23 Cdo 1517/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem, se
sídlem ve Svitavách, Soudní 1, proti žalovaným 1. V. M. a 2. L. M., oběma
zastoupeným Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na
Bělidle 2/830, o zaplacení částky 4 996 711,10 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1459/2007, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2009, č.
j. 6 Cmo 189/2009-505, takto:
I. Dovolací řízení se ve vztahu k první žalované zastavuje.
II. Dovolání druhé žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. ledna 2009, č. j. 13
Cm 1459/2007-207, výrokem I. uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně částku 4 996 711,10 Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně z částky 589
438 Kč od 1. 5. 2004, z částky 1 118 025,50 Kč od 28. 5. 2004 do 20. 12. 2004,
z částky 903 984,50 Kč od 21. 12. 2004, z částky 309 116 Kč od 1. 6. 2004, z
částky 586 209 Kč od 1. 7. 2004, z částky 291 176 Kč od 31. 10. 2004, z částky
110 973,90 Kč od 1. 12. 2004, z částky 967 230,20 Kč od 31. 12. 2004, z částky
340 617,50 Kč od 30. 1. 2005 a z částky 16 191 Kč od 31. 1. 2005, vždy do
zaplacení, výrokem II. řízení o částku 368 426,90 Kč s 0,1% úrokem z prodlení
denně z částky 247 771 Kč od 1. 8. 2004, z částky 29 692,30 Kč od 31. 12. 2004
a z částky 29 559,80 Kč od 1. 12. 2004, vždy do zaplacení, zastavil, a výrokem
III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Před zahájením prvního jednání u soudu prvního stupně žalobkyně vzala žalobu
zpět v rozsahu částky 368 426,90 Kč s příslušenstvím a soud v této části řízení
zastavil. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že obě žalované podnikaly ve sdružení
založeném podle § 829 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a
uzavřely dne 13. 10. 1998 s žalobkyní podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“) rámcovou smlouvu, v níž sjednaly opakující se obchodní
podmínky uzavírání kupních smluv - především způsob uzavírání jednotlivých
kupních smluv (zboží bylo dodáváno na základě objednávky nebo osobního výběru
kupující), přechod vlastnictví ke zboží, záruční dobu, reklamace, cenu,
platební podmínky, úroky z prodlení, smluvní pokuty i dobu trvání. Na základě
této smlouvy byly následně uzavírány jednotlivé kupní smlouvy. Žalobkyně byla
ve smlouvě označena dodatkem KÖSSO KÖNIG a žalované dodatkem Caro, což však
podle závěru soudu prvního stupně nezpůsobuje neurčitost smlouvy, neboť strany
byly označeny nezaměnitelným způsobem a označovaly se tak i ve vzájemné
korespondenci. Faktury (jednalo se celkem o 10 faktur) obsahovaly výčet
jednotlivých druhů zboží s uvedením množství, jednotlivých prodejních cen a
celkových cen včetně DPH. Až na jednu výjimku obsahovaly faktury podpis jedné
z žalovaných s textem „zboží přijaly a s platebními podmínkami souhlasí“;
některé faktury byly doloženy dodacími listy. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobkyně unesla důkazní břemeno stran svých tvrzení, a že jí
uplatněný nárok na zaplacení jejích faktur, u nichž nedošlo k zpětvzetí návrhu,
je dán. Žalovanými namítaný zánik pohledávek žalobkyně v důsledku zápočtu
listinou z 20. 1. 2006 soud prvního stupně nepřijal, neboť se podle něj
nejednalo o platný právní úkon ve smyslu § 580 a násl. obč. zák a § 358 a násl. obch. zák. Zápočet shledal neurčitým a tudíž neplatným, neboť je v něm pouze
uvedeno, že jim žalobkyně dluží za nedodané zboží z nezaplacených faktur částku
1 357 531,70 Kč, za reklamované zboží částku 1 199 166,90 Kč, za vrácený
materiál částku 167 634,10 Kč, za náklady zkoušek TZÚ 71 792,70 Kč, za dodaný a
nevrácený flauš 4 258 127,70 Kč. Podle závěru soudu prvního stupně uvedená
listina neumožňuje nezaměnitelnou identifikaci započítávaných pohledávek, a ani
neodkazuje na jinou listinu, v níž by byly pohledávky popsány, resp. konkretizovány. Není tudíž zřejmé, k jaké konkrétní pohledávce je určitá dílčí
pohledávka započítávána. Nelze proto dospět k závěru o zániku sporných
pohledávek. K odvolání obou žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. listopadu
2009, č. j. 6 Cmo 189/2009-505, rozsudek soudu prvního stupně v napadených
výrocích, kterými bylo žalobě vyhověno, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení,
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dále se
vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami žalovaných. Odvolací soud neshledal pochybení soudu prvního stupně při jeho jednání dne 16. 1. 2009 v nepřítomnosti žalovaných.
Žádost žalovaných o odročení jednání
nařízeného na tento den s návrhem na přikázání jednání věci jinému soudu z
důvodu vhodnosti ze zdravotních důvodů na straně druhé žalované, které bylo
soudu prvního stupně doručeno telefaxem dne 13. 1. 2009, shledal jako opožděné
a nedůvodné. Tento opakovaný návrh žalovaných byl totiž odůvodněn shodně s
jejich předchozím návrhem na delegaci, který byl zamítnut usnesením odvolacího
soudu ze dne 1. října 2008, č.j. Ncd 572/2008-171. V případě opakovaného návrhu
na delegaci proto bránila novému projednání vázanost soudu citovaným usnesením
ve smyslu § 170 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Přípis žalovaných ze dne 20. 1. 2009 nazvaný „Zápočet závazků a pohledávek“
neshledal odvolací soud právním úkonem započtení, učiněným v souladu s platnou
právní úpravou. Pokud v něm žalované obecně započítávaly nespecifikované
pohledávky žalobkyně proti blíže nespecifikovaným pohledávkám Caro za „nedodané
zboží“, „za reklamace“, „za vrácený materiál“, „za náklady zkoušek“ a „za
dodaný a nevrácený flauš“, pak dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně k závěru, že takový právní úkon nesplňuje základní požadavky zákona na
určitost právního úkonu, a nárok žalobkyně tedy nezanikl započtením. Žalovanými namítanou neplatnost smlouvy z 13. 10. 1998 pro nedostatečnou
specifikaci předmětu smlouvy, jakož i z toho důvodu, že smlouva byla podepsána
za žalobkyni osobou, která k takovému úkonu nebyla oprávněna, odvolací soud
nepřijal. Je nepochybné, že strany sjednaly zejména obchodní podmínky, podmínky
tvorby ceny, fakturační podmínky a platební režim, včetně smluvních sankcí. Jednalo se tudíž o smlouvu podléhající režimu § 269 odst. 2 obch. zák. v
obchodní praxi běžně podnikateli uzavíranou a respektovanou judikaturou
Nejvyššího soudu. I když by se předmětná smlouva měla vztahovat na poměrně
široký okruh zboží, a to na veškeré zboží, jehož prodejem se zabývala
prodávající, nezpůsobilo by to její neplatnost, neboť zboží bylo dodáváno na
základě objednávky žalovaných nebo osobním výběrem žalovaných ve skladu
prodávající. S ohledem na § 205a o. s. ř. nepřihlížel odvolací soud k argumentům žalovaných
uplatněným až v odvolacím řízení – vadnost některých výrobků, okolnost, že
žalobkyně dodávala žalovaným zboží nikoliv do Prahy, ale do provozoven mimo
Prahu a k návrhu na provedení důkazu pracovní smlouvou bratra žalobkyně P. L.,
který za žalobkyni smlouvu z 13. 10. 1998 uzavíral, a měl být zaměstnán jako
prodavač. Tato pracovní smlouva nemohla mít pro rozhodnutí význam, když
žalobkyně nečinila spornou skutečnost, že její zaměstnanec L. uzavíral
předmětnou rámcovou smlouvu ze dne 13. 10. 1998 jejím jménem v pracovní pozici
obchodního manažera. Byl-li svým zaměstnavatelem pověřen po určitou dobu
výkonem funkce obchodního manažera, náleželo mu tak oprávnění činit právní
úkony obvykle prováděné pracovníkem v takové pozici.
Co se týče dodávání zboží
na provozovny mimo Prahu, lze se podle závěru odvolacího soudu domnívat, že
potvrzení takového příjmu zboží žalované učinily až poté, kdy si interními
postupy ověřily, že zboží zde bylo převzato jejich pracovníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání s odkazem na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnily dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a podle písm.
b) téhož ustanovení o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávnost právního posouzení věci dovozují dovolatelky v posouzení smlouvy
ze dne 13. 10. 1998 odvolacím soudem jako platné. Podle názoru dovolatelek je
tato smlouva neplatná pro neurčitost jejího předmětu, který byl sjednán jako
„zboží dle objednávky nebo na základě osobního výběru odběratele“. Smlouva měla
podle dovolatelek obsahovat alespoň rámcové určení zboží co do jeho druhu –
např. potravinářské výrobky, textilní zboží apod. Dovolatelky polemizují se
závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo
3082/2007, na jehož závěry odkázal soud prvního stupně, ve kterém byla taktéž
shledána platnost rámcové smlouvy, na jejímž základě byly uzavírány jednotlivé
kupní smlouvy. Podle názoru žalovaných se jednalo o absolutní neplatnost
právního úkonu spočívajícího v uzavření rámcové smlouvy, která nemůže být
zhojena ani ratihabicí nebo konvalidací nebo kupní smlouvou platně uzavřenou na
jejím základě.
Druhý důvod neplatnosti smlouvy z 13. 10. 1998 spatřují dovolatelky v tom, že
ji vlastnoručně nepodepsala žalobkyně, nýbrž P. L., který k tomu nebyl podle
jejich názoru oprávněn, přičemž z obsahu smlouvy nevyplývá, že by jménem
žalobkyně jednal.
Vada řízení spočívá podle žalovaných v tom, že soud dosud nerozhodl o jejich
návrhu na delegaci vhodnou. Tento návrh měl soud odmítnout, nikoliv ignorovat.
Odvolacím soudem tvrzená vázanost soudu jeho předchozím rozhodnutím o návrhu na
delegaci vhodnou ve smyslu § 170 odst. 1 o. s. ř. představuje nepřípustně
rozšiřující výklad tohoto ustanovení. V druhém návrhu na delegaci vhodnou se
jednalo o jiný návrh s jinými okolnostmi (invalidita druhé žalované). Odepřením
účasti žalovaných na jednání byl porušen čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod.
Dovolatelky navrhly zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaných navrhla jeho odmítnutí, neboť
podle jejího názoru dovolání postrádá otázku zásadního právního významu. Pokud
by přesto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, navrhla jeho
zamítnutí, protože je přesvědčena, že odvolací soud věc rozhodl správně. Poukazuje i na to, že dovolatelky v rámci řízení před soudem nezpochybnily
skutečnosti ohledně uzavření rámcové kupní smlouvy svědkem P. L., jako osobou
zmocněnou žalobkyní, a činí tak až v dovolacím řízení. Uvádí, že tuto námitku
je třeba považovat za skutkové novum, které nemůže být předmětem dovolacího
přezkumu. Pokud dovolatelky namítají procesní vady řízení s tím, že se nemohly
vyjádřit k provedeným důkazům, když bylo jednáno v jejich nepřítomnosti,
žalobkyně má za to, že odvolací soud se i s touto námitkou správně vypořádal. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen 3. listopadu 2009, tedy poté,
co dne 1. 7. 2009 nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená
zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných
ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009. První žalovaná podáním ze dne 12. října 2010 vzala svoje dovolání zpět a
současně se vzdala práva na náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalobkyně
vyjádřila se zpětvzetím dovolání svůj souhlas a taktéž se vzdala nároku na
náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po tomto účinném zpětvzetí
dovolání ve vztahu k první žalované dovolací řízení zastavil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno druhou žalovanou, jako osobou oprávněnou, včas, a že obsahuje
stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z
uvedených případů se v posuzované věci nejedná. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm.
a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,
dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že
přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se
zabývat uplatněnými dovolacími důvody. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v dané věci nemá po
právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neřešil otázku platnosti
„kupní smlouvy“ ze dne 13. 10. 1998 v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud
správně dovodil, že se jedná o platnou rámcovou smlouvou sjednávající obchodní
podmínky obchodních partnerů, jimiž se měly řídit pozdější smluvní dodávky
zboží podle požadavků sdružení Caro, a to včetně smluvních sankcí dohodnutých
pro případ porušení této rámcové smlouvy. Dovolatelka namítá neplatnost kupní smlouvy, jež měla založit uplatněný nárok
na zaplacení kupní ceny, její námitky se však pojí k obsahu písemné smlouvy,
kterou odvolací soud správně vyhodnotil podle jejího obsahu jako tzv. rámcovou
smlouvu. Rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah; pohledávky a závazky
smluvních stran z ní nevznikají. Její význam spočívá v tom, že strany tam, kde
předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím
základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační)
smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační
smlouvě ujednáno jinak. Takto smluvená základní pravidla jsou sjednanými
(jinými než všeobecnými) obchodními podmínkami ve smyslu ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák., podle něhož část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na
všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi
nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu
známé nebo k návrhu přiložené. O takovou situaci jde též v projednávané věci. Písemná rámcová smlouva určovala, že kupní smlouvy mezi stranami v budoucnu
uzavřené budou podléhat režimu obchodních podmínek v ní stanovených.
Při vzniku
kupní smlouvy uzavřené na jejím základě se tedy tam, kde strany neujednaly
jinak (srov. § 273 odst. 2 obch. zák.), staly tyto obchodní podmínky součástí
smluvního ujednání; tvoří (spoluvytvářejí) obsah té či oné (realizační) kupní
smlouvy, což platí též pro posuzovanou kupní smlouvu. (Srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009 sp. zn. 23 Cdo 3216/2007, jež je k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.)
Odvolací soud nepochybil ani ve svých závěrech ohledně druhého důvodu, který
měl podle dovolatelky vyvolat neplatnost předmětné smlouvy, a to její námitky
týkající se podpisu této smlouvy P. L., který nebyl podle názoru dovolatelky
oprávněn k takovému úkonu. Nejprve je nutno předeslat, že dovolací soud je při
zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán
skutkovými zjištěními, která učinil na základě provedeného dokazování odvolací
soud. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty
skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního
stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v
odůvodnění rozhodnutí. Pokud tedy v posuzované věci vyšel odvolací soud ze
skutkového zjištění, že P. L. uzavíral rámcovou smlouvu ze dne 13. 10. 1998
jménem žalobkyně v pozici obchodního manažera (srov. str. č. 9 rozsudku
odvolacího soudu), je tímto skutkovým zjištěním dovolací soud vázán. P. L. jednal jako zákonný zástupce ve smyslu § 15 obch. zák. Podle tohoto ustanovení
ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy – ve znění před novelou obchodního
zákoníku zákonem č. 370/20002 Sb., platilo, že kdo byl při provozování podniku
pověřen určitou činností, byl zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti
obvykle dochází. Ustanovení § 15 obch. zák. uvedeného znění (nyní stejně § 15
odst. 1 obch. zák.) zakotvuje úpravu zákonného zastoupení podnikatele, přičemž
k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje zákon současné
splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou
činností – v dané věci byl P. L. pověřen výkonem funkce obchodního manažera. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo
ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou je tato osoba
pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby
vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti
právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž je pověřena, dochází, přičemž jejich
obvyklost je třeba posuzovat objektivně. Odvolací soud v daném případě
nerozhodl v rozporu s hmotným právem, dospěl-li k závěru, že rámcová kupní
smlouva, kterou žalobkyně uzavřela s žalovanými prostřednictvím pověřené osoby
– obchodního manažera P. L., byla uzavřena platně. Je nepochybné, že obchodní
manažer je osobou, u níž je obvyklé, že může činit právní úkon za podnikatele
spočívající i v uzavření smlouvy za podnikatele. Dovolatelka uplatnila dále dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., který by mohl být výjimečně v dané souvislosti relevantní, a to v případě,
že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních
názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o
uvedený případ nejedná. Námitka dovolatelky, že soud prvního stupně neměl dne
16. 1. 2009 jednat, pokud nerozhodl o opětovném návrhu žalovaných na přikázání
věci jinému soudu, nemůže založit přípustnost dovolání proti napadenému
rozsudku odvolacího soudu. Z výše uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci nebylo shledáno, že by
odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Neřeší se zde ani právní
otázky, které v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které
jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně. Protože Nejvyšší
soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost
dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalované – aniž se mohl věcí dále zabývat –
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1a § 142 odst. 1 o. s. ř., když druhá žalovaná nebyla v dovolacím řízení
úspěšná a žalobkyně se nároku na náhradu nákladů dovolacího řízení vzdala. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.