USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Milana Dytricha, se sídlem v Trutnově, Polská 234, identifikační číslo osoby 65696671, zastoupeného JUDr. Lukášem Haasem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 866/27, proti žalovanému Aloisi Škopovi, se sídlem Mladé Buky 395, identifikační číslo osoby 11604433, zastoupenému Mgr. Ivetou Zetochovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Váňova 3180, o zaplacení částky 496.938,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 107 C 7/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2024, č. j. 47 Co 179/2023-454, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.584 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2023, č. j. 107 C 7/2021-422, připustil změnu žaloby navrženou žalobcem (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 446.938,62 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 50.000 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 496.938,62 Kč od 3. 1. 2019 do 15. 2. 2019 a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 50.000 Kč od 16. 2. 2019
do zaplacení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, č. j. 47 Co 179/2023-454, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na posouzení
hmotněprávních otázek, které ve vzájemné souvislosti ovlivňují právní posouzení věci a správnost napadeného rozsudku“. Současně dle dovolatele se odvolací soud „odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a bylo ve věci postupováno v rozporu s § 118b, § 119a o. s. ř.“. Dovolací soud poukazuje na závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, podle níž argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, jinak řečeno, s kterou judikaturou dovolacího soudu je napadené rozhodnutí v rozporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál. V dovolání nepředkládá žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, polemizuje toliko s právním posouzením odvolacího soudu. Současně v úvodu dovolání uvádí, že se odvolací soud při řešení právních otázek „odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu“. Žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, však neuvádí. V části dovolání, ve které dovolatel namítá nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelem se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Konečně zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Dovolání tedy trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto je Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu