ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně Jihočeské lesy, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská
202/88, identifikační číslo osoby 65276710, zastoupeného Mgr. Vladimírem Uhdem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalovanému Lesy České
republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, identifikační
číslo osoby 42196451, zastoupené JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Trojanova 12, o zaplacení částky 345,247.555,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 138/2009, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2012,
č. j. 6 Cmo 314/2010-650, takto:
Dovolání se zamítá.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j. 13
Cm 138/2009-573, rozhodl mezitímním rozsudkem o tom, že žaloba je co do základu
nároku po právu. Současně rozhodl, že o výši nároku a o nákladech řízení bude
rozhodnuto konečným rozhodnutím. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 4. června 2012, č. j. 6 Cmo 314/2010-650, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky
343,229.562,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl a v rozsahu
částky 2,017.993,- Kč jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal nedůvodným nárok žalobkyně na náhradu škody, kterou měl
žalovaný způsobit žalobkyni a dále společnostem Lesy Vyšší Brod, a. s., Forest
Svitavy, a. s., Forest Česká Lípa, a. s., Lesní společnost Hradec Králové, a. s., Lesní společnost Jihlava, a. s., Lesy Český Rudolec, a. s., Lesy Tábor, a. s., které nároky na náhradu škody postoupily na žalobkyni. Mezi tzv. lesnickými
společnostmi a žalovaným měly být uzavřeny rámcové smlouvy o komplexních
lesnických činnostech a navazující smlouvy o provádění pěstebních činností, o
provádění těžebních činností a o prodeji dříví (dále též jen „lesnické
smlouvy“) na dobu osmi let, na základě nichž žalobkyně a akciové společnosti
měly v dobré víře provádět různé lesnické práce. Koncem roku 2006 jim žalovaný
měl oznámit, že ukončuje plnění z uzavřených smluv, jež podle žalobkyně
znamenalo, že plnění probíhalo kratší dobu, než bylo sjednáno, konkrétně od 1. 7. 2005, respektive od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006. Vzhledem k tomu, že
žalobkyně a její právní předchůdci podřídili zmíněným smlouvám své hospodaření
včetně investic, pracovních sil a podobně, měla jim vzniknout předčasným
ukončením plnění ze smluv škoda. Po dílčím zopakování dokazování a jeho doplnění vyšel odvolací soud z toho, že
žalovaný v rámci předsmluvního jednání s žalobkyní a jejími právními předchůdci
zjišťoval stanovisko orgánu dohledu nad zadávání veřejných zakázek. Jednotlivé
lesnické smlouvy přitom byly uzavírány s žalovaným od března 2005 do října
2005. Žalovaný při zadávání výběrových řízení a při následném uzavírání smluv
přihlédl též k právnímu stanovisku Ústavu státu a práva Akademie věd České
republiky ze dne 2. března 2004. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též
jen „ÚOHS) opakovaně žalovanému sdělil, že plnění z lesnických smluv není
veřejnou zakázkou ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných
zakázkách, a žalovaný není ve smyslu tohoto zákona veřejným zadavatelem. Žalobkyně a právní předchůdci z lesnických smluv se zúčastnili výběrových
řízení nerespektujících pravidla zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách. Žalobkyně a její právní předchůdci následně, jako vítězi těchto výběrových
řízení pro jednotlivé smluvní územní jednotky, postupně uzavřeli s žalovaným od
března 2005 do října 2005 jednotlivé lesnické smlouvy. Odvolací soud vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo
3473/2009, podle nichž žalovaný v případě uzavírání lesnických smluv byl v
právním postavení veřejného zadavatele podle zákona č.
40/2004 Sb., o veřejných
zakázkách (dále též jen „ZVZ“), a byl povinen postupovat ohledně smluv o
provádění pěstebních činností, o provádění těžebních činností a o prodeji dříví
podle tohoto zákona. Pokud tak žalovaný neučinil, byly lesnické smlouvy, jež
byly uzavřeny mimo rámec citovaného zákona, podle § 90 odst. 1 citovaného
zákona absolutně neplatné. Podle odvolacího soudu je nevýznamné, z jakého
důvodu Úřad pro ochranu hospodářské soutěže až do rozhodnutí ze dne 27. ledna
2006 zaujímal stanovisko, podle něhož žalovaný nebyl v případě výběrových
řízení v právním postavení veřejného zadavatele podle zákona o veřejných
zakázkách, zda to bylo z důvodu nesprávného právního názoru nebo z důvodu
neúplných informací ze strany žalovaného, jak na to poukazovala žalobkyně. Důvodem je zejména skutečnost, že ÚOHS disponuje dostatečnými procesními
možnostmi, aby si jako správní orgán obstaral dostatek informací významných pro
rozhodnutí a dostatečně je prověřil, a to i v případě, že by právnická osoba,
vůči níž je vedeno správní řízení, s ÚOHS nedostatečně spolupracovala. Odvolací
soud se proto neztotožnil s žalobkyní v názoru, že je nutno provádět dokazování
v otázce tvrzených nedostatků v informování Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže žalovaným. Za situace, kdy orgán dohledu nad zadáváním veřejných
zakázek žalovanému a ústředním orgánům státní správy opakovaně sděloval, že
před uzavíráním předmětných smluv není povinností žalovaného postupovat podle
zákona o veřejných zakázkách a žalovaný proto podle zákona o veřejných
zakázkách nepostupoval, ač tak postupovat měl, nelze v tomto konkrétním případě
žalovanému přičítat způsobení neplatnosti lesnických smluv a nelze mu přičítat
ani případnou odpovědnost podle § 268 obch. zák. za případně vzniklou škodu. Za
této situace se tak na pořad rozhodovací činnosti soudu nedostalo řešení otázky
existence liberačních důvodů, když posuzování této obrany žalovaného by
přicházelo v úvahu za situace, jestliže by byly naplněny znaky skutkové
podstaty odpovědnosti za škodu podle § 268 obch. zák. ve spojení s § 373 a
násl. obch. zák. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil v
rozsahu částky 343,229.562,- Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl. V
rozsahu částky 2,017.993,- Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně, když podle obsahu spisu bylo zřejmé, že žalobkyně sice
podáním ze dne 30. října 2009 rozšířila žalobu, avšak soud prvního stupně
rozsudkem rozhodl i v rozsahu takto rozšířeného návrhu, aniž by svým případným
rozhodnutím podle § 95 o. s. ř. posoudil přípustnost takové změny návrhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když napadeným rozsudkem
odvolací soud změnil pro žalobkyni pozitivní rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle dovolatelky odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Aplikoval sice
správné ustanovení § 268 obch. zák., avšak v rozporu s textem uvedeného
ustanovení a bez jakéhokoliv opodstatnění zkoumal zavinění na straně
žalovaného, přestože je jeho odpovědnost objektivní a žalovaný odpovídá za
výsledek (neplatnost lesnických smluv i škodu); neplatnost lesnických smluv
byla prokazatelných důsledkem protiprávního jednání žalovaného, které sám
odvolací soud shledal jako příčinu této neplatnosti; pojem „způsobit“
nevyjadřuje nic jiného než vztah příčinné souvislosti; pokud by odvolací soud §
268 obch. zák. aplikoval správně, nemohl by na podkladě učiněných skutkových
zjištění žalobu zamítnout pro nedostatek podmínek vzniku odpovědnosti; stejným
postupem odvolací soud konstituoval nový důvod liberace odpovědnosti, aniž by
vyplýval ze zákona; bylo navíc plně v diskreci žalovaného uskutečnit výběrové
řízení v režimu zákona o veřejných zakázkách, když podle výsledku dokazování o
tomto měl pochybnosti; i toto vylučuje závěr odvolacího soudu, že žalovaný
neplatnost lesnických smluv nezpůsobil. Podle dovolatelky navíc odvolací soud bez náležitého vysvětlení opomenul
provést důkazy navržené žalobkyní významné pro výsledek věci. Rozsudek vychází
ze skutkového zjištění, které nemá oporu ve spise. Rozsudek pro dovolatelku
představuje tzv. překvapivé rozhodnutí. Výsledek věci je pro žalobkyni
nespravedlivý. Ačkoli odvolacího soud dospěl k závěru, že žalovaný porušil své
povinnosti podle zákona o veřejných zakázkách a toto porušení mělo
bezprostředně za následek neplatnost lesnických smluv, s čímž žalobkyně spojuje
škodu, nemá být žalovaný za tuto škodu zodpovědný, a to ani zčásti. Napadený
rozsudek je v rozporu se závěry správních orgánů. Veškeré negativní důsledky
nesou lesnické společnosti, ačkoli žádnou povinnost neporušily, na postupu
žalovaného byly zcela závislé a žalovaný mohl neplatnost bez jakýchkoli obtíží
aplikací zákona o veřejných zakázkách předejít. Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné a
odkázal na závěry odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu je především v
souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo
3473/2009. Žalovaný poukázal rovněž na to, že proti rozsudku Nejvyššího soudu
byla podána ústavní stížnost. Ústavní soud usnesením ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS 244/12, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Obecné soudy se nedopustily interpretačního excesu a nejednaly svévolně. Ústavní soud považoval za rozhodující fakt, že k uzavření lesnických smluv
došlo až poté, co vedlejší účastník předmětné stanovisko Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže obdržel. Obecné soudy byly vázány pouze výrokem o spáchání
správního deliktu, přičemž nezávisle na tomto výroku mohly dojít k závěru, že
vedlejší účastník neplatnosti lesnických smluv nezpůsobil.
