23 Cdo
1494/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní
věci žalobce L. S., zast. Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem, se sídlem v
Praze 5, U Nikolajky 5, proti žalovaným 1) J. N. a 2) V. N., oba zastoupeni
JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem, se sídlem v Říčanech u Prahy,
Rooseveltova 101, o zaplacení 380.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp. zn. 9 C 183/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007, č. j. 29 Co 607/2007-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a
nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 26.520,- Kč vč. DPH, do
3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 27. června 2007, č. j. 9 C 183/2005-116
zamítl žalobu, jímž se žalobce domáhal na žalovaných 1) a 2) zaplacení celkem
380.000,- Kč s přísl. (tj. částky 30.000,- Kč, 85.000,- Kč, 100.000,- Kč,
100.000,- Kč, vše s 2% úrokem z prodlení a částky 65.000,- Kč; soud prvního
stupně dále rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, č. j. 29
Co 607/2007-136 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný 1) a 2)
uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 315.000,- Kč s 2%
úrokem z prodlení ročně počínaje od 4. 10. 2005 do zaplacení. Odvolací soud
dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta
žaloba o zaplacení 2% úroku z prodlení ročně z částky 315.000,- Kč za období od
3. 10. 2005 do 4. 10. 2005, dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně
úroku z prodlení ve výši 2% ročně z částky 30.000,- Kč za období od 12. 8. 2003
do 3. 10. 2005, z částky 85.000,- Kč za období od 16. 8. 2003 do 3. 10. 2005, z
částky 100.000,- Kč za období od 13. 9. 2003 do 3. 10. 2005, z částky 100.000,-
Kč za období od 27. 11. 2003 do 3. 10. 2005 a v tomto rozsahu řízení zastavil;
v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 65.000,- Kč zůstal
rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně
dospěl ke správnému skutkovému závěru, že žalobce neprokázal dohodu účastníků o
tom, že za jím poskytnutou částku 315.000,- Kč žalovaný nakoupí materiál a
předá ho žalobci. Takovýto závazek podle odvolacího soudu nevyplývá ani ze
smlouvy o dílo a jejich dodatků. Odvolací soud je toho názoru, že soud prvního stupně měl za této situace
posuzovat, zda nárok žalobce nelze podřadit pod jinou právní normu, a to ust. §
451 obč. zák. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce poskytl žalovaným
částku 315.000,- Kč. Z provedených důkazů nebyl zjištěn obsah ústní dohody, na
jejímž základě žalobce poskytl předmětnou částku žalovaným. Žalovaní tvrdili,
že se žalobcem bylo sjednáno, že z jím fakturovaných částek budou žalovaným
určité částky vráceny, aby si některé práce nechali zhotovit u třetích osob,
zatímco žalobce tvrdil, že poskytnuté částky byly žalovaným poskytnuty k nákupu
materiálu, který měl být poté předán žalobci. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99 dovodil, že je na žalovaném, který tvrdí, že plnění přijal
na základě smluvního ujednání, aby prokázal existenci a obsah tvrzení dohody,
podle níž byl oprávněn plnění přijmout. Důkazy označené žalovanými před soudy
obou stupňů ke zjištění rozsahu prací provedených žalobcem a rozsah žalovaným
uhrazených plateb ke zjištění „obohacení vzniklého na straně žalobce“ odvolací
soud označil za „nedůvodnou odvolací námitku a procesní obranu žalovaných“.
Taktéž shledal odvolací soud nedůvodnou obranu žalovaných, že uhradili částku
26.269,- Kč za spotřebovanou elektrickou energii v době stavby, když tuto
částku uplatnili k započtení s odůvodněním, že podle čl. 8 písm. b) smlouvy o
dílo se žalovaní zavázali pro žalobce jako zhotovitele zajistit místo napojení
elektrické energie a vody. Z toho pak odvolací soud dovodil, že tento nárok
žalovaných nelze odůvodnit ust. § 537 odst. 1 obch. zák., podle něhož je
zhotovitel provést dílo na svůj náklad. Odvolací soud dále s ohledem na to, že žalovaný byl vyzván k úhradě částky
315.000,- Kč představující bezdůvodné obohacení až doručením žaloby dne 3. 10. 2005 přiznal žalobci požadovaný úrok z prodlení ve výši 2% p. a. počínaje od 4. 10. 2005 do zaplacení a o úroku z prodlení za předcházející období rozhodl s
ohledem na zpětvzetí žaloby tak, že v této části zrušil rozsudek soudu prvního
stupně a řízení zastavil. Odvolací soud dále podle § 95 odst. 2 o. s. ř. ve
spojení s § 211 o. s. ř. zamítl návrh na změnu žaloby, kterým se žalobce
domáhal vyšších úroků z prodlení. Odvolací soud s ohledem na uvedené proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora. Dovoláním ze dne 6. 2. 2008 napadli žalovaní rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění dovolání žalovaní zejména uvedli, že částku 315.000,- Kč přijali. Financování jejich stavby, prováděné na základě smlouvy o dílo, kterou měl
zhotovit žalobce, probíhalo na základě zálohových faktur, které byly později
hrazeny z hypotečního úvěru. Stavba byla prováděna po etapách, určité práce
byly zajišťovány žalovanými, nikoliv žalobcem, proto žalobce prostředky získané
z hypotéky předal v hotovosti žalovaným k zajištění prací, které nebyly pokryty
dodatky ke smlouvě o dílo. V řízení nebyl prokázán žalobcem tvrzený důvod pro
vrácení uvedené celkové částky, a to že tyto částky měly sloužit žalovaným k
nakoupení stavebního materiálu a jeho předání žalobci. Žalovaní, jeho fyzické
osoby pokládají tento argument za nelogický a nepravdivý, neboť žalobce jako
stavební firma má právo na odpočet DPH a event. množstevní slevy. Žalovaní jsou toho názoru, že z provedeného dokazování vyplývá, že jim částka
315.000,- Kč byla vrácena po právu. Ze znaleckého posudku, který předložili,
jenž byl přečten jako listinný důkaz, vyplývá, že hodnota díla zhotoveného
žalobcem představuje částku, kterou žalobce od žalovaných obdržel, popř. převzal od úvěrového ústavu po odečtení částky 315.000,- Kč. Žalovaní
upozorňují i na to, že žalobce jim předával peněžní částky postupně a je proto
nepřesvědčivé, že by jim předal další částku, přesto, že by materiál
nezakoupili. Smluvní vztah mezi účastníky nebyl nikdy dokončen, žalobce
bezdůvodně ukončil činnost na stavbě, stavbu po odstoupení žalovaných od
smlouvy o dílo nepředal ani neprovedl konečné vyúčtování stavby a stavbu
nepředal. Žalovaní dále nesouhlasí s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu opírajícím se
o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
25 Cdo 1167/99, neboť podle jeho názoru
toto rozhodnutí řeší jinou situaci a navíc se domnívají, že listinnými důkazy
prokázali, že částka 315.000,- Kč, jím byl uhrazena oprávněně, protože žalobce
práce financové z hypotéky neprovedl, a proto uvedenou částku žalovaným poskytl
k zajištění těchto prací jiným způsobem. Žalovaní dále nesouhlasí s výrokem o nákladech řízení, neboť žalobce měl v
řízení pouze úspěch částečný a proto není namístě, aby žalobci uhradili náklady
řízení v celé výši. Závěrem pak žalovaní navrhují, aby dovolací zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V podání ze dne 15. 2. 2008 se k dovolání vyjádřil žalobce. V obsáhlém
vyjádření žalobce zejména uvedl, že se žalobou domáhal vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 380.000,- Kč, poté ve výši 315.000,- Kč. Bezdůvodné obohacení
spočívalo v nenaplnění dohody účastníků o použití těchto prostředků. Předmětné
finanční prostředky měli žalovaní použít k nákupu stavebního materiálu pro
výstavbu rodinného domu dle jimi uzavřené smlouvy o dílo. Stavba zůstala
nedokončená, žalovaní žádný materiál žalobci za uvedené prostředky nepředali, a
tím se žalovaní bezdůvodně obohatili. Ve vyjádření žalobce dále popsal dosavadní průběh soudního řízení u soudů obou
stupňů, odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99 s tím, že je na
žalovaném, který tvrdím, že plnění přijal, aby prokázal existenci a obsah
dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout. Pokud je nesporné, že žalovaní
plnění přijali a neprokázali důvod pro přijetí tohoto plnění, bezdůvodně se
obohatili a jsou povinni přijaté plnění vrátit. Žalobce pokládá za správný závěr odvolacího soudu ohledně zápočtu protinároků
žalovaných z titulu vadného plnění. Dále žalobce nesouhlasí s názorem
žalovaných, že odvolací soud nesprávně vyložil závěry obsažené v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99 při hodnocení
důkazního břemene. Žalovaní neprokázali právní důvod, pro který byli oprávněni
k přijetí předmětné částky od žalobce, v řízení nepředložili žádné důkazy ani
skutkové tvrzení k prokázání existence dohody s obsahem, který uvádějí
(zajištění konkrétních prací žalovanými). Podle žalobce tak žalovaní neunesli
důkazní břemeno. Závěrem žalobce ve vyjádření uvedl, že názor soudů, že žalovaní neprokázali
obsah jimi tvrzené dohody se žalobcem a je správný jejich závěr, že žalovaní
získali bezdůvodné obohacení, které jsou povinni žalobci vydat. Proto navrhují,
aby dovolací soud zamítl dovolání a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle
čl. II., bodu 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony,
je předmětné dovolání nutné projednat a rozhodnou o něm podle dosavadních
předpisů, tj. ve znění zák. č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 1. 7. 2009
(dále jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo
dovolání sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř.)
se dále zabýval tím, zda je v posuzované věci dovolání přípustné. V dané věci je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud
rozhodl ve věci samé, a to ohledně částek 85.000- Kč a 2x 100.000,- Kč o částky
30.000,- Kč. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé nesouhlasí především se závěrem
odvolacího soudu, že jim byla částka 315.000,- Kč poskytnuta bez právního
důvodu, neboť neprokázali existenci důvodu, pro který jim měla být tato částka
poskytnuta. Dále jsou toho názoru, že ze znaleckého posudku, který byl k důkazu
přečten, vyplývá, že hodnota díla žalobcem provedeného představuje právě
hodnotu nižší o 315.000,- Kč a tuto cenu prací žalovaní uhradili, jinak se
žalobce bezdůvodně obohatí. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve skutečnosti na závěru, že důkazy
označované žalovanými (zejména rozsah fakturovaných prací), které měly prokázat
rozsah provedených prací žalobcem a tím i rozsah plateb žalovaných, nemohly
„prokázat dohodu o důvodech poskytnutí částky 315.000,- Kč žalobcem“ a ani
„možnou pohledávku žalovaných za žalobcem“. Odvolací soud pak podle ust. § 451
odst. 1 a 2 obč. zák. a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99 pro neprokázání dohody účastníků s obsahem dle
tvrzení žalovaných (částka poskytnuta pro zajištění určitých prací žalovanými)
uložil žalovaným přijatou částku žalobci vrátit z titulu bezdůvodného obohacení. Ze skutkových zjištění dovoláním nezpochybněných vyplývá, že smlouvou o dílo
bez data č. 03129 a jejich 3 dodatků ze dne 16. 6. 2003, 21. 7. 2003 a 19. 11. 2003 se žalobce jako zhotovitel zavázal objednatelům (žalovaným) provést hrubou
stavbu sklepní místnosti a základové desky rodinného domu v Konojedech, poté
(na základě dodatků) dokončit hrubou stavbu a dvě bytové jednotky. Zhotovitel
měl provést dohodnuté stavební práce včetně dodání stavebních hmot a materiálu. Na základě smlouvy o úvěru ze dne 4. 8. 2003, č. 0145720199 byl žalovaným
poskytnut Českou spořitelnou úvěr na výstavbu rodinného domu v Konojedech. V
průběhu výstavby došlo mezi účastníky k dohodě, že z faktur vystavených
žalobcem a uhrazených z hypotečního úvěru žalovaných, žalobce vrátí žalovaným
určité finanční částky. Z výdajových pokladních dokladů ze dne 11. 8. 2003,
15. 8. 2003, 12. 9. 2003 a 26. 11. 2003 vyplývá, že žalobce
žalovaným vrátil 30.000,- Kč, 85.000,- Kč, a 2x 100.000,- Kč, celkem 315.000,-
Kč, což žalovaní nezpochybňují. Mezi účastníky je však sporným obsah ústně uzavřené dohody, na jejichž základě
byly uvedené finanční prostředky žalovaným poskytnuty. Žalobce tvrdí, že podle dohody stran měly předmětné částky sloužit k zakoupení
stavebního materiálu žalovanými a materiál měl být poté předán žalobci. O
vydání materiálu žalobce v průběhu výstavby nežádal.
Žalovaní naopak tvrdili, že obsahem dohody bylo vrácení částek v rozsahu prací,
které měl provést žalobce, a které si podle dohody poté zajišťovali žalovaní
(např. provedení schodů, topenářských prací, podlah, podhledů,
elektroinstalace). Na základě provedeného dokazování se nepodařilo obsah dohody stran zjistit. Z uvedeného vyplývá, že žalobce ke svému shora uvedenému tvrzení nenabídl
takové důkazní prostředky, jimiž by bylo prokázáno jeho tvrzení o obsahu
dohody, uzavřené se žalovanými, tj. že jim předmětné finanční prostředky
poskytl k tomu, aby opatřili určitý stavební materiál a předali mu ho k
provádění stavebních prací na jejich domě v Konojedech. Žalobce tedy neunesl
důkazní břemeno týkající se jeho tvrzení, na nichž svou žalobu postavil. Procesním důsledkem této skutečnosti obecně je, že žalobci nemůže být vyhověno. Žalovaný má rovněž povinnost tvrzení a povinnost důkazní, avšak pouze ke
skutečnostem, kterými odůvodňuje své hmotněprávní námitky, jimiž uplatňuje své
určité hmotné právo (např. započtení, promlčení apod.). Na žalovaném není např. skutkově odůvodnit, popírá-li tvrzení žalobce. V posuzované věci, jak bylo již uvedeno shora, ze skutkových zjištění vyplývá,
že částka 315.000,- Kč byla žalovaným poskytnuta, nebylo však prokázáno, že to
bylo z důvodu tvrzeného žalobcem, na zajištění stavebního materiálu, který mu
žalovaní nepředali, popř. ani z důvodu tvrzeného a žalovanými (k zajištění
určitých prací žalovanými). Odvolací soud z situace, kdy žalovaní namítali, že důvod poskytnutí této částky
byl podle jejich dohody jiný (zajištění určitých prací žalovanými) a obsah
takovéto dohody nebyl prokázán, dovodil, že žalovaní neunesli důkazní břemeno a
vycházel z toho, že žalovaným byla předmětná částka poskytnuta, přičemž právní
důvod pro její poskytnutí nebyl shledán. Žalovaní k prokázání svých tvrzení nabízeli důkazy (listiny o rozsahu
fakturovaných prací, znalecký posudek), tj. k tomu, že určité práce zhotovitel
neprováděl, fakturoval je, a proto byly žalovaným uvedené částky vráceny (je
patrné, že tento postup účastníků byl nesprávný). Odvolací soud správně
dovodil, že tyto důkazy žalovaných nemohly prokázat obsah dohody tvrzené
žalovanými, ani event. pohledávku žalovaných vůči žalobci z titulu nižšího
rozsahu provedených prací. Dovolací soud za uvedeného stavu věci dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu je správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání
zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že
žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně na jejich náhradu
částku 26.520,- Kč vč. DPH (§ 3, § 10, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.,§ 13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.