žalovaný na svoji obranu uvést.
Dovolací soud s ohledem na zjištěný obsah vyjádření, který uvádí i sám
dovolatel, byl nucen konstatovat, že odvolací soud při výkladu ust. § 114b
odst. 1 a 5 o. s. ř. vycházel z judikatury dovolacího soudu a neodchýlil se od
ní, když uzavřel, že se žalovaný nevyjádřil kvalifikovaně a tím neodvrátil
fikci uznání žalovaného nároku.
Vzhledem k uvedenému dovolací soud uzavřel, že nebyly naplněny důvody pro to,
aby byla dána přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto rozhodl podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na
ust. § 218 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s.
ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a vzhledem k
tomu, že žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z
účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2013
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu