23 Cdo 143/2022-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce P. R., narozeného XY, bytem XY, s adresou pro doručování XY, proti žalované Sulzer Chemtech Czech Republic s. r. o., se sídlem v Brně – Veveří, Lidická 965/31, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 29197180, zastoupené JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., se sídlem v Brně, Údolní 567/33, o zaplacení částky 835 689 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Co 283/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2021, č. j. 15 Co 283/2016-245, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2021, č. j. 4 Co 22/2021-261, t a k t o:
I. Řízení o „dovolání“ žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2021, č. j. 15 Co 283/2016-245, se zastavuje. II. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne ze dne 25. 5. 2021, č. j. 4 Co 22/2021-261, se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í : (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 3. 2021, č. j. 15 Co 283/2016-245, zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o žalobě pro zmatečnost, a to z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Obě tato rozhodnutí napadl žalobce dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.) [dále jen „o. s. ř.“]. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o.
s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V části, v níž je napadeno usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud podané
dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Podle § 238 odst. 1 písm. j) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení zástupce. Jestliže Ústavní soud dovodil, že § 237 o. s . ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, uveřejněné pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod číslem 460/2017 Sb.), pak tyto jeho závěry se zcela zjevně vztahují k přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a nikoliv k těm případům, kdy zákon dovolání proti určitým rozhodnutím výslovně vylučuje. O žádosti dovolatele o osvobození od soudního poplatku z tohoto dovolání a o ustanovení advokáta pro toto dovolací řízení, obsažené v dovolání, nebylo třeba rozhodovat. Žalovaný sice nesplnil podmínku povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení (§ 241 o.
s. ř.), vzhledem k § 241b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. však nebyl důvod činit opatření k odstranění tohoto nedostatku podmínky dovolacího řízení. S ohledem na odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle § 238 o. s. ř. nepřichází osvobození dovolatele od soudního poplatku za dovolání v úvahu (srov. § 11a zákona č. 49/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).
O vyměření soudního poplatku za podané dovolání rozhodne soud prvního stupně, když poplatková povinnost vzniká dovolateli uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle § 238 o. s. ř. [srov. § 4 odst. 1 písm. i) ve spojení s § 3 odst. 3 zákona o soudních poplatcích]. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se řízení končí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.), a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.