Podle Ústavního
soudu navíc pokud by mělo ustanovení § 268 obch. zák. být interpretováno tak,
že vedlejší účastník musel o porušení zákona o veřejných zakázkách vědět
(navzdory tehdejšímu opačnému stanovisku ÚOHS), neboť neznalost zákona jej
neomlouvá, bylo by současně nutno konstatovat, že je zde dán tímto ustanovením
předvídaný liberační důvod. Uplatnila by se presumpce, že o porušení zákona
musela vědět i stěžovatelka, protože ani jí by tím pádem neznalost zákona
omlouvat nemohla. Podle žalovaného není důvodná námitka, že odvolací soud bez
adekvátního vysvětlení opomněl provést jím navržené důkazy, ani že napadený
rozsudek představuje tzv. překvapivé rozhodnutí. Se zřetelem k bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského
soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou
a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů, kterými je i z hlediska jejich obsahového
vymezení vázán, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Nesprávným právním posouzením věci je pochybení soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tudíž případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle
jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice
aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval
(vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v
důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní
normy). Podle § 268 obch. zák. kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen
nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o
neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně
ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§ 373 a
násl.). Dle § 90 odst. 1 ZVZ zadavatel nesmí učinit úkon, který svým obsahem nebo
účelem odporuje tomuto zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Takový úkon je od počátku neplatný. Dovolatelka vychází z toho, že žalovaný škodu způsobil a je tedy třeba
posuzovat, zda je naplněn liberační důvod. Jak však Nejvyšší soud uzavřel v
rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, uveřejněném pod č. 41/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ustanovení § 268 obch. zák.
stanoví zvláštní typ předsmluvní odpovědnosti obsahující v sobě prvky určitého
předpokládaného aktivního jednání odpovědné osoby, která neplatnost právního
úkonu „způsobila“. Pro závěr o tom, jestli smluvní strana neplatnost právního
úkonu (zde smlouvy) způsobila, jsou proto významné zejména okolnosti
předsmluvního jednání stran o uzavírané smlouvě, přípravy návrhu smlouvy nebo
případné předsmluvní povinnosti stran stanovené zákonem či dohodou stran. Za situace, kdy orgán dohledu nad zadáváním veřejných zakázek žalovanému
sdělil, že nemá při uzavírání smluv na dodávky komplexních lesnických činností
postupovat podle zákona č. 40/2004 Sb. a žalovaný proto podle citovaného zákona
nepostupoval, ač jako veřejný zadavatel postupovat měl, nelze dospět k závěru,
že žalovaný způsobil neplatnost smluv uzavřených postupem nesouladným se
zákonem č. 40/2004 Sb. a že druhé smluvní straně tak podle ustanovení § 268
obch. zák. odpovídá za škodu. Jelikož je v posuzovaném případě skutkový stav obdobný jako v citovaném
rozhodnutí, lze citovaný právní závěr plně uplatnit, neboť Nejvyšší soud nemá
důvod odchýlit se od právních závěrů, k nimž dospěl v citovaném rozhodnutí. Nelze tedy než konstatovat, že žalovaný škodu nezpůsobil a není tedy třeba
posuzovat naplnění liberačního důvodu. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud
aktuálně i v další skutkově obdobné věci vedené proti žalovanému v rozsudku ze
dne 28. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3189/2012. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu se závěry správních
orgánů. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných
orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím
o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle §
102 odst. 1 písm. a) a b) ZVZ právnická osoba nebo fyzická osoba, která je
zadavatelem, se dopustí správního deliktu tím, že a) nedodrží postup stanovený
tímto zákonem pro přidělení veřejné zakázky, přičemž tento postup podstatně
ovlivnil nebo mohl ovlivnit hodnocení nabídek, b) uzavře smlouvu (§ 65 a 66) s
uchazečem vybraným postupem podle písmene a). Závěr ÚOHS a správních soudů o
tom, že žalovaný je veřejný zadavatel, popřípadě o tom, že spáchal správní
delikt podle § 102 odst. 1 písm. b) ZVZ, však ještě neznamená, že žalovaný
odpovídá za škodu podle § 268 obch. zák. Jak vyplývá z citovaného ustanovení
ZVZ, závěr o spáchání předmětného správního deliktu je podmíněn pouze prostým
uzavřením smlouvy po nedodržení postupu stanoveného ZVZ. Nezohledňuje však
okolnosti, které k uzavření smlouvy vedly. Oproti tomu § 268 obch. zák. tyto
okolnosti zohledňuje, a to právě slovem „způsobil“. Jak uvedl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo
3189/2012, nesoulad v judikatuře NSS a Nejvyššího soudu je pouze zdánlivý. S
kvalifikací žalovaného jako veřejného zadavatele se Nejvyšší soud ztotožnil již
rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, a na stejném právním
závěru setrvává i v tomto rozhodnutí.
Lze shrnout, že předmětem rozhodování a úvah ÚOHS a správních soudů nebyla (a s
ohledem na předmět správního řízení a soudního řízení správního ani být
nemohla) otázka, jakým subjektem byla neplatnost smluv způsobena ve smyslu §
268 obch. zák. V části rozhodnutí, ve které se stýkaly úvahy Nejvyššího soudu a
NSS, došly oba soudy k totožným závěrům.
Obdobné věci (ústavní stížnost právě proti zmiňovanému rozsudku ze dne 27. září
2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009) se již věnoval i Ústavní soud České republiky
(dále jen „Ústavní soud“) v usnesení ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS
244/2012, jímž ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, když
konstatoval, že stěžovatelce není možno přisvědčit v tvrzení, že dopustil-li se
vedlejší účastník správního deliktu, způsobil tím i neplatnost předmětných
smluv ve smyslu ustanovení § 268 obchodního zákoníku. Se stěžovatelkou je třeba
souhlasit potud, že obecné soudy byly dle ustanovení § 135 občanského soudního
řádu v projednávané věci vázány rozhodnutími správních soudů, že vedlejší
účastník spáchal správní delikt dle ustanovení § 102 odst. 1 písm. b) zákona o
veřejných zakázkách; to ale automaticky neznamená, že by musely být vázány i v
úsudku, že vedlejší účastník v důsledku spáchání správního deliktu rovněž
"způsobil" neplatnost předmětných smluv. Obecné soudy byly vázány pouze výrokem
o spáchání správního deliktu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský
soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 934),
nezávisle na tomto výroku - a nikoliv nutně kontradiktorně - tak mohly dospět k
závěru, že vedlejší účastník neplatnost předmětných smluv nezpůsobil. K
objektivnímu porušení zákona o veřejných zakázkách totiž mohlo dojít ze strany
vedlejšího účastníka "nezaviněně" ve smyslu Nejvyšším soudem zvolené
interpretace ustanovení § 268 obchodního zákoníku a jeho klíčového pojmu
"způsobit".“
Namítá-li konečně dovolateka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla
za náledek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejde o důvodnou námitku. Podle
dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé a současně odvolací soud
neprovedl některé dovolatelkou navržené důkazy.
Opačný právní názor na řešení určité právní otázky (jako zde odpovědnosti za
škodu podle § 268 obch. zák.), jímž se odvolací soud odlišil od právního názoru
soudu prvního stupně, není porušením zásady dvouinstančnosti řízení a nelze jej
ani považovat za překvapivý, neboť odvolací sou pouze řešil rozhodnou právní
otázku jinak než soud prvního stupně, což bylo jeho principiálním procesním
právem v rámci přezkumu v odvolacím řízení (srov. shodně např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 4274/2007). Stejně tak
není naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
odvolací soud neprovedl některé navržené důkazy v odvolacím řízení, s důvody
neprovedení důkazů se však v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů správné, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2
věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto
v rozhodnutí, kterým se řízení končí (243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst.
1).
V Brně dne 21. března 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu