U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně Moravská Energetika, s.r.o., se sídlem Lelekovice,
Zahumení 307/2, PSČ 664 31, identifikační číslo osoby 26295555, zastoupené Mgr.
Michaelem Brázdou, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalované E.ON
Distribuce, a.s., se sídlem České Budějovice, F.A.Gerstnera 2151/6, PSČ 37049,
identifikační číslo osoby 28085400, o obnově řízení, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 25/2006, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2013, č. j. 8 Co
2150/2013-468, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 11. 2013, č. j. 8 Co
2150/2013-468, potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
5. 8. 2013, č. j. 18 C 25/2006-464, kterým nebylo žalobkyni přiznáno osvobození
od soudních poplatků (výrok I.) a byl zamítnut návrh žalobkyně na ustanovení
právního zástupce (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako odvolací soud, při přezkoumání
napadeného usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (soudu prvního
stupně) vyšel, stejně jako soud prvního stupně, při posouzení věci z ustanovení
§ 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z něhož vyplývá,
že k možnosti částečného osvobození od soudních poplatků musí být splněny
kumulativně dvě podmínky, a to jednak, že majetkové a sociální poměry
žádajícího účastníka odůvodňují takové osvobození, a současně, nesmí jít o
svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Odvolací soud
konstatoval, že jakkoliv v této fázi řízení nemůže posuzovat výsledek řízení z
hlediska věcného, mohou nastat situace, kdy je ze samotného návrhu zcela
zřejmé, že nemůže být úspěšný, přičemž právě o takovou situaci se v dané věci
jedná, neboť z podání žalobkyně je zcela zřejmé, že žaloba na obnovu řízení
byla podána k poštovní přepravě dne 14. 6. 2013 a soudu doručena 18. 6. 2013 po
uplynutí zákonem stanovené objektivní tříleté lhůty pro podání žaloby na obnovu
řízení, počítané ode dne 4. 1. 2010, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nabylo
právní moci, takže lhůta pro podání žaloby skončila dne 4. 1. 2013. Vzhledem k
tomu, že odvolací soud zjistil, že v dané věci není naplněna jedna z podmínek
pro osvobození od soudních poplatků, tj. že se nejedná o zřejmě bezúspěšné
uplatňování práva, odvolací soud již nepřezkoumával majetkové poměry žalobkyně
zjišťované soudem prvního stupně, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako
věcně správné potvrdil.
Žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost
odvozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013, v němž Nejvyšší soud uvedl:
„Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného
osvobození od soudního poplatku pak nelze právnické osobě - podnikateli takové
osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního
poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti.“ Poukazuje na to, že
základní kapitál společnosti byl již proinvestován, zmiňované nemovitosti
nemohou být zdrojem zisku, neboť jsou předmětem soudního sporu a vytýká
odvolacímu soudu, že se nezabýval platební schopností žalobkyně. Připomíná, že
ji bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků pro účely dovolacího řízení a
domnívá se, že tím spíše by mělo být vydáno usnesení o přiznání osvobození od
soudních poplatků a ustanovení právního zástupce v daném řízení před obecným
soudem. K otázce možného bezúspěšného podání žaloby uvedla, že soud nemůže
posuzovat výsledek řízení z hlediska věcné stránky. Navrhla proto, aby napadené
rozhodnutí odvolacího soudu a i soudu prvního stupně v dané věci bylo zrušeno a
věc vrácena soudu prvního stupně dalšímu řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání
žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen
„o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem
(§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Zároveň se musí jednat
o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Poukazuje-li dovolatelka na odchýlení se odvolacího soudu od rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn.
29 Cdo 1301/2013, v níž Nejvyšší
soud řešil otázku majetkových poměrů podnikatele pro možné osvobození od
soudního poplatku, je nutno konstatovat, že v dané věci odvolací soud tuto
otázku neřešil, na řešení této otázky napadené rozhodnutí založeno není. V
přezkoumávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že pro možnost
částečného osvobození od soudních poplatků musí být splněny kumulativně dvě
podmínky, a to jednak, že majetkové a sociální poměry žádajícího účastníka
odůvodňují takové osvobození, a současně, nesmí jít o svévolné nebo zřejmě
bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, a že právě v daném případě je
naplněno, že se jedná u žalobkyně o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť
žalobkyně evidentně nemůže být v řízení úspěšná, jestliže žalobu na obnovu
řízení podala po uplynutí zákonné lhůty pro podání takové žaloby. Vzhledem k
tomu, že odvolací soud dospěl k závěru, že jedna z podmínek pro osvobození od
soudních poplatků není u žalobkyně naplněna, nepřezkoumával již majetkové
poměry žalobkyně zjišťované soudem prvního stupně. Nelze tedy dovodit, že by
rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na řešení otázky v dovolatelkou
poukazovaném rozhodnutí, tj. otázky majetkových poměrů podnikatele pro možné
osvobození od soudního poplatku. V dané přezkoumávané věci odvolací soud řešil
v souvislosti s posouzením podmínek osvobození od soudního poplatku jinou
otázku, než byla řešena v poukazovaném rozhodnutí. K odvolacím soudem řešené
otázce možného bezúspěšného uplatňování práva při posouzení podmínek pro
osvobození od soudního poplatku však dovolatelka přípustnost dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř. nevymezila, jestliže v dovolání pouze uvedla, že soud nemůže
posuzovat výsledek řízení z hlediska věcné stránky. Dovolání žalobkyně není tedy podle § 237 o. s. ř. přípustné a Nejvyššímu soudu
proto nezbylo, než dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. O případných nákladech dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupněv
rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.