Právo na finanční náhradu podle § 13 odst. 2 (ve spojení s § 20 odst. 2) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je třeba uplatnit ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozhodnutí o zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jestliže právní moc nastala po 1. 4. 1991 (§ 20 odst. 3 cit. zákona). Lhůta k uplatnění práva na finanční náhradu u příslušného ústředního orgánu státní správy je lhůtou hmotněprávní a prekluzivní.
motněprávní a prekluzivní.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 23 Cdo 1460/98
Datum rozhodnutí: 16.12.1998
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Lhůty
Dotčené předpisy: § 13 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 43 / 2000
M ě s t s k ý s o u d v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. února 1998, č. j. 20 Co 621/97-44, změnil rozsudek O b v o d n í h o s o u
d u pro Prahu 1 ze dne 5. června 1997, č. j. 22 C 128/95-34, jímž byla
žalované stanovena povinnost zaplatit žalobkyni finanční náhradu 60 000 Kč v
cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a rozhodnuto, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3720 Kč
tak, že žalobu o zaplacení finanční náhrady zamítl. Současně rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobkyně
svůj restituční nárok na finanční náhradu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen “restituční zákon”), uplatnila u Ministerstva financí ČR až
po marném uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty, tedy v době, kdy její právo na
finanční náhradu již zaniklo. Konstatoval přitom, že okolnost, že žaloba byla
podána u soudu dne 26. června 1996, je pro posouzení účinků prekluze práva již
zcela nerozhodná, neboť o včasném uplatnění práva u soudu lze uvažovat jen
tehdy, jestliže bylo právo nejprve včas v prekluzivní lhůtě uplatněno u
Ministerstva financí. Dále připomněl, že soudu nepřísluší posuzovat, zda lhůty
k uplatnění nároků jsou v zákoně stanoveny v přiměřené délce. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž s
odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. vytýká odvolacímu soudu, že
“nesprávně posoudil povahu lhůty, v níž byla oprávněna uplatnit žalobou u soudu
svůj nárok podle § 13 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích”. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že její právo na
finanční náhradu přiznanou ustanovením § 13 odst. 2 restitučního zákona bylo
prekludováno. Nadále trvá na tom, že na případ paušální náhrady za majetek,
který propadl státu na základě později v rámci soudní rehabilitace zrušeného
trestního rozsudku, ustanovení § 13 odst. 3 ani ustanovení § 20 odst. 3
restitučního zákona nedopadají. Navíc je přesvědčena, že ani jedno ze
zmiňovaných ustanovení restitučního zákona nestanoví prekluzivní lhůty v
souvislosti s právem na finanční náhradu za propadlý majetek, nýbrž pro případy
jiné, např. zamítnutí žaloby o vydání věci a vznik práva na vydání majetku
neprávem propadlého. “Rozšiřující (extenzivní) výklad zákona pro tuto situaci
žalobkyně považuje za nepřípustný, protože znamená zákonem výslovně neupravené
omezení restitučního nároku aplikací prekluzivní lhůty k jeho uplatnění tam,
kde to zákon výslovně nestanoví”. Uplatnit nárok na finanční náhradu lze podle
žalobkyně v obecné promlčecí lhůtě podle § 101 obč. zák., když speciální zákon,
jakým je restituční zákon, odchylnou úpravu neobsahuje. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná Česká republika prostřednictvím Ministerstva financí ČR v
písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako neopodstatněné
zamítnuto. Odkazuje na důvody rozhodnutí odvolacího soudu, které považuje za
zcela správné, a připomíná “řadu pravomocných prejudiciálních rozhodnutí”
vyšších soudů. N e j v y š š í s o u d - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas
a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání
podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné, a proto je
zamítl.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §
237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a /, b/ o.s.ř.),
a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Obecně je právní posouzení věci nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., obsahově
konkretizovanému dovolacími námitkami správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.), znamená
přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného právního závěru, podle
něhož žalobkyně "uplatnila restituční nárok na finanční náhradu (tzn. nárok
přiznaný ustanovením § 13 odst. 2 restitučního zákona) u Ministerstva financí
České republiky po marném uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty, tedy v době,
kdy jí právo na finanční náhradu zaniklo”. K tomu, aby odvolací soud dospěl k
uvedenému - dovoláním zpochybněnému - závěru, musel vyřešit tři následně
zmíněné základní otázky. Jako první musel řešit otázku, zda lhůta uvedená v §
13 odst. 3 restitučního zákona se vůbec vztahuje na nároky podle § 13 odst. 2
restitučního zákona, neboli zda i v případě finančních náhrad ve smyslu
ustanovení § 13 odst. 2 restitučního zákona je zapotřebí postupovat způsobem
stanoveným v § 13 odst. 3 tohoto zákona. V souvislosti s určením počátku lhůty,
v níž mohla žalobkyně u Ministerstva financí České republiky uplatnit právo na
finanční náhradu (podat písemnou žádost), pak musel následně uvažovat vztah
ustanovení § 13 odst. 2 a 3 restitučního zákona k ustanovení § 20 odst. 3
restitučního zákona. Konečně řešil charakter lhůty stanovené k uplatnění práva
na finanční náhradu u příslušného orgánu státní správy. Především je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že vzhledem k
výsledkům nalézacího řízení může jít v daném případě pouze o nárok přiznaný
částí třetí restitučního zákona (“Oblast trestněprávních vztahů” - § 19 a 20),
tedy nárok, který vyplývá z výroku o trestu propadnutí majetku zrušeného v
řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších
předpisů, a nikoli o nárok podle části druhé hlavy první restitučního zákona. Finanční náhrady upravil sice restituční zákon v ustanovení § 13, tedy ve své
části druhé (“Občanskoprávní vztahy” - § 3 až 13), avšak umožnil je i v oblasti
trestně právních vztahů (část třetí - § 19 a 20) tím, že v § 20 odst. 2 upravil
právo oprávněné osoby žádat o poskytnutí náhrady podle § 13, není-li vydání
věci podle ustanovení § 5, 7 až 12 možné. Protože žalobkyně je podle výsledků
nalézacího řízení osobou odvozující restituční nárok od osoby rehabilitované
podle zákona č. 119/1990 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a splňuje podmínku
státního občanství České republiky (dříve ČSFR) podle § 3 odst. 1 restitučního
zákona již od doby jeho účinnosti, tj.
splňovala ji již ke dni 1. dubna 1991,
mohla být oprávněnou osobou pouze podle § 19 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 4
písm. c) restitučního zákona a mohl jí příslušet nárok na finanční náhradu
podle § 20 odst. 2, věty za středníkem, ve spojení s § 13 odst. 2 restitučního
zákona. O druzích finančních náhrad pojednává restituční zákon ve svém § 13
odst. 1 a 2 (pro oblast trestněprávních vztahů ve spojení s § 20 odst. 2). Ustanovení § 13 odst. 1 restitučního zákona výlučně pojednává o
finančních náhradách za nemovitosti. Finanční náhrada ve smyslu tohoto
ustanovení se poskytuje za
a) nemovitost, kterou nelze vydat (§ 13 odst. 1, věta před druhou čárkou,
restitučního zákona), b) nemovitost, u níž
došlo ke znehodnocení ve smyslu § 7 odst. 3 restitučního zákona, a nemovitost
zhodnocenou podle § 7 odst. 4 restitučního zákona, v obou případech tehdy,
požádá-li oprávněná osoba o finanční náhradu místo vydání nemovitosti (§ 13
odst. 1, věta za druhou čárkou, ve spojení s ustanovením § 7 odst. 3 a 4
restitučního zákona),
c) nemovitost, která se stala neoddělitelnou součástí jiné věci, rovněž
pouze v případě žádosti oprávněné osoby o finanční náhradu místo vydání této
věci (§ 13 odst. 1, věta za druhou čárkou, ve spojení s ustanovením § 7 odst. 4
a 5 restitučního zákona). Finanční náhrada podle § 13 odst. 2 restitučního zákona přísluší
oprávněné osobě v případě, že a) šlo o převzetí
celého majetku občana, jehož součástí nebyla nemovitost (všech movitých věcí
občana),
b) k převzetí došlo na základě soudního rozhodnutí, které bylo nebo
bude zrušeno v rámci soudní rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci,
nebo
c) které se zrušuje podle restitučního zákona (§ 16 odst. 1 restitučního
zákona). Ustanovení § 13 odst. 3, 4 a 5 (ve spojení s § 20 odst. 2) restitučního zákona
se týká postupu při uplatňování a poskytování finančních náhrad. V § 13 odst. 3
restitučního zákona je stanovena lhůta pro podání písemné žádosti o finanční
náhradu. Lze uzavřít, že už ze systematiky § 13 (ve spojení s § 20 odst. 2)
restitučního zákona vyplývá, že lhůta uvedená v § 13 odst. 3 restitučního
zákona se týká nároků na finanční náhradu podle § 13 odst. 1 i 2 (ve spojení s
§ 20 odst. 2) restitučního zákona a že tudíž i v případě nároků podle § 13
odst. 2 (ve spojení s § 20 odst. 2) restitučního zákona je zapotřebí ve lhůtě
upravené v § 13 odst. 3 restitučního zákona podat žádost o tuto finanční
náhradu u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Uvedený závěr
vyplývá i z toho, že v citovaném ustanovení je v návaznosti na pojem “písemnou
žádost” užito pouze sousloví “o finanční náhradu”, aniž by se v něm rozlišovalo
mezi finanční náhradou podle § 13 odst. 1 restitučního zákona na straně jedné a
finanční náhradou podle § 13 odst. 2 restitučního zákona na straně druhé. K
poskytování finančních náhrad jak podle § 13 odst. 1 restitučního zákona, tak
také podle § 13 odst. 2 restitučního zákona je pasivně legitimován stát, tj. Česká republika (k tomu srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. listopadu 1996 sp. zn. I.
ÚS 197/96), a ústřední orgány státní správy České
republiky, o nichž se zmiňuje ustanovení § 13 odst. 3 restitučního zákona, jsou
pouze orgány příslušné podle zákona č. 231/1991 Sb. ve věcech finančních náhrad
podle § 13 odst. 1 i 2 (v daném případě ve spojení s § 20 odst. 2) restitučního
zákona, na něž vznikl nárok podle restitučního zákona. Z toho vyplývá, že i
právo na finanční náhradu podle § 13 odst. 2 restitučního zákona, k jejímuž
poskytnutí je věcně legitimován stát, je třeba v jednoroční lhůtě formou
písemné žádosti uplatnit u příslušného ústředního orgánu státní správy
republiky, jak to stanoví § 13 odst. 3 restitučního zákona. S přihlédnutím k
těmto závěrům lze za použití jazykového, systematického a logického výkladu
dovodit, že lhůta upravená v § 13 odst. 3 restitučního zákona se týká
uplatňování finančních náhrad podle § 13 odst. 1 i 2 restitučního zákona a
tudíž že i v případě finanční náhrady podle § 13 odst. 2 (v daném případě ve
spojení s § 20 odst. 2) restitučního zákona je zapotřebí ve lhůtě upravené v §
13 odst. 3 restitučního zákona podat písemnou žádost o finanční náhradu u
příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Lze proto uzavřít, že
odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že lhůta k uplatnění práva
přiznaného ustanovením § 13 odst. 2 ve spojení s § 19 odst. 1 restitučního
zákona je stanovena v § 13 odst. 3 restitučního zákona. Souhlasit lze s odvolacím soudem rovněž v určení počátku lhůty, v níž mohla
žalobkyně uplatnit své právo na finanční náhradu. I když ustanovení § 20 odst. 3 restitučního zákona výslovně zmiňuje “případy uplatňování nároku na vydání
majetku vyplývajícího ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí
věci nebo zabrání věci”, nelze, než logicky dovozovat, že toto ustanovení platí
i v případech, kdy je namísto vydání majetku (vydáním je i zde nutno rozumět
obnovu vlastnického práva, tedy povinnost vzdát se věci a vrátit ji tomu, komu
byla v minulosti určitým, zákonem prezumovaným způsobem odňata, resp. oprávněné
osobě) požadováno zástupné plnění, tj. plnění formou finanční náhrady za odňatý
majetek, který nelze vydat. Smyslem ustanovení § 20 odst. 3 restitučního zákona
totiž je zamezit nepřípustnému zkrácení lhůt k uplatnění restitučních nároků
pro ty osoby, jejichž statut osoby oprávněné je spjat s rehabilitací podle
zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů,
tzn. se zrušením soudního rozhodnutí, jehož realizací došlo k odnětí
vlastnického práva k věci. Ustanovení § 20 odst. 3 restitučního zákona může
lhůtu k uplatnění restitučního nároku pouze prodloužit a bylo by nesprávné, aby
tohoto dobrodiní restitučního zákona požívaly pouze některé osoby
rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů, resp. od nich “odvozené” oprávněné osoby. Opačný výklad
(výklad, který prosazuje v dovolání žalobkyně) by vedl k absurdním důsledkům,
neboť by došlo ke znevýhodnění těch soudně rehabilitovaných osob, které jsou
“znevýhodněny” již samotným faktem, že se nemohou z různých důvodů domáhat
vydání odňatých jim věcí.
Protože žalobkyně ke dni účinnosti restitučního
zákona, tj. k 1. dubnu 1991 byla občankou České a Slovenské Federativní
Republiky, mající trvalý pobyt na jejím území, a statut osoby oprávněné jí
nebyl přiznán až nálezem Ústavního soudu České republiky publikovaným pod č. 164/1994 Sb. (tento nález umožnil uplatnit restituční nároky těm občanům
někdejší České a Slovenské Federativní Republiky, posléze České republiky,
kterým bránila v jejich uplatnění neústavní podmínka trvalého pobytu na území
této republiky), lze i s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu České republiky
ze dne 3. června 1998 sp. zn. Pl. ÚS 24/97, uveřejněnému pod č. 153/1998 Sb. a
vykonatelnému dnem 8. července 1998, jež je s nálezem Ústavního soudu České
republiky publikovaným pod č. 164/1994 Sb. v přímé kontinuitě, dovozovat, že
lhůta k uplatnění práva na finanční náhradu u příslušného ministerstva by
žalobkyni začala běžet již dnem účinnosti restitučního zákona, tj. dnem 1. dubna 1991 za předpokladu, že by rozhodnutí o zrušení trestu propadnutí majetku
nenabylo právní moci po účinnosti restitučního zákona. V posuzovaném případě
však toto rozhodnutí o soudní rehabilitaci otce žalobkyně J. S. nabylo právní
moci až po účinnosti restitučního zákona, a to dne 17. září 1992, a je proto
namístě v posuzovaném případě počátek lhůty k uplatnění práva na finanční
náhradu formou písemné žádosti u Ministerstva financí České republiky posunout
k tomuto dni. Odvolací soud proto nepochybil, když dovodil, že lhůta k
uplatnění práva na finanční náhradu (k podání písemné žádosti) u Ministerstva
financí České republiky začala žalobkyni běžet dnem 17. září 1992. Zcela správně pak odvolací soud posoudil i charakter lhůty k uplatnění
práva na finanční náhradu formou podání písemné žádosti u příslušného
ústředního orgánu státní správy (Ministerstva financí ČR). Ustanovení § 13
odst. 3 restitučního zákona před nálezem Ústavního soudu České republiky
publikovaným pod č. 153/1998 Sb., z něhož je namístě v posuzovaném případě -
jak již bylo výše vyloženo - v návaznosti na § 20 odst. 3 restitučního zákona
vycházet, stanovilo, že písemnou žádost o finanční náhradu je třeba u
příslušného ústředního orgánu státní správy republiky podat nejpozději ve lhůtě
jednoho roku ode dne účinnosti zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy
právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci. Stanoví
tedy lhůtu pro uplatnění práva a místa pro jeho uplatnění a nelze ho označit
za předpis práva procesního; lhůta v něm uvedená není lhůtou procesněprávní,
nýbrž lhůtou hmotněprávní. K jejímu dodržení je zapotřebí, aby nejpozději
posledního dne této lhůty byla v restitučním zákoně zmiňovanému ústřednímu
orgánu státní správy (Ministerstvu financí ČR - viz zákon č. 231/1991 Sb., o
působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších změn a doplňků) doručena písemná žádost o finanční náhradu. Přitom
posledním dnem lhůty určené podle let je ve smyslu § 122 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “občanský
zákoník”), který je v této souvislosti nutno podpůrně užít, den, který se svým
pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž
lhůta počíná. Není - li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na
jeho poslední den. Podle § 122 odst. 3 obč. zák. připadne - li poslední den
lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže
následující pracovní den. Naproti tomu u procesněprávních lhůt podle § 57 odst. 3 o.s.ř. postačí, je-li příslušné podání (např. odvolání) poslední den lhůty
předáno k poštovní přepravě. Podle nezpochybněného skutkového zjištění soudů obou stupňů nabyl
rozsudek, jímž byl otec žalobkyně J. S. podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, rehabilitován a jímž tedy byl mimo
jiné zrušen výrok o trestu propadnutí jeho jmění, právní moci dne 17. září
1992. Tento den lze považovat za počátek jednoroční lhůty k uplatnění práva na
finanční náhradu u příslušného ministerstva. Poslední den uvedené lhůty určené
v daném případě podle let připadl ve smyslu § 122 odst. 2, věty první, obč. zák. na pátek 17. září 1993. Byla - li písemná žádost podána žalobkyní
Ministerstvu financí České republiky nejdříve 24. června 1994, došlo k
uplatnění práva po marném uplynutí uvedené jednoroční lhůty. Protože restituční zákon nemá vlastní ustanovení obecně pojednávající o
lhůtách v něm uvedených, přičemž ustanovení § 13 je zařazeno v jeho části
upravující oblast občanskoprávních vztahů, je třeba i otázku, zda hmotněprávní
lhůta stanovená ve třetím odstavci citovaného ustanovení je promlčecí nebo
prekluzivní, řešit výkladem příslušných ustanovení občanského zákoníku, který
je k restitučnímu zákonu ve vztahu lex generalis - lex specialis, s
přihlédnutím k právní teorii. Sluší se připomenout, že zatímco restituční zákon
používá pojmu “lhůta”, občanský zákoník hovoří o “dobách”. Protože občanský zákoník rozlišuje pouze doby promlčecí a prekluzivní,
lze o lhůtě uvedené v § 13 odst. 3 restitučního zákona uvažovat jen jako o době
prekluzivní či době promlčecí, přičemž je zapotřebí vycházet z jazykového a
logického výkladu tohoto ustanovení. Stanoví - li zákon v konkrétním ustanovení
(jak je tomu i v případě citovaného ustanovení), že účastník právního vztahu
může své právo uplatnit u určeného orgánu v určité lhůtě, lze z takového
ustanovení dovodit závěr, že po marném uplynutí takové lhůty již svá práva s
úspěchem uplatnit nemůže. Proto i ustanovení § 13 odst. 3 restitučního zákona
ve znění před nálezem Ústavního soudu České republiky publikovaným pod č. 153/1998 Sb., podle kterého je písemnou žádost o finanční náhradu třeba podat u
příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději do jednoho
roku ode dne účinnosti zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní
moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci, je nutno (v
posuzovaném případě v návaznosti na § 20 odst.
3 restitučního zákona)
interpretovat tak, že požádala-li písemně oprávněná osoba příslušný ústřední
orgán státní správy o finanční náhradu později, než ve lhůtě jednoho roku ode
dne účinnosti restitučního zákona nebo ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek,
kterým byl zamítnut návrh na vydání věci, resp. od rozhodnutí, jímž byl v
rámci soudní rehabilitace mimo jiné zrušen výrok o trestu propadnutí majetku,
vyplývá ze zákona, že své právo uplatnila pozdě a že v důsledku této
skutečnosti její právo zaniklo. Lhůta stanovená k podání písemné žádosti o finanční náhradu u
příslušného ústředního orgánu státní správy je tedy propadná (prekluzivní), byť
není vyjádřena dovětkem “jinak právo zanikne”, když skutečnost, že jde o dobu
prekluzivní je slovně vyjádřena jinak. S přihlédnutím k námitkám žalobkyně je
třeba zdůraznit (a tento názor zastává ve stanovisku ze dne 20. října 1998 sp. zn. Pl. ÚS st. 7/98 i Ústavní soud České republiky), že byť je restituční zákon
svou povahou zákonem specifickým, sledujícím zmírnění následků některých
majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989 a nemůže být proto zcela
vsazen do nepřekročitelného občanskoprávního rámce, tendenci “zprůchodnit”
cestu ke zmírnění následků křivd odpovídá na druhé straně zjevná tendence
vymezit pro uplatňování restitučních nároků určitý časový rámec. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu, obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně, ve smyslu §
243b odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř. správný, dovolací soud dovolání
žalobkyně podle téhož zákonného ustanovení zamítl.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně, ve smyslu § 243b odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř. správný, dovolací soud dovolání žalobkyně podle téhož zákonného ustanovení zamítl.