ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobce K. M., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Legerova 44, proti žalované České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze
1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení
částky 6 036 918 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 5 Cm 34/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 6. listopadu 2008, č. j. 12 Cmo 127/2008-424, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a
uložil žalobci zaplatit České republice náhradu znalečného (výrok pod bodem
III). Rozhodl tak poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 23. října 2003,
č. j. 5 Cm 34/2001, ve výrocích I. a III. zrušen usnesením Vrchního soudu v
Praze ze dne 16. srpna 2004, č. j. 12 Cmo 46/2004-92.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008, č.
j. 12 Cmo 127/2008-424, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem
I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Mezi
podnikatelkou Š. B. jako pojistníkem a žalovanou byla uzavřena dne 24. června
1999 pojistná smlouva. Práva a povinnosti z pojistné smlouvy postoupila Š. B.
na žalobce, který uplatnil právo na pojistné plnění u soudu. Žalobcem uplatněný
nárok na pojistné plnění shledaly oba soudy podle § 797 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“) nedůvodným, neboť v řízení nebylo prokázáno, že došlo k
pojistné události. Nebylo prokázáno, že došlo k uskutečnění přepravy, která
měla být pojistnou smlouvou pojištěna. Zboží v žalobcem uváděném množství
nebylo skutečně do kamionu k přepravě naloženo a nebylo prokázáno ani žalobcovo
vlastnictví věcí určených k přepravě. Přepravní smlouva nebyla uzavřena ani
podle obchodního zákoníku, ani podle vyhlášky č. 133/1964 Sb., o silničním
přepravním řádu (dále též jako „s. p. ř.“). Objednávka přepravy ze dne 28.
června 1999 neobsahuje náležitosti vedoucí k závěru, že jejím přijetím vznikla
smlouva o přepravě konkrétní věci – spotřební elektroniky, 10 t, v ceně 6 036
918 Kč, která měla být přepravena do konkrétního místa určení, když na ní není
uveden konkrétní příjemce zboží s uvedením jeho sídla a další jeho identifikace
(§ 40 s. p. ř.). Nedostatek podstatných náležitostí smlouvy o přepravě nutných
k prokázání uzavření smlouvy nebyl napraven ani prohlášeními dopravce ze dne
28. června 1999, popřípadě ze dne 11. srpna 1999. Uzavření přepravní smlouvy
nebylo prokázáno ani ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) s. p. ř.
[správně § 41 odst. 1 písm. d) s. p. ř.], tj. předáním konkrétní zásilky k
přepravě konkrétnímu příjemci. Odvolací soud proto jako věcně správný potvrdil
rozsudek odvolacího soudu, kterým byl nárok žalobce proti žalované na pojistné
plnění jako nedůvodný zamítnut.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle obsahu dovolání lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody rozdělit do
několika skupin. Dovolatel předně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího
soudu podle dovolatele dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a řízení je rovněž postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]
Dovolatel tedy předně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu. Odvolací soud nesprávně vyhodnotil některé listinné důkazy a výpověď svědka N. Svědek byl odběratelem zásilky, zboží si prostřednictvím své firmy objednal. Nešlo tedy o falešnou přepravu. Odvolací soud záměrně v rámci hodnocení důkazů
ve prospěch žalované vytrhl z kontextu určité skutečnosti, kterými se snažil
dovodit, že k přepravě zboží nedošlo, že ani zboží nebylo do kamionu naloženo. S ostatními důkazy se odvolací soud řádně nevypořádal. Tento postup odvolacího
soudu je zcela v rozporu s hodnocením důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř, neboť v
řízení byla provedena celá řada jiných důkazů, které jednoznačně osvědčují, že
předmětný kamion byl naložen tak, jak bylo žalobcem deklarováno. Odvolací soud
nesprávně vyšel z výpovědi strážného B., který naložení zboží zpochybnil a
nezohlednil dostatečně závěry Policie ČR a výpovědi některých osob (B., H.,
K.), které naložení kamionu potvrdily. Vznik a obsah přepravní smlouvy byl
prokázán objednávkou z 25. června 1999, ve které je uveden jak dopravce, tak i
objednatel včetně identifikačních znaků. Je zde adresa nakládky i vykládky, je
zde uveden popis zásilky, tj. spotřební elektrotechnika o objemu zboží 50-60
m3, v přepravním listě z 28. června 1999 jsou rovněž uvedeny všechny tyto
náležitosti, které mohou prokázat jak vznik smlouvy o přepravě, tak i obsah
konkrétní přepravní smlouvy. Dovolatel současně napadá právní závěr odvolacího soudu, že ke vzniku
přepravní smlouvy mezi smluvními stranami nedošlo, protože smlouva neodpovídá
vyhlášce č. 133/1964 Sb. Tyto závěry jsou v rozporu se správnou interpretací
jak ustanovení obchodního zákoníku, tak i vyhlášky č. 133/1964 Sb. Pojmovým
znakem smlouvy o přepravě věci je úplatné provedení přepravy věci, ostatními
částmi smlouvy jsou určení stran, určení zakázky, určení místa odeslání a místa
určení. Podle § 611 obch. zák. je dopravce oprávněn (nikoli povinen) požadovat,
aby mu odesílatel potvrdil požadovanou přepravu v přepravním dokladu a
odesílatel je oprávněn (nikoli povinen) požadovat, aby mu dopravce písemně
potvrdil převzetí zásilky. Ke vzniku smlouvy není podle zákona nutná písemná
forma. Restriktivní interpretace vyhlášky č. 133/1964 Sb. je neobvyklá. Přepravní smlouva vznikla ve smyslu § 41 odst. 1 písm. d) s. p. ř., tj. převzetím zásilky k přepravě.
Přepravní listina mezi odesílatelem a dopravcem
nemusí být uzavřena. Samotná vyhláška č. 133/1964 Sb. je v rozporu s českým
právním řádem. Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který podmiňuje
platnost přepravní smlouvy uzavřené dle § 610 obch. zák. dodržením všech
obsahových náležitostí stanovených v § 40 odst. 8 vyhlášky č. 133/1964 Sb. Žalobce je přesvědčen, že tento právní názor je chybný. Žalobce připomíná, že §
629 obch. zák. umožňuje, aby prováděcí předpisy upravily vznik přepravní
smlouvy, což je obsaženo v § 41 vyhlášky č. 133/1964 Sb., ale nikoli ve smyslu
§ 43a obč. zák. předepisovaly, jaké podrobné obsahové náležitosti musí mít
právní úkon směřující k uzavření přepravní smlouvy, tj. objednávka přepravy. Dovolatel konečně namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu řízení spatřuje v postupu
odvolacího soudu, který zrušil první rozsudek soudu prvního stupně ve věci s
tím, že mu uložil vyzvat žalobce k doplnění dokazování k uzavření přepravní
smlouvy, a následně všechny důkazy předložené žalobcem na základě výzvy
uskutečněné na pokyn odvolacího soudu hodnotil jako nevěrohodné, neboť mohly
teoreticky být vyhotoveny dodatečně. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť
rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. Dovolaní však není opodstatněné. Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1 a § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě
jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto
vady se z obsahu spisu nepodávají. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). První skupinou dovolacích námitek dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování (ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.). Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001,
sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,
Svazek 1, pod č. C 8). Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a
všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu,
co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru).
Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru,
které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají
zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů
z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem
poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle
zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost
výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k
projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež
doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu
reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota,
plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na
základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný
s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp. zn. 33 Cdo
1480/2008). Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich
zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o
pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují
akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je
výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních
skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní
projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z
rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze
způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k
věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu,
jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že
hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než
výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Soudy nižších stupňů provedly ve věci rozsáhlé dokazování, a to i k
posouzení jedné z rozhodných skutečností (dovolatelem pro nesprávný závěr soudů
také označené), tedy zdali zboží bylo předáno k přepravě dopravci.
Šlo o
provedené dokazování zejména výslechem svědků a souborem listinných důkazů. Tyto důkazy soudy hodnotily nejprve jednotlivě, následně v jejich souvislosti. Soudy nižších stupňů tak podle výše uvedených pravidel o hodnocení výpovědí
svědka posoudily jako nevěrohodnou výpověď svědka H. k okolnostem tvrzené
nakládky zboží, když uvedený svědek po celou dobu tvrzené nakládky nebyl
přítomen a nemohl se proto k nakládce zboží věrohodně vyjádřit. Jako rozpornou
soudy obdobně hodnotily výpověď svědkyně B. K tomuto hodnocení soudy dospěly na
základě poznatků získaných na základě hodnocení jiných důkazů (při posouzení do
jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje,
popřípadě zda se vzájemně doplňují); zde konkrétně např. výslechu svědka B. –
strážného, který popíral tvrzení B. o rozsahu naložení kamionu nebo svědka V. –
vyšetřovatele, který mj. dospěl ke zjištění, že některé položky tvrzeného
odcizeného zboží byly jako ztracené či zničené nahlášeny v jiné pojistné
události u jiné pojišťovny). Nedůvodnou je také námitka dovolatele
zpochybňující důkaz výslechem svědka N., který podstatná zjištění k posouzení
otázky, zdali se přeprava zboží uskutečnila či nikoli, nepřinesl. Způsobu,
jakým odvolací soud (který převážně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně) k těmto skutkovým zjištěním dospěl, nelze tedy ničeho vytknout. Jsou
výsledkem principu volného hodnocení důkazů soudem a samotné skutkové zjištění,
jako výsledek této činnosti, nelze úspěšně dovoláním napadnout. Dovolatel dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o
právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se
soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav
aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale
nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné
právní závěry. Právní posouzení věci je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn. jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny
relevantní skutečnosti. Mezi právní předchůdkyní žalobce a žalovanou byla uzavřena dne 24. června 1999
pojistná smlouva. Při uzavírání pojistné smlouvy byli oba účastníci smlouvy
podnikatelé. Podle ustanovení § 261 obch. zák. (ve znění ke dni uzavření
pojistné smlouvy) část třetí obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi
podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (odstavec 1). Smlouvy
mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II
této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se
řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku.
Směnná smlouva související s
podnikáním stran se však řídí tímto zákonem a použijí se na ni přiměřeně
ustanovení tohoto zákona o kupní smlouvě; při plnění závazku dodat zboží má
každá ze stran postavení prodávajícího a při převzetí zboží postavení
kupujícího (odstavec 2). Pojistná smlouva v době jejího uzavření účastníky byla upravena pouze v
zákoníku občanském. Práva a povinnosti účastníků předmětné smlouvy se tak řídí
občanským zákoníkem. Podle ustanovení § 797 odst. 1 obč. zák. (ve znění ke dni
uzavření pojistné smlouvy) právo na pojistné plnění má, pokud není v tomto
zákoně nebo v pojistných podmínkách stanoveno jinak, ten, na jehož majetek,
život nebo zdraví anebo na jehož odpovědnost za škody se pojištění vztahuje
(pojištěný). Podle odstavce druhého citovaného ustanovení právo na pojistné
plnění vznikne, nastane-li skutečnost, se kterou je spojen vznik povinnosti
pojistitele plnit (pojistná událost). Účastníci si v pojistné smlouvě dohodli pojištění přepravy zboží z Prahy do
Šumperka s tím, že podle článku 8 odst. 5 písm. c) všeobecných pojistných
podmínek pro pojištění přepravy zásilek PPTZ 96 (dále jen „pojistných
podmínek“) při uplatnění nároku na pojistné plnění musí pojištěný předložit
originál přepravní listiny, popř. potvrzení o převzetí zásilky, např. nákladní,
přepravní, náložní list, potvrzení pošty, skladový list. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že podle ustanovení § 797 obč. zák. nevzniklo
žalobci právo na pojistné plnění, neboť nedošlo k pojistné události, nelze
tomuto závěru ničeho vytknout. Žalobce jednak nedoložil originál přepravního
listu či jiné přepravní listiny, jednak neprokázal samotnou přepravu zásilky,
jak ji předpokládá pojistná smlouva. Rozhodující pro posouzení nároku žalobce na pojistné plnění jsou v projednávané
věci ujednání účastníků v pojistné smlouvě. V článku 17 pojistných podmínek si
smluvní strany dohodli, že zásilkou se rozumí jedna nebo více věcí uvedených v
jedné smlouvě, ať již má povahu zboží nebo jiného nákladu a jsou přepravovány z
místa a do místa, která jsou uvedena v jedné smlouvě a týmiž dopravními
prostředky. Považoval-li proto odvolací soud za rozhodnou skutečnost pro posouzení, zdali
se přeprava zásilky uskutečnila či nikoli, předání zásilky k přepravě,
postupoval správně. Oba soudy nižších stupňů dospěly po provedeném dokazování
ke skutkovému zjištění, že zboží k přepravě předáno nebylo. K uskutečnění
„přepravy“ (jak ji vymezily smluvní strany v pojistné smlouvě) ani ke vzniku
„smlouvy o přepravě“ podle ustanovení § 629 obch. zák., ve spojení s vyhláškou
č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu, tak nedošlo. Smluvní závazkový
vztah, jejímž předmětem by byla přeprava zboží, nebyl uzavřen ani postupem
podle ustanovení § 275 odst. 4 obch. zák., podle kterého souhlas s návrhem na
uzavření smlouvy (objednávkou) by mohl být učiněn provedením určitého úkonu
(samotnou přepravou uskutečněnou dopravcem).
Pro všechny uvažované způsoby
uzavření smluvního závazkového vztahu, jehož předmětem plnění by byla „přeprava
zásilky“ podle předmětné pojistné smlouvy, by bylo rozhodující předání zboží
(zásilky) dopravci a uskutečnění přepravy. Dospěl-li tedy odvolací soud k
závěru, že žalobce neprokázal (po poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř.)
předání zásilky k přepravě (a její uskutečnění) a nevznikl mu proto (mimo
jiných důvodů) nárok na pojistné plnění podle ustanovení § 797 obč. zák., je
tento jeho závěr správný. Dovolatel konečně namítal, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ustanovení § 241a odst. 2 písm a)
o. s. ř.]. Odvolací soud postupoval správně, zrušil-li rozsudek soudu prvního stupně podle
ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uložil soudu prvního stupně, aby
žalobce podle ustanovení § 118a o. s. ř. vyzval k označení důkazů na podporu
svých tvrzení o započetí a provedení přepravy zboží. Pokud takto žalobcem
označené a soudem provedené důkazy hodnotil podle ustanovení § 132 o. s. ř. a
dospěl k závěru, že jimi započetí a provedení přepravy nebylo prokázáno,
postupoval v souladu s procesními předpisy a řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí o věci, nezatížil. Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je tedy rozsudek odvolacího soudu
správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odstavce 2, věty
před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované by příslušelo
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, náklady řízení jí však nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